Tomášek a jeho maminka

Krátká anotace o knížce –
Co zažívá pětiletý Tomášek ve školce? S kým tam nakonec kamarádí? Kam musí před Vánoci odjet? A jak to s Tomáškem ve školce nakonec dopadne?

Moji milí čtenáři,

Váš milý zájem o mé knížky způsobil, že mám v současné době napsáno již 15 kapitol nové, v pořadí již 3. knížky. Tentokrát se ale nejedná v žádném případě o pohádku.

V příběhu malého Toma se pokouším o celkem realistický pohled na dnešní dobu. Příběh jsem zasadila do našeho velkoměsta Prahy, jelikož ji důvěrně znám.
Dlouhá léta jsem navíc bydlela hned vedle MŠ : – ) na jednom pražském sídlišti. . .
Avšak vyprávění mé kamarádky o tom, jak 3,5 letý chlapeček drze řekl jejímu tatínkovi: „Zalez, ty dědku šedivej!“ a pak se nechtěl ani omluvit, mě přimělo k tomu, abych se nad některými věcmi kolem nás více zamyslela. Výsledek Vám zde předkládám a věřte, že psát pro děti pohádky je o dost lehčí než zaměřit se na realitu dnešních dní. . . . . To pak jde člověk s kůží na „trh“ ještě mnohem víc . . . A tak studuji všechny dostupné reálie, abych Vás ve svém příběhu něčím náhodou neklamala. Buďte prosím k mé 3.knížce shovívaví, ale pokud se Vám něco opravdu nebude zdát, klidně mi napište opět na můj mail.
Vaše autorka Yva

Pro Vaši informaci – všechny reálie ohledně MŠ jsem zjišťovala, studovala a postupně konzultovala s jednou nejmenovanou MŠ v Praze. Dále jsem spolupracovala s dětskou léčebnou v Bukovanech, jíž bych tímto způsobem i moc ráda poděkovala za pomoc ohledně některých důležitých informací.

V Praze dne 18.5.2015

Na tomto místě bych se chtěla všem omluvit. Z nějakého důvodu se mi zde nezobrazují správně jednotlivé odstavce, i když je tam opravdu mám. Přeji Vám pěkné počtení 🙂

Zde je ukázka několika z mnoha ilustrací, jež by měly být v knize – autorkou je ilustrátorka Ivana Tučková.

Kapitola 1 Tomášek a jeho maminka

Byl jednou jeden pětiletý kluk a jmenoval se Tomáš Malý. Měl tmavé vlnité vlasy po tátovi, kterého vídal jen občas a krásné, světle hnědé oči po mamince. Vzrůstem nebyl velký, spíše menší a byl hrozně hubený. Byl tak hubený, že na něm většina triček a mikin poslední dobou nepěkně visela. Však na něj děti ve školce také pokřikovali: „Hubeňoure, hubeňoure.“
Jednou, stalo se to hned po velkých prázdninách na začátku září, mu dokonce jedna tlustá holka ve školce řekla, že vypadá jako kostra. Tomášek ani nevěděl, co to znamená. Byl však slušně vychovaný, a tak té protivné holce ani na oplátku neřekl: „A ty jsi zase tlustá.“ I když na to měl opravdu velkou chuť. Jenže maminka mu vždy říkala, že k holčičkám se má chovat hezky a galantně. Prý jako rytíř. Získá si tak jejich přátelství a budou ho mít rády. A tak se Tomášek snažil.
Hned, jak si ho ten den maminka přišla po práci ze školky vyzvednout, se maminky zeptal: „Mamíí, co je to kostra?“
„Kostra?“ maminka se chvilku zamyslela. Tomášek byl chytrý a zvídavý chlapec, a tak byla maminka na jeho záludné otázky zvyklá. Někdy se také stalo, že odpověď nevěděla, ale nikdy synka neodbývala slovy jako: „Teď nemám čas, dej mi pokoj nebo počkej, až budeš větší, pak se to dozvíš.“
Pokud maminka něco nevěděla, řekla to Tomáškovi na rovinu a navrhla, že se na to spolu podívají buď do velké encyklopedie, kterou měli doma v knihovně, anebo do počítače. Odpověď našli například na Seznamu nebo na Googlu. Maminka i Tomášek tyto společné výlety za neznámem milovali. Oba lákalo dozvědět se něco nového. Kolikrát nebylo třeba vyžehleno nebo zrovna umyté nádobí, ale maminka dala většinou synkovi přednost.
„Práce počká, nemá nožičky. Ono mi to prádlo na žehlení nikam neuteče“, říkávala. Tomášek měl za to maminku moc rád. Byl na svou maminku pyšný, že ví spoustu zajímavých věcí, o kterých si spolu povídali. Navíc byla jeho maminka i moc krásná. Alespoň tedy v jeho očích. Měla stejné, světle hnědé oči a dlouhé vlnité, světle hnědé vlasy.
Dnešní Tomáškova otázka nebyla vůbec těžká. Maminka jen přemýšlela, jak má malému chlapci vysvětlit, co je to kostra nejlépe.
Po chvilce tedy řekla: „Každé větší zvíře, jako je například pes, slon, tygr, ale i člověk a dokonce i ryba, má v těle kostru. Ta je tvořena různými kostmi a také žebry a na páteři ještě i obratli. Kostra chrání naše tělo. Například chrání srdce nebo plíce. Třeba když spadneš, natlučeš si kosti nebo tady vysoko nad pupíkem z obou stran jsou žebra. Tak si třeba natlučeš žebra, ale srdce nebo plíce si nenatlučeš, protože je chrání tvůj hrudní koš.“
Než to stačila maminka dovysvětlit, Tomášek vypálil další otázku: „A co je to ten hrudní koš, mamí?“
Maminka se na zvídavého synka usmála a dál vysvětlovala: „Hrudní koš máš tady a je složený z hrudní kosti, kterou máš tady vepředu a ze žeber, která chrání tvoje srdíčko a plíce, kterými dýcháš.“ A maminka názorně synkovi ukazovala na jeho těle, kde má žebra a kde hrudní kost.
Tomášek řekl jen: „Aha.“
Chvíli šel smutně vedle maminky a neříkal nic. Po chvíli to už ale nevydržel a přiznal: „Jedna tlustá holka z vedlejší třídy mi řekla, že vypadám jako kostra. Mami, to se mi posmívala, viď?“
Maminka smutně potřásla hlavou a řekla: „Tomášku, musíš víc jíst, jinak budeš pořád tak hrozně hubený a děti se ti budou stále posmívat. Víš, měl bys vědět, že na světě jsou lidé hodní a lidé zlí. Stejné je to i s dětmi. Takové dítě, které se ti nepěkně posmívá, možná samo zažilo něco špatného a neumí se s tím normálně vyrovnat. No a pak se zase posmívá někomu jinému. Bohužel to tak někdy chodí i mezi dospělými. Té tlusté holčičce se možná také někdo posmíval, že je tlustá a ona má nyní potřebu se posmívat zase pro změnu tobě, že jsi hubený. Asi by byla radši hubená než tlustá, a tak se ti posmívá, protože ti možná závidí. Závist je ale jedna z nejhorších lidských vlastností. Jak sám vidíš, bylo to od ní hodně hloupé a ošklivé, viď?“
„Mami, ale já jí neřekl, že je tlustá, i když teda je. A pořádně. Jsem přece rytíř a rytíři se nikomu neposmívají, že ne?“
Maminka se na synka pěkně usmála a pochválila ho. V duchu si pak řekla, že z něj jednou vyroste správný chlap a byla na něj v tu chvíli opravdu pyšná. Její Tomášek je tak chytrý, citlivý a má velké statečné srdce.