O čem si povídal Tomášek se sestřičkou Danou

Po prohlídce dětské léčebny zavedla sestřička Tomáška zase na pokoj. Velký pokoj byl zatím prázdný. Tomášek se podivil, ale sestřička mu vysvětlila, že malé děti jsou zatím ještě v mateřské školce, kde si hrají a větší děti jsou zase ve škole, kde se učí.
„Tomíku, nyní vezmeme tvé toaletní potřeby jako je mýdlo, ručník, kartáček na zuby a pasta. Já ti ukážu, kde si budeš mýt ruce před jídlem, čistit si zuby ráno před snídaní a večer před spaním. A také ti ukážu, kam budeš chodit na záchod. Umíš už sám splachovat?“
Na poslední otázku řekl Tomášek důležitě: „Já chodím na záchod už dlouho sám a splachovat náhodou umím. A nikdy nezapomínám.“
„Tak to jsi šikovný kluk. Takoví velcí šikovní kluci kdyby k nám jezdili všichni, hned bychom měli polovinu práce. A jak jsi na tom s oblékáním? Umíš si zavřít bundu na zip a zavázat tkaničky u bot?“ zeptala se Tomáška sestřička.
Tomášek se podivil: „No jasně, to u nás ve školce umí všechny děti. Tedy u nás ve třídě.“ Pak to ale Tomík nevydržel a pochlubil se.
Chtěl ukázat, že je už velký kluk, a tak řekl: „Já umím počítat do tisíce. Paní učitelka ve školce mě pochválila. Že prý mám talent.“
Sestřička překvapením povytáhla obočí a řekla: „No páni, to mi budeš muset někdy předvést. Takového šikulu jsme tu myslím ještě neměli. Jen jestlipak je to pravda? Nevymýšlíš si trošinku? Nemyslel jsi náhodou, že umíš počítat do sta?“
V té chvíli se Tomášek nadurdil a rozhořčeným hlasem se začal obhajovat: „Opravdu umím až do tisíce. Do deseti umí u nás ve třídě všichni. Do dvaceti umí moje kamarádka Barča a ještě jeden kluk. A Oskar umí i do sto. Já ale počítám už i do tisíce. To se počítá do sto a pak se jen říká sto jedna, sto dva, sto tři až do dvě stě. A pak zase dvě stě jedna, dvě stě dva, dvě stě tři až do tři sta. A zase tři sta jedna, tři sta dva až do čtyři sta a . . .“.
Vtom ho překvapená sestřička přerušila: „Vidím, že opravdu rozumíš tomu, jak se do tisíce počítá. Už ti věřím, že to dokážeš. Tak se, Tomášku, nezlob, že jsem ti zpočátku moc nevěřila. Víš, my už tady zažili i spoustu dětí, co se jen rády vytahují, ale vždy se na to nakonec přijde. Asi o tobě řeknu paní doktorce, že nám sem přijel matematický talent.“ A sestřička se na Tomáška přívětivě usmála.
„Tomášku, chtěla bych ti ještě vysvětlit, že ti paní doktorka předepsala několik důležitých procedur, které ti mají pomoci k tomu, abys nebyl tak často nemocný. Budeš s dětmi v tělocvičně cvičit, aby ti zesílily svaly, a tím pak budeš mít i větší sílu. My ti tady půjčíme i flétničku a na tu si budeš jako ostatní děti pěkně pískat. Řada starších dětí už umí na zobcovou flétnu zahrát spoustu písniček.“
„A můžu se se taky naučit hrát nějakou písničku?“ zeptal se Tomášek.
„No samozřejmě, když budeš hodně chtít, určitě se nějakou naučíš. Musíš mít ale trpělivost. To víš, jak se říká, učený z nebe nespadl. Nejdřív se s flétnou musíš seznámit a uvidíme, jak ti to s ní půjde“, vysvětlovala sestřička Dana.
„Vtom se Tomášek celý jakoby rozzářil a vyhrkl: „Až se nějakou písničku naučím, zahraju ji pak mamince.“
Sestřička ho jemně pohladila po tmavých vlasech a řekla: „No vidíš, to je ale dobrý nápad. Ty jsi ale hodný chlapec. Maminku máš hodně rád, viď?“
„Úplně nejradši na celým světě. Moje maminka . . . moje maminka je nejlepší ze všech maminek“, zadrhl se Tomáškovi trochu hlas.
„Víš, Tomíku, já myslím, že mamince uděláš úplně největší radost tím, že tady budeš pořádně a hodně jíst a cvičit, abys už nebyl tak slabý a hodně často nemocný. Když se ale ještě navíc naučíš i zahrát na flétnu nějakou tu písničku, bude tvoje maminka moc šťastná. Ale teď už začíná oběd, tak pojď, ukážu ti tvé místo v jídelně, kde budeš sedět s dětmi, se kterými tady budeš i spát“, řekla sestřička.
Pak vzala Tomáška do koupelny, aby si před jídlem umyl ruce. Poté společně zamířili do jídelny.