Loučení

Konečně přijeli do vesničky Bukovany, kde stál čtyřpatrový zámeček s věží a červenou střechou. V zámečku byla léčebna pro děti od tří do patnácti let. Kolem se rozprostírala velká zahrada, na které rostlo mnoho letitých jehličnatých, ale především listnatých stromů. Nakrátko posekané trávníky byly protkány cestami.
Teta Hanka zaparkovala auto a potom se všichni vydali i s velkým Tomáškovým kufrem směrem k hlavní budově. Tomášek si nesl svého milovaného plyšového psa, kterému říkal Mikinka. Když vešli do vestibulu léčebny v hlavní budově, maminka Tomáškovi řekla, ať si sedne na hnědo béžovou sedačku vedle tety a že za chvilinku přijde. Prý musí ohlásit, že přijeli.
Za chvíli se maminka objevila a řekla: „Tomášku, ty pojď se mnou za paní doktorkou, ať tě může prohlédnout. A ty, Hani, bys byla moc hodná, pokud tu na nás počkáš a pohlídáš ten kufr, ať ho nemusím s sebou nikam vláčet.“
Teta Hanka zvedla palec pravé ruku na znamení, že je všechno OK a ona že kufr pohlídá.
Pak se vesele na Tomáška zazubila a odpověděla: „V pohodě si to vyřiďte, já tu na vás počkám. A Tomíku, já ti budu také psát. Přeju ti, ať si tu najdeš dobré kamarády.“
Paní doktorka Lázničková Tomáška nejprve důkladně prohlédla.
Přitom mu povídala: „Tomášku, hodně důležité je, abys u nás pořádně jedl a cvičil. Musíš opravdu zesílit, aby se tvé hubené tělíčko mohlo bránit proti nemocem. Jsi hrozně podvyživený. Takhle bys nemohl ani nevyrůst a zůstal bys pořád malý. To by tě pak kluci ve škole vždycky přeprali.“
Na to řekla maminka smutně: „Však oni ho přeperou už nyní ve školce. Navíc se mu ještě posmívají, že vypadá jako kostra a že je malý a k tomu se ještě Malý i jmenuje.“
Paní doktorka se vlídně na Tomáška podívala a řekla: „Tome, o to větší důvod máš, aby ses tu opravdu snažil. Uvidíš, že až budeš po Mikuláši odjíždět s maminkou domů, budeš možná vážit o pár kilo víc a třeba i trošku povyrosteš. To všechno ale opravdu záleží jen a jen na tobě a na tom, jak moc to budeš chtít změnit k lepšímu.“ Pak začala psát na počítači Tomáškovi plán léčby a různé procedury, na které bude s ostatními dětmi každý den chodit. Následně dala mamince pročíst pravidla chování dětí v léčebně a vysvětlila jí, jak je to tady s možnými návštěvami.
Maminka potom Tomáškovi vysvětlila, co děti v léčebně nesmějí dělat a jak se mají správně chovat. To se ale už s paní doktorkou hezky rozloučily s tím, že si může kdykoli do léčebny kvůli Tomáškovi zatelefonovat.
Nyní nastal čas loučení.
Maminka Tomáškovi řekla: „Tome, jsi už velký kluk, tak se snaž být silný a hlavně statečný. Jako rytíř. Ten, i když se něčím hodně trápí, snaží se před ostatními zůstat statečný a nebrečet. A ty jsi přece můj rytíř Lancelot. Pamatuješ, jak jsem ti o něm vyprávěla?“
Tomášek jen kýval hlavou na znamení souhlasu a zadržoval slzičky. Oči se mu pořádně leskly. V duchu si opakoval: Jsem statečný rytíř, jsem statečný rytíř a nesmím brečet. A tak jen maminku prudce objal a ta mu dala na čelo velkou pusu.
Pak se otočila a rychle se vzdalovala po chodbě. I jí se chtělo plakat. Hrdlo měla nepříjemně stažené a u srdce cítila takovou zvláštní tíhu až bolest. Bylo to vůbec poprvé, co svého malého synka musela na delší dobu opustit.
Tomáška si převzala do péče zdravotní sestřička. Vzala jeho těžký kufr a odcházela s ním po chodbě směrem k pokoji, kde bydlely předškolní děti. Tomík šel vedle ní a v náručí svíral svého plyšového psa.