Jak děti pekly vánoční cukroví

Dnes se Tomášek probudil neobyčejně brzy. Venku byla ještě tma. Martin vedle něj si na posteli spokojeně pochrupoval. Tomík si na posteli klekl a koukal ven. Ve světle venkovní lampy viděl, že venku se pomalu snáší k zemi velké sněhové vločky.
Tři postavení sněhuláci stále ještě strážili cestu před léčebnou a dopadalo na ně mdlé světlo lampy. A ten jeden měl kolem krku ještě pořád omotanou modročernou šálu. Tomáškovi se náhle zdálo, jakoby pootočil k němu hlavu a vesele se na něj do okna usmál. Už zvedal ruku, že mu zamává. Pak se ale zarazil. To přece nemůže být pravda. Nezdá se mu to ještě? Sněhuláci se přece nemůžou smát ani otáčet hlavou. A v tu chvíli to viděl znovu. To přece není možné!
„Martine, Martine! Pojď se honem podívat! Ten sněhulák se na mě směje“, snažil se Tomášek probudit kamaráda.
Ten se otočil na posteli, otevřel jedno oko, zamžoural na Tomíka a zamumlal: „Co je? Co chceš? Proč mě budíš?“
To probudilo Aničku, která měla trochu lehčí spaní. Posadila se na posteli a viděla Tomáška u okna. Zvědavost jí nedala, a tak se optala: „Tomíku, co tam máš? Proč nespíš?“
„Honem se pojď podívat! Ten sněhulák . . . kouká na mě a směje se. . . A dokonce na mě otočil hlavu“, volal Tomík.
„Co? Cože?“ ptala se nevěřícně rozespalá Anička. Pak ale seskočila z postele a bosa se běžela také podívat. Vylezla k Tomáškovi na postel, aby lépe viděla ven z okna.
„ Už zase se na nás směje! Vidíš?“ šeptal vzrušeným hlasem Tomášek. Anička napnula zrak.
A právě v té chvíli se otevřely dveře na chodbu a sestřička přišla děti budit. Hned viděla u Tomáška na posteli dvě klečící děti, jak koukají na něco z okna.
„Tomáši, Aničko, jak to, že nespíte? A co to tam máte?“ vyzvídala sestra.
Do dětí jako když střelí. Strašně se lekly. Anička sjela z postele rychlostí blesku a rychle běžela do své postele. Hups a byla v ní! To byla rychlost! Tomášek zůstal klečet a nemohl se od okna v tom úleku odtrhnout.
Sestřička udělala cvak a pokojem se rozlilo světlo. Martin na posteli zakňučel něco v tom smyslu, že chce ještě spát a zavrtal se hlouběji pod deku. Maruška zatím nic nevnímala a tvrdě spala. Ani to světlo jí nevadilo.
Sestra přišla až k Tomáškovi. Viděla, jak je celý rozrušením červený. Tomášek byl v jejích očích hodný kluk, který nikdy na sebe zbytečně neupozorňoval.
A tak zvolila sestřička klidný tón hlasu, když se opět zeptala: „Tomáši, tak co se vlastně děje? Proč nespíš? A co tu u tebe dělala Anička? Je ti něco?“
„Já, já . . . já sem viděl sněhuláka. Smál se na mě. A taky na mě otočil hlavu“, koktal vystrašený Tomík.
Sestřička se kousla do rtu, aby nevyprskla smíchy. To tedy nečekala! Co to ty dětí napadá a takhle hned po ránu, pomyslela si. Pak ale podle Tomíkova výrazu pochopila, že si chlapec nevymýšlí.
A tak jen už vlídně řekla: „Tomášku, to se ti asi něco zdálo, jak jsi ještě rozespalý. Sněhuláci přece nejsou živí.“
A pak změnila téma hovoru a řekla: „Děti, mám pro vás dobrou zprávu. Dnes za vámi přijde Mikuláš.“
„A přijdou i čerti a andělé?“ zeptal se rozespalým hlasem Martin a sunul se pomalu z postele.
Slovo Mikuláš probudilo jako zázrakem i spící Marušku. Vykulila oči, pak seskočila z postele a začala si zpívat: „Mikuláš, Mikuláš, ztratil plášť . . . Hurá! Přijde k nám Mikuláš!“
Sestřička kulila oči také. To se může stát jen malým dětem. V jednu chvíli tvrdě spí a v další už nadšeně zpívá a tancuje po pokoji. A sestřička se pousmála. Práce s malými dětmi ji stále bavila. S nimi ji čekalo stále nějaké to nečekané překvapení.
A Anička? Anička se už nikdy nedozvěděla, jestli se sněhulák na Tomáška opravdu smál nebo zda to byl jen Tomáškův pokračující sen. . .