Kapitola 2 Co stálo v růžovém psaní
Hortenzinka rozevřela růžový papír a překvapeně zůstala zírat. Byl to dopis. Dopis pro ni. Bylo tam totiž velkým tiskacím písmem napsáno:
Má milá maličká vílo!
Nevím, jak se jmenuješ. Zahlédla jsem tě již v létě a vím o tvé malinké roztomilé chaloupce pod hortenzií. Proto ti říkám víla Hortenzinka. Nemusíš se však bát ani mě, ani mého manžela a nikoho z naší rodiny. My ti určitě nechceme ublížit. Jsi naše dobrá víla a my chceme, abys věděla, že tě máme rádi a nikdy ti neublížíme.
My lidé v těchto dnech slavíme velký svátek. Jmenuje se Vánoce. O Vánocích se máme všichni rádi a chováme se k sobě hezky. Ježíšek nám nosí dárky, zdobíme si vánoční smrčky nebo jedličky a jíme cukroví, které si před Vánoci sami pečeme.
Jako dáreček od nás máš tady v krabičce od čaje na ochutnání naše vánoční cukroví. Nesněz ho prosím všechno najednou, ale vždy jen kousek, aby tě nebolelo bříško.
Nechávám ti tady také malý zvoneček, který krásně cinká. Pro nás lidi je symbolem příchodu Vánoc a příchodu Ježíška, co naděluje nám a našim dětem dárky. Těšíme se, až tě na jaře zase uvidíme.
Tvoji lidé
Hortenzinka dočetla a chvilku zamyšleně zůstala sedět. To si mohla myslet, že o ní vědí. Jak to, že jí to nikdy ani nenapadlo? A to si dávala takový pozor! Jenže netušila, že paní, co ráda fotí, má velmi dobrý pozorovací talent.
S povzdechem vstala, došla do kuchyňky a odloupla si kousek vanilkového rohlíčku. Několikrát ho nejprve olízla. Moc dobré to je, pomyslela si nadšeně a s chutí se do cukroví zakousla. Malé sousto rohlíčku se jí rozplynulo na jazyku. Ani ho nemusela kousat, jak byl měkký. Bylo to tak výborné, že víla neodolala a uloupla si další kousek. A pak další a další.
A dost! Musím dát pozor, aby mi nebylo špatně. Je to strašně dobré, ale také velmi sladké. Čím bych to jen zajedla? přemýšlela Hortenzinka. Pak se rozhodla, že si dá k snědku ještě několik červených bobulek jeřabin. Ty jsou velmi zdravé, protože obsahují vitamin C a jejich mírně nakyslá chuť jí srovná její přeslazený žaludek.
Hortenzinka dopila čaj. Chvilinku ještě seděla ve svém jediném křesílku a došlo jí, jak je ta paní vlastně hodná, když jí, maličké víle, napsala dopis a nechala dárky v podobě výborného cukroví a zvonečku. A prý ji mají rádi a nikdy jí neublíží! To Hortenzinku opravdu potěšilo. Od této chvíle pro ni lidé již nebudou představovat nebezpečí. A to je moc hezký pocit. Hortenzinka se potěšeně usmála. V chaloupce to vonělo vanilkou, skořicí a hřebíčkem a jí se chtělo opět spát.
Naposledy ještě přihodila do kamen trochu drobného chrastí. Oheň v kamnech opět mohutně vzplál a domečkem se šířilo příjemné teplo.
Hortenzinka ulehla do měkkého lůžka. Kožešinovou vestičku si nechala pro jistotu na sobě. Zachumlala se pod hromádku listí, až jí vykukovala jen špička malého roztomilého nosíku.
Poslední její veselé myšlenky patřily jejímu starému příteli mloku Samuelovi. Ten bude ale koukat, až mu budu vyprávět, co se mi dnes přihodilo. A jak se asi daří ostatním přátelům? Už aby bylo zase jaro! A s těmito myšlenkami malá víla zase spokojeně usnula.
Blonďatá paní stála u okna a před očima si držela dalekohled, kterým sledovala chaloupku pod hortenzií. Viděla, jak se z malého komínku kouří a potutelně se usmívala. Doufala, že té malinké osůbce udělala svými dárky radost. Vždyť jsou Vánoce!