Tomáškovy ranní procedury v léčebně aneb jak se Tomík učil kloktat a správně smrkat

Druhého dne poznal Tomášek hned několik nových procedur. Každé ráno všechny děti ještě před snídaní kloktaly minerální vodu Vincentku. Tomášek to zkoušel pod dohledem mladé rehabilitační sestřičky Marušky. Kolem něj si Vincentkou kloktaly ostatní děti a Tomíkovi přišly všechny ty legrační zvuky hrozně k smíchu.
Slyšel něco jako : „Glogloglo a grrrrrr, chrrrrrrrrrr a opět glogloglo . . .“
Kloktání mu zpočátku moc nešlo. Vzal si do pusy asi dva hlty Vincentky, zaklonil trochu hlavu, až se mu tekutina dostala do krku a začal kloktat. Jenže zvuky, které se mu začaly ozývat z hrdla, ho natolik vždycky rozesmály, že většinu tekutiny hned spolkl. Musel tedy učinit další pokus. Asi napočtvrté ho již rehabilitační sestra pochválila, že tentokrát to už bylo správně, protože hezky kloktal a nakonec Vincentku vyplivl. A tak se Tomík naučil ráno kloktat.
Poté následoval výplach nosu i nosohlatanu. Rehabilitační sestra každému dítěti vstříkla do nosánku trochu Vincentky, a tím se mu nosík hezky pročistil.
Při kloktání Vincentky i výplachu nosu Vincentkou docházelo ke zvlhčení sliznice hltanu i nosohltanu. Všechny hleny, které se tu nacházely, se zředily a stroupky v nosánku se odstranily. Obojí působilo velmi léčivě u dětí, které mívaly často nebo i trvale rýmu.
Pak učila sestřička děti správně smrkat. Ukázala dětem, že si musí ukazováčkem ruky, která drží kapesník, pořádně podržet levou nosní dírku. Teprve pak mohly začít volnou pravou nosní dírkou foukat. Pravá nosní dírka byla po vysmrkání tedy již prázdná. Nyní si muselo každé dítě pro změnu palcem podržet tu pravou prázdnou nosní dírku a foukat dírkou levou. Děti to zkoušely pod dohledem sestry a nutno říct, že ty, co tu byly již delší dobu, to již hezky uměly.
Přitom se Tomášek dozvěděl, že se nikdy, ale opravdu nikdy nesmí smrkat oběma nosními dírkami současně. To prý je velmi špatné. Dost často se tak rýma dostane úplně jinam, než by měla a způsobí tak zánět středního ucha. Nemocné bolavé ouško se potom musí u lékaře píchat, protože se v něm vytvoří bolestivý zánět, jak tlačí zevnitř na ušní bubínek. Někdy, když se to chytne včas, postačí i ušní kapky, které ale musí napsat lékař na ušním oddělení. Aby se tomu všemu předešlo, je nejlepší se naučit správně smrkat.
Tomášek pozorně poslouchal, co rehabilitační sestřička povídala. Byl moc rád, že má tak chytrou maminku, která ho správně smrkat učila, co si jen pamatoval. Nikdy se proto nestalo, že by ho bolelo ouško.
Sestřička také Tomáška velmi pochválila, když viděla, že již napoprvé smrká správně.
Řekla mu: „Tome, ty jsi ale šikovný kluk. Jde ti to opravdu moc hezky.“
A Tomášek na to řekl: „Já to umím už dávno. Maminka mě to naučila.“
Během snídaně Anička dětem připomněla: „Hele, dnes dostanem na pokoj toho novýho kluka.“
Maruška přestala kousat a zamyšleně pronesla: „Jéé, hlavně aby to nebyl další malý Ládík.“
Tomášek se přidal: „To asi nebude. Sestřička mi říkala, že mi přijede další kamarád. Tak to bude velký asi jako my.“ Potom se všichni shodli na tom, že jsou stejně strašně zvědaví, jaký ten nový kluk asi bude.
„Hlavně, aby to nebyl nějaký rozmazlený ubulený maminčin mazánek“, zakončila rozmluvu nejstarší Anička a ukousla si velký kus chleba s tvarohovou pomazánkou.
Po snídani přišla na pokoj za Tomáškem rehabilitační sestra a řekla mu: „Ahoj Tomášku, já ti nyní ukážu další léčebnou proceduru. Budu tě masírovat pomocí tohoto malého měkkého pěnového míčku. Říká se tomu míčkování. Pojď, sedni si tady obkročmo na tuto malou židličku. Nejdřív si ale sundej mikinu i tričko.“ Sestřička držela žlutý pěnový míček mezi prsty pravé ruky a jezdila Tomáškovi míčkem po nahých zádech i prsou.
Přitom mu říkala: „Ničeho se neboj. Je to docela příjemné, viď? Míčkování provádíme u dětí, které mívají často nemocné průdušky a často kašlou. Uvidíš, že se ti pak bude lépe dýchat, protože se ti uvolní svaly průdušek a bránice, které byly doteď stažené.“
Tomášek jen občas přikývl hlavou na znamení souhlasu, že rozumí. Pak ale zavřel oči, protože se mu masírování měkkým míčkem líbilo, a tak si ho pěkně užíval.
Po masáži ho sestřička odvedla na inhalace. V místnosti sedělo již několik cizích dětí, které sem doprovodily jejich maminky. Sestřička pokynula Tomáškovi, ať se posadí na židli, před kterou byl na stole inhalační přístroj. Tomášek si pak levou rukou přidržoval na nose a puse inhalační masku, ze které nosem vdechoval teplou páru a pusou ji zase vydechoval. Sestřička stála u něj a ukazovala mu, jak to má správně dělat. V inhalačním přístroji se zahřívala opět léčivá minerální voda Vincentka. Než se však Tomášek nadál, byla inhalace za ním. Malé děti inhalovaly jen kraťounkou dobu. Vše trvalo tak pět minut.
A celou tu dobu, tedy od ranního probuzení, musel Tomášek myslet na jednu důležitou věc: Kdy už přijede ten nový kluk, co s nimi bude spát na pokoji. Jaký asi bude? A nebude si na něj dovolovat jako Hynek ve školce?