Co vymyslel měsíček

.

„Mé milé kamarádky, já se nyní na chvíli vzdálím a vy si tu zatím hezky zdřímněte. Jdu vykouzlit tady pro Květušku střevíčky z měsíčních vláken a měsíčního svitu. A na to se musím pořádně soustředit“, řekl měsíc. A jak byl kulaťoučký, vyhoupl se plavně na parapet okna a náhle zmizel ve tmě.
Panenka i tři hvězdičky si mezi hračkami udělaly místečko na spaní. Byly všemi těmi neobvyklými událostmi tak znavené, že jen co položily hlavičky na koberec, do jedné tvrdě usnuly.
Bylo už hodně po půlnoci, když přišel měsíček kamarádky vzbudit. V ruce držel nádherné střevíčky, jež se stříbřitě leskly. A lehounké byly jako pírko.
„Panenko, pojď si je zkusit. Chtěl bych tě v nich vidět tančit“, vybídl měsíc Květušku.
Střevíčky jí padly na nožky jako ulité. Ale co se to děje? Panenčiny nohy jakoby stále tancovaly a ne a ne postát v klidu. Panence Květušce se pusinka roztáhla do šťastného úsměvu. Její velké trápení náhle vystřídala nečekaná radost. Květuška se lehounce vznášela po dětském pokoji a v těch kouzelných botkách ani jednou jedinkrát nezaškobrtla. No, vždyť byly také opravdu kouzelné. Hvězdičky se velmi radovaly a roztančily se též. Zářivka jim k tomu svítila všemi silami, které měla.
A měsíček se vševědoucně usmíval. On už věděl, co se bude dít dál, protože viděl dál, než my lidé.
Když se hvězdy i panenka tancem unavily, posedaly si pěkně kolem měsíce a chtěly vědět, co bude dál.
„Měsíčku, děkuji ti mnohokrát za ty nádherné střevíčky. Moc krásně se v nich tančí. Skoro je na nožkách ani necítím. Jsou tak lehounké, jako by byly z hedvábí. Řekni, co se mnou bude dál? Co pro to já můžu udělat?“ děkovala panenka měsíčku.
„Panenko, ještě před svítáním se my s hvězdičkami musíme vrátit zpátky na oblohu. Brzy se rozední a tou dobou my chodíme spát. Takový je zákon nebe. Slunko vysvitne a my už v té chvíli musíme hluboce spát a pořádně odpočívat, abychom měli sílu svítit lidem na nebi zase zítra po západu slunce. Ty tady počkáš pěkně schovaná. Až se holčička ráno probudí a otevře dveře, vytancuješ opatrně až ven na zahradu. Dál už uvidíš. Střevíčky tě samy povedou. Nedaleko je pěkný park, kam chodí rodiče i prarodiče s malými dětmi. Tam si tě snad nějaká hodná holčička najde. A nezapomeň, až si tě holčička vezme k sobě domů, kouzelné střevíčky ztratí svou kouzelnou moc.“
Květuška trochu posmutněla a řekla: „Přátelé moji, moc vám za vaši pomoc děkuji. Byli jste na mě tak hodní. A to už vás nikdy asi neuvidím, že?“
„Květuško, vždycky když ti bude smutno, podívej se v noci na oblohu a my ti pěkně budeme svítit. My si tě už budeme hlídat, aby ti nikdo neubližoval, uvidíš. Každého v životě potká nějaké to velké trápení, ale to se musí vůlí překonat a nevzdávat se. Ničeho se neboj a hlavně buď statečná“, řekla moudře maminka Zorka a pohladila panenku po ušmourané tvářičce.
Nebeští přátelé se s panenkou hezky rozloučili, vyhoupli se na okenní parapet a tiše zmizeli v otevřeném okně. Netrvalo dlouho a měsíc opět ozářil noční oblohu měsíčním svitem. A tam napravo vedle něj svítily tři velmi podobné hvězdy. Byly to maminka Zorka se svými dcerkami Jasněnkou a Zářivkou. Noc právě končila a venku začínalo pomalu svítat.