V solné jeskyni

Po obědě se malé předškolní děti chystaly do solné jeskyně. Byl zrovna čas poledního klidu. Tomášek byl strašně zvědavý. Kde tady můžou mít jeskyni? Jak to tam asi vypadá? Bude tam tma jako v každé jeskyni? A proč se jí říká solná? Všechny tyto myšlenky mu vířily hlavou.
A tak se cestou k jeskyni, která byla součástí léčebny a byla vytvořena uměle, paní vychovatelky zeptal: „Paní vychovatelko, proč se té jeskyni říká solná? A co tam budeme dělat?“
Vychovatelka začala Tomíkovi vysvětlovat: „Tomášku, v solné jeskyni je obrovské množství léčivé soli na zdech i na stropě, která sem byla dovezena právě kvůli jejím léčivým účinkům. Vy budete dýchat ten speciální vlhký slaný vzduch, který je díky tomu velkému množství soli velmi zdravý. A navíc tam nejsou vůbec žádné bacily. Jedna hodina v solné jeskyni je jako bys byl dva nebo tři dny celý den někde u moře. Pro vás děti, které máte často například rýmu a kašel nebo i nějaký problém na kůži, je pobyt v této jeskyni velmi zdravý a řadě z vás se pak lépe dýchá. V jeskyni jsou i různě barevná světla, která působí také na vaše uzdravení. Je už dokázáno, že každá barva působí na lidskou duši i tělo jinak a že i barvy vlastně přispívají k léčbě nemocných. Uvidíš, že se ti tam bude moc líbit. Jsi asi hodně zvědavý, viď?“
Tomášek přiznal: „Strašně moc.“
Když vešly děti s vychovatelkou do solné jeskyně, naskytl se Tomáškovi úžasný pohled. Jeskyně totiž byla na mnoha místech osvětlena různobarevnými světýlky. Některá světla byla žluto oranžová, jinde byl kus stěny ozářen do světle modra a na jiném místě zas do fialova nebo mírně dorůžova.
Stěny i strop jeskyně byly z kamenné a mořské soli a tvořily na některých místech moc zajímavé tvary, z nichž některé se podobaly krápníkům nebo i rampouchům.
Tomáškovi se až zatajil dech. Bylo to tak krásné, že měl pocit, že se ocitl v nějakém pohádkovém světě. Po obou stranách stalo několik lehátek, ve kterých mohly děti sedět nebo i ležet.
Ostatní děti to již znaly, a tak si zabraly své oblíbené místo a vychovatelka všechny přikrývala červenou dekou, protože v jeskyni byla stále trochu nižší teplota. Asi jen dvacet dva stupňů, a tak bylo lepší, aby byly děti přikryté, kdyby náhodou některé usnuly.
Holčičky, co s Tomem seděly u stolu na obědě, si sedly na lehátka vedle sebe a světlovlasá Anička na Tomáška hlasitě volala: „Tomášku, pojď k nám! Můžeš si sednout vedle mě. Držím ti tu místo.“
Tomík si tedy sedl vedle Aničky na velkou rozkládací židli, která se dala i sklopit a bylo z ní pak lehátko. Snažil se přikrýt dekou. Když vychovatelka viděla, jak s dekou bojuje, přišla mu pomoct a dekou ho hezky přikryla. Pak šla k takovému okénku ve zdi a tam stála velká černá televize. Tomášek si jí všiml až nyní. Vychovatelka řekla dětem, ať se ztiší a pustila jim v televizi pohádku o kačerech z Kačerova.
To bylo něco! Tomík hezky pohodlně seděl na velké židli zabalený do teplé červené deky, poslouchal zrovna strýčka Skrblíka, který si zrovna přepočítával své peníze a rozhlížel se kolem sebe. Vše kolem něj bylo tak nové a nezvyklé, že se na příběh o kačerech nemohl vůbec soustředit. Támhle byl strop jeskyně ozářený světle fialovou barvou, která přecházela o kousek dál do modra. Vlevo nad televizí byly krápníky krásně růžové a o kousíček dál svítilo žluté světýlko. Naproti němu sedělo nebo leželo několik cizích dětí, které byly v léčebně s maminkou. Tomášek je zatím ještě neznal. Pak si všiml, že na jednom z protějších lehátek leží pod dekou zachumlán malý Ládík. Vypadalo to, že usnul.
Jak se tak Tomík díval na ta barevná světýlka a poslouchal televizi, začala se mu klížit oční víčka. A tak se stalo, že svou první návštěvu v solné jeskyni Tomášek nakonec prospal. Byl unaven všemi novými dojmy a událostmi toho zvláštního dne, že když pohádka skončila, musela vychovatelka Tomíka budit.