Jak Tomášek, Martin, Anička i Maruška cvičili vánoční koledy a komu to šlo nejlépe
Dne 26.ledna 2015
Moji milí čtenáři, moc se Vám omlouvám.
V minulých dnech se mi dostala moje maminka do nemocnice a šlo jí o život. A tak se stalo, že jsem se nemohla na psaní pořádně soustředit nebo jsem nenapsala ani řádku. Jistě mě v této těžké situaci pochopíte. Alespoň v to doufám.
A tak došlo k tomu, že jsem kapitolu 37 trochu upravila a zkrátila. Kapitolu 38 jsem musela rozdělit na 2 kapitoly – stávající kap.38 a kapitolu 39, kterou jsem musela uložit zvlášť. Tím se mi dostala kap. 39 až za kapitoly 40-42.
Věřím, že Vy už si s tím poradíte. . .
Vaše autorka Yva
Druhého dne po ranních procedurách, snídani a nezbytném cvičení na posílení těla se děti chystaly cvičit na flétnu.
Tomášek se během těch šesti týdnů postupně naučil nejen správně foukat do flétny, aby správně zněla. Naučil se i dvě noty a ve volných chvilkách si cvičil tu nejjednodušší vánoční koledu „Dů valaši dů, hore dědinů, jeden nese česnek, druhý veze pepře, třetí cibulů“.
Jeho vytrvalost a píle nesly brzy ovoce. Tak se stalo, že mohl začít cvičit i další jednoduchou vánoční koledu, tentokrát už na tři noty. Hrál a v duchu si zpíval: Hej, Vánoce, dlouhý noce, jsou tam velký chumelice, hej, hej, koleda, hej, hej, koleda. Strašně se těšil, jak maminku překvapí, až jí pod vánočním stromkem ty dvě koledy zahraje. To bude ale krásný dárek! Maminka bude mít určitě radost a babička též. Pak ale koukl směrem, kde seděla Anička a umínil si, že i doma musí hrát dál, aby se naučil hrát na flétnu jako ona. Strašně Aničku pro její krásnou hru na flétnu obdivoval.
Anička uměla na flétnu již asi devět nebo deset not. Právě hrála krásnou vánoční koledu na devět různých not „Půjdem spolu do Betléma, dudaj, dudaj, dudajdá, Ježíšku, panáčku, já Tě budu kolíbati, Ježíšku, panáčku, já Tě budu kolíbat“. Po dohrání si vyndala flétnu z pusy, trošku si odpočinula a pak spustila další vánoční koledu „Dej Bůh štěstí tomu domu, my zpíváme, víme komu, malému děťátku, Kristu Jezulátku, dnes v Betlémě narozenému“. Tato koleda byla jen na pět not a Anička ji hrála velmi ráda. Pak spustila další koledu „V půlnoční hodinu, anděl se zjevuje, radostnou novinu pastýřům zvěstuje“.
Tomášek obdivně poslouchal a moc si přál, umět hrát jako ona. Za těch pár týdnů dobře věděl, že k cíli vede jenom pravidelné denní cvičení. A navíc měla Anička určitě i talent. Cítila velmi dobře rytmus každé písně, kterou hrála.
Vedle Tomáška sedící Maruška hrála ty samé dvě koledy jako on. Ale u koledy „Hej vánoce, dlouhý noce“ měla občas potíže dodržet správnou délku not. A tak její koleda nezněla tak hezky, jako když ji hrál Tomášek. Asi to bylo i tím, že Maruška byla o ten jeden celý rok mladší než on.
Martin vedle nich se mořil stále s tou jedinou a nejlehčí koledou „Dů valaši dů hore dědinů“ a protože neměl trpělivosti na rozdávání, občas mu v písni zazněl i nehezký falešný tón. Martin ho dobře slyšel a pokaždé se u toho nepěkně zakřenil. Hraní na flétnu mu zkrátka moc nešlo. Hlavně mu ale chyběla ta správná vytrvalost.
Herní terapeutka chodila od dítěte k dítěti. Občas někomu ukázala, jak to správně zahrát, občas někoho naopak pochválila. Pak pohlédla na Tomáška. Ten malý černovlasý hubený klučina Tomík ji už zpočátku hodně zaujal. Viděla tu správnou dychtivost v jeho očích. Poznala brzy jeho houževnatost a vytrvalost, s jakými tady v léčebně cvičil. Všimla si během pár dnů jeho pokroku. Vždyť on byl jen o jeden rok starší než ta malá Maruška, ale hravě ji přeskočil skoro mílovými kroky. Nebo snad skoky?
Slyšela ho nyní hrát a musela ho pochválit: „Tomáši, musím tě moc pochválit. Ani jedna falešná nota. Hraješ to opravdu velmi hezky. Chtěl by ses naučit do Mikuláše ještě jednu koledu? Věřím tomu, že zrovna ty bys to určitě zvládl.“
Tomášek se zatvářil nejdřív značně překvapeně, pak potěšeně a nakonec dychtivě.
A pak jen vyhrkl: „A jakou novou koledu se můžu naučit?“
„Slyšíš tu koledu, co zrovna hraje Anička? Naučím tě další dvě noty a ty si je budeš cvičit, jak je správně zahrát. Pak přidáme i písničku. Takže nejdřív ty noty. . .“, vysvětlovala herní terapeutka. Práce s malým Tomášem ji opravdu bavila. To nebylo jako některé jiné děti, které dávaly okatě najevo, jak je to všechno otravuje. Třeba takový Oskar. V létě mu bylo dvanáct a všechno, co do té doby dělal rád, ho náhle přestávalo bavit. Když tu byl před dvěma roky, práce s ním nebyla tak zoufale těžká jako nyní.
Tomášek se ale hrozně snažil a měl dost píle na to, aby se dokázal novou koledu naučit do dne, kdy přijde za dětmi do léčebny Mikuláš. A to bylo už za dva dny.
A tak se přihodilo, že Tomík začal také cvičit koledu „Dej Bůh štěstí tomu domu“, kterou tak krásně uměla zahrát Anička.