Jak se děti připravovaly na spaní

V dětské léčebně pomalu nastal večer. Děti byly již dávno po večeři. Jen ty hubené a podvyživené ještě dostaly druhou večeři. Tentokrát to byl krajíc chleba s vaječnou pomazánkou. Vajíčka měl naštěstí Tomášek moc rád, a tak snědl půlku krajíce chleba.
Sestřička Jana, která přišla na noční službu, byla spokojená. Do speciálního sešitu si vždy zapsala, kolik toho které dítě snědlo.
Děti se poté odebraly do umývárny, kde se za pomoci sestry vysprchovaly, utřely osuškou a převlékly do pyžamka. Potom následovalo mytí zubů. Sestřička dohlížela na to, aby si každé dítě vymáčklo na zubní kartáček dostatečné množství zubní pasty. Pak hlídala, aby si děti zuby pěkně vyčistily. Jen Ládík byl ještě moc malý, aby to zvládl sám, a tak mu sestra zoubky čistila sama.
Říkala přitom: „Ládíku, hezky vyčistíme zoubky tady nahoře, ták a teď tu pastu vyplivni do umyvadla. No a nyní vezmeme kartáčkem i dolní zoubky. No vidíš. A teď si vezmi trochu vody z kelímku do pusinky a hezky hned zase vyplivni. Zkus tu vodu nepolykat. A zkusíme to ještě jednou. No ty jsi ale šikovný! Vidíš, jak ti to jde! A zoubky máme čisté. Ukaž mi je. Krásně se lesknou jako perličky. Tomášku, Maruško a Aničko, ukažte, jak jste si zuby vyčistily?“
Sestřička prohlédla všem zuby, aby zkontrolovala, zda při mytí děti nepodváděly. Pak je hezky pochválila. Děti se před spaním ještě vyčůraly, aby se jim v noci nezdály ošklivé sny. Po umytí rukou šly již do svého pokoje, kde se chystaly na spaní.
Maminky, co byly se svými dětmi také v umývárně, odešly s dětmi také do pokojů a druhé poschodí dětské léčebny se začalo postupně zklidňovat. Zvuky postupně utichaly. Malé děti se ukládaly ke spánku. Ty větší mívaly večerku až později. Byly však na jiném poschodí, a tak malé děti svými hlasy nerušily.
Když Tomášek viděl, jak Anička i Maruška lezou do svých postelí, dlouho se nerozmýšlel a hupnul do té své také. Byl to hodně zvláštní pocit, být poprvé tak daleko od maminky. Dnes mu maminka nebude vyprávět ani číst pohádku. Copak asi dělá? Tomášek si hlavu přitiskl ke svému plyšovému pejsku Mikince. Bylo mu náhle hodně teskno.
Sestřička seděla na posteli u malého Ládíka a něco mu potichu vyprávěla. Ládík ležel v postýlce a v ruce držel svého oblíbeného dinosaura, kterému říkával Dino. Zavřel oči a vypadalo to, že usíná. Sestřička Jana opatrně vstala, aby malého neprobudila a přišla k Tomáškovi. Viděla dobře, jak objímá plyšovou hračku, co si přivezl z domova. Určitě se mu stýská po rodičích. Měla by mu dát najevo, že tu není sám. Musí ho nějak uklidnit.
A tak tichým hlasem řekla: „Tomášku, já vím, že je to tvá první noc tady v léčebně, tak ať se ti něco hezkého zdá. Kdybys něco nutně potřeboval, mám službu až do rána a najdeš mě na sesterně. Víš přece, kde je sesterna? A nesmutni! Tady ti to uteče rychle jako voda a než se naděješ, už zas pojedeš domů. A možná se ti ani nebude chtít, protože tu budeš mít kamarády. Takových malých Tomášků já už tu viděla. První večer a noc se možná stýská a zítra už tu budeš dovádět s ostatními dětmi. Hele, zítra ti sem přijede stejně starý kamarád. To ti bude veselo. Uvidíš.“
Pak sestřička zhasla světlo a velký pokoj se ponořil do tmy. Jen vedle dveří těsně nad zemí svítilo malé světýlko, které matně osvětlovalo dveře. To světlo tu bylo proto, aby děti, kterým by se náhodou chtělo v noci čůrat, viděly na cestu.
Jen co se za sestřičkou Janou zavřely dveře, začal Ládík natahovat.