Jak přišli za dětmi Mikuláš, anděl a čerti

Ten den, kdy měl za dětmi do léčebny přijít Mikuláš, byly všechny malé děti výjimečně hodné. Děti byly celé nedočkavé a značně rozechvělé. Prostě se nemohly Mikuláše a nadílky vůbec dočkat.
Hlavní vychovatel pan Novotný dětem při snídani slavnostním hlasem řekl: „Milé děti, dnes buďte moc hodné. Až se odpoledne setmí, přijde za vámi Mikuláš a anděl. A jen ten, kdo z vás opravdu moc zlobil a má tak špatné svědomí ví, jestli se tu dnes ukáží i nějací ti čerti. To je zatím ve hvězdách.“
A opravdu. Jen se venku setmělo, blízko jídelny se ozvalo zvonění a řinčení. Všechny malé děti sebou trhly a vykulily strachy oči. Ty, co tu měly s sebou maminky, se k nim rychle přitulily a hledaly u nich ochranu.
Maruška chytla Aničku za ruku a pevně ji stiskla.
Anička stihla jen zašeptat: „Neboj!“
Tomášek, který to slyšel, chytl Marušku za druhou ruku.
Posunul se k ní blíž, významně ji ruku stiskl a pošeptal: „Maruško, jsme tu s tebou. Ničeho se neboj.“ I v něm byla ale docela malá dušička.
Když vtom někdo zhasl hlavní světlo. Jídelnu tak osvětlovala jen světýlka z nazdobeného vánočního stromku, který nazdobily starší děti dopoledne.
A zvonění a řinčení zesilovalo. A pak do jídelny vstoupil vysoký statný Mikuláš. Na sobě měl červenobílý dlouhý plášť a na hlavě vysokou červenou mikulášskou čepici. Dlouhé bílé vousy mu splývaly až na prsa. V jedné ruce držel vysokou stříbrnou, nahoře zahnutou mikulášskou berlu. Ve druhé ruce měl velkou stříbrnou knihu. Mikulášovi v patách šel krásný anděl celý v bílém. Měl dlouhé žluté vlasy a velká krásná načechraná andělská křídla. A na čele měl zlatou hvězdu. V ruce držel velký koš s dobrotami.
Jenže pak se v jídelně objevili dva čerti. Byli vysocí, urostlí a celí černí. Tváře měli umouněné, oči jim zle plály a na hlavě měly dva dlouhé zahnuté rohy. Jeden držel v ruce velký proutěný koš s dobrůtkami. Ale ten druhý třímal v ruce velký plátěný hnědý pytel. Šel z nich strach. Při pohledu na ně se jedna hodně malá holčička usedavě rozplakala a maminka si ji musela vzít do náruče.
Mikuláš se zastavil, usmál se vlídně na děti, sedící na židlích i na zemi a řekl: „Milé děti, ten, kdo byl hodný, se nemusí ničeho bát. Já tady mám s sebou svou zlatou knihu, kde je zapsáno, které děti byly hodné a které zase hodně zlobily. Tak například musím pochválit malou Kačenku, Petrušku, Marušku, Matyáška, Tomáška, Aničku i Klárku, že hezky kloktají Vincentku. Tak děti, jděte za andělem, on vám něco dobrého nadělí. Dále tu mám napsáno, že desetiletý Petr pomohl kamarádovi, když si zlomil ruku. Tak Petře, pojď si pro zvláštní dárek. Pak tu ještě mám, že dvanáctiletá Danielka se moc hezky stará o svou sestřičku Karolínku. Danielo, pojď si také pro dárek.“
Jmenované děti si chodily k andělovi. Ten se na ně mile usmál, zalovil v košíku a vylovil vždy něco dobrého.
Anička si nesla v jedné ruce dvě mandarínky a ve druhé velkou mléčnou čokoládu a usmívala se šťastně jako měsíček v úplňku. Když nedostává žádné balíčky z domova, dostala aspoň něco dobrého od anděla a Mikuláše. Ještě že jsou tak hodní.
Pak ale Mikuláš začal opět číst ve zlaté knize: „Milé děti, nyní se dostávám ke všem hříšníkům. To znamená k těm dětem, které tu v léčebně dělaly problémy a zlobily. Tak například třináctiletý Marek. Marku, prý jsi tady trápil svého spolužáka ve třídě. Je to tak? To se docela hodně divím, že tě neposlali hned domů.“
Marek si stoupl a začal se obhajovat: „To bylo ale jen jednou. A slíbil jsem, že už to neudělám.“
Na to Mikuláš hromovým hlasem zaburácel: „Jenom aby! Budeme tě pěkně sledovat, jestli zase někoho netrápíš. Tak si na nás dej pozor! To víš, my vidíme všechno.“
Vtom čert s pytlem přikročil k Markovi, rozevřel ohromný pytel a naznačil, že by do něj rád Marka strčil. Druhý čert zařinčel zuřivě řetězem na znamení, že se hodně zlobí. Marek se lekl a začal před čertem utíkat. Ten běžel za ním a v jídelně tak nastala honička. Marek vyděšeně kličkoval mezi stoly. Pak se ale Markovi kamarádi čertovi postavili do cesty. A že kamaráda nedají. Čert jenom otráveně mávl rukou na znamení, že Marka tedy do pytle nakonec nestrčí.
Mikuláš pak jmenoval ještě další čtyři zlobivé kluky a celá situace s čertem a pytlem se opakovala. Udýchaní provinilí kluci se vždy běželi schovat ke kamarádům, kteří je čertovi nedali. A na hodné kluky čert nemohl.
Nakonec Mikuláš ještě vyzval i ty děti, které vůbec nejmenoval, aby šli k němu. Prý i oni dostanou malý dárek, protože moc nezlobili. Každý si od Mikuláše odnášel jednu mandarínku a jednu menší čokoládku. Jenom ti zlobiví kluci nic dobrého nedostali a závistivě koukali po šťastnějších kamarádech.
Po nadílce vyzval Mikuláše a anděla vedoucí vychovatel, aby usedli na chvilku ke stolu a ochutnali upečené vánoční cukroví. Zvlášť uvedl, že při pečení cukroví mnoho dětí pomáhalo. To se Mikulášovi i andělovi moc líbilo. Seděli, každý v ruce svůj talířek s cukrovím a moc si ho pochvalovali.