Kapitola 9 Hortenzinka má nápad

Druhého dne před polednem sluníčko krásně hřálo a Hortenzinka dostala jeden ze svých nápadů.
Navrhla: „Kamarádi, mám nápad. Co kdybychom si vynesli stůl a židle z chaloupky sem na ten plácek a dali si tu oběd? Co vy na to?“
Violka se k ní hned nadšeně přidala: „Jú, to je ale bezva. Budeme se vyhřívat a opalovat na sluníčku a přitom hodovat. Já už se těším!“
Malinda s Ostružindou byli panáčkové činu a hned se jali vynášet stůl se židlemi před chaloupku. Víla s panenkou zatím chystali pohoštění. Za chvilinku již všichni čtyři hodovali kolem stolu a bylo jim přitom moc pěkně. Sluneční paprsky je šimraly na tvářích a příjemné teploučko je hladilo po celém těle. Jejich smích a veselý hlahol hned oživily zahradu. Zvědavý kos se přišel podívat, co se to tam děje. Když viděl jejich veselí, ještě jim k tomu hezky zazpíval.

Vtom se vynořili zpoza chaty dvě malé postavičky a mířili k nim. První je svým bystrým zrakem zahlédl panáček Ostružinda a zvolal: „Hele, kdopak se nám to probudil?“
A Malinda se přidal: „No to je báječné! Zas nás tu bude víc a užijem si kopec srandy.“
Hortenzinka vstala, aby hosty přivítala a srdečně řekla: „Konvalinko, Silviáne, jak ráda vás po té zimě zase vidím! Dobře, že jste v pořádku přežili. Určitě si dáte s námi něco dobrého na zub. Nejste po té zimě vyhládlí?“
I Violka vstala a šla se s příchozími pěkně přivítat. Jak je ale delší dobu neviděla, byla malinko zaražená. Přesto se jako ostatní se Silviánem a Konvalinkou srdečně objala. Poté se shánělo, na co by se hosté mohli posadit. Silvián navrhl, že sem dovalí společnými silami menší poleno a na ně si sednou. Jak řekli, tak udělali a za chvíli již všichni seděli spokojeně kolem stolu. Jedli, pili, hodovali a vyprávěli si, jak kdo přečkal zimu. Pak začali vzpomínat na společné veselé zážitky. A tak se smáli a Malindův nakažlivý burácivý smích opět probudil další přátele.
To mlok Samuel je slyšel ve svém úkrytu ve skalní rozsedlině. Rozvážnými pohyby stáří se pomalu vysoukal z díry ven a nastavil ztuhlé tělo slunečním paprskům. Slastně tak chvíli setrval a uvědomil si, jak je rád, že zimu zase jednou přežil. Tělo ho však bolelo. Začal se proto různě protahovat a chvíli tak natáčel ke slunci různé části svého starého těla. Ozvalo se lup, lup. Zablokovaná páteř po dlouhém lenošení se zas vrátila na své správné místo a mloka přestalo pomalu bolet na dvou místech. Sluneční teplo mu pomalu rozproudilo krev v žilách a hned mu bylo lépe. Opět se ozval veselý smích a Samuel zatoužil vidět svou milovanou Hortenzinku, kterou viděl vyrůstat od jejích dětských střevíčků. Konečně se rozhodl slézt ze skalky po kamenech dolů. Rozvážnými pohyby pak vylezl malý kopeček a ocitl se na dohled hodujících přátel.

Zatím ho nikdo nespatřil, a tak se sám přihlásil slovy: „Přijmete mezi sebe ještě někoho dalšího?“
Jak ho víla Hortenzinka uviděla, vymrštila se ze židličky a už byla u něj. Láskyplně ho něžně objala a šeptala mu: „Samueli, mám tak obrovskou radost, že jsi naživu! Příteli můj nejmilejší, vítej mezi nás! Bez tebe by můj svět nebyl úplný.“ Oběma se leskly v očích slzičky štěstí ze setkání po dlouhé době. Nahlas pak řekla: „Jen pojď mezi nás. My se na tebe již těšili.“
Přátelé se trochu posunuli a udělali mu u stolu čestné místo. Všichni si moudrého starého mloka velmi považovali a byli rádi, že ho mají opět ve svém středu. On každému dokázal vždy dobře poradit a jeho moudrost a zkušenosti byli na zahradě pověstné.
O kus dál pod korejskou jedličkou se za bujarého veselí, jež se zahradou neslo, probouzela i hnědá ještěrka Zeminka. Opatrně vykoukla ze svého úkrytu v zemi, který měla mezi kořeny jedličky. Viděla, že blízký srub i pergola před ním jsou opuštěné. Lidé ani ten jejich malý bílý pes tu nejsou. Uf, klidně může vylézt a bude v bezpečí. Vylezla po korejské jedličce až nahoru. Odtud měla báječný výhled přes velký kus zahrady. A vtom je spatřila, jak tam u stolu sedí před Hortenzinčinou chaloupkou. Vmžiku byla dole a mířila za přáteli. Už se na ně po té dlouhé době těšila. Určitě ji rádi uvidí, o tom byla přesvědčená. Její dobromyslná dušička ani jinou možnost nepřipouštěla. Zeminka měla ráda každého a každý měl rád ji. Ke všem se chovala velmi srdečně a vlídně a pro každého měla pěkné slůvko uznání. Od každého také čekala jen to pěkné, což se jí minulý rok se zelenomodrou ještěrkou Pyšnilkou Krásnoočko moc nevyplatilo. Ale to už je pryč. Zeminka byla vždy nakloněna vidět zítřek v těch lepších barvách.
Jen co ji panáček Malinda zahlédl jako první, zahlaholil zvesela: „Další kamarádka přichází. Dnes máme ale krásný den plný pěkných setkání. Přátelé, udělejte u stolu ještě místo pro ještěrku Zeminku.“
A opět nastalo srdečné vítání. Zeminka se cítila jako vždy všemi milovaná a mezi přáteli jí bylo velmi dobře. Na všechny se laskavě usmívala a sem a tam s někým zalaškovala. Všichni vzpomínali na ostatní kamarády, kteří ještě po zimě spí. Snad se brzy objeví zas někdo další.