Kapitola 15 Jak potkal Samuel lásku

Jak to tak v měsíci dubnu bývá, přicházejí často bouřky nebo prší. Probouzející se příroda potřebuje totiž stále zalévat. Tak i dnes se k takové jedné bouři schylovalo.
Ten den se starému mlokovi Samuelovi obrátil život naruby. Jak a proč? To vám budu vyprávět v dalších řádcích mého vyprávění.
Toho dne odpoledne po vydatném poledním spánku se odpočatý Samuel vydal na druhou stranu zahrady směrem k vrátkům. Proč ho to táhlo zrovna na to místo, to nikdo neví. Sama příroda a zvířecí instinkt to tak občas zařídí.

Samuel si vykračoval důstojně vpřed a cítil takové zvláštní jarní volání. Takové, co cítí zvířátka, když přijde jejich čas namlouvání a hledání vhodného partnera, se kterým by mohli mít potomky. To moudrá paní příroda to tak zařídila, aby zvířecí říše nevyhynula.
Samuel prošel obezřetně vpravo kolem chaty a již před sebou spatřil růžově kvetoucí jablůňky a bíle kvetoucí švestky. A tamhle za vrátky je malý lesík. Už ho vidí. Lesík tvořilo několik ztepilých smrků a v nízkém patře vedle něj rostly různé keře a hlavně ostružiníky. Na vysokých smrcích viselo až nahoře mnoho dlouhých smrkových šišek.
Starý Sam si v duchu pomyslel, jak je ta příroda na jaře krásná a mířil dál směrem k vrátkům. Minul rozkvetlé narcisky i petrklíče, jež stále ještě kvetly pod nejbližší jabloní.
Vtom ji spatřil. Pod třemi břízami vedle pařezu lezla nádherná samička mloka. Měla na hřbetě … a na ocásku…několik žlutých, pro ni typických skvrnek.
Samuelovi se prudce rozbušilo srdce a honem zrychlil. Už aby se s ní mohl seznámit. Honem, honem, než ho náhodou předběhne jiný sameček, který by se mohl v okolí vyskytovat. Lezl, co nejrychleji dokázal. Jenže vtom se zezadu přiřítil ten malý bílý chundelatý pes a hned se měl k němu. Začal ho obcházet a nebezpečně se k němu blížil.

Co teď? A námluvy jsou v trapu! blesklo Samuelovi hlavou.
Naštěstí pro Samuela šla hned za psem i paní s foťákem. Jak Sama zpozorovala, udělala si pár jeho fotek a pejska po chvilce zavolala k sobě.
Samuel chvilku vyčkával, co se bude dít dál. Jeho ostražitost byla utlumena jeho pudem, který ho nabádal, aby vyrazil co nejrychleji za samičkou. Ta si ho již také všimla a vyčkávala. A tak milý Sam znovu vyrazil rychle vpřed nedbaje na nebezpečí.
Jen co dorazil k samičce co nejblíže, hezky se představil: „Ahoj, já jsem Samuel. A jak říkají tobě? Ty máš ale krásný ocásek. A jaké máš nádherné oči.“ A Samuel si začal samičku namlouvat a dvořit se jí.
Samička se mile usmála, pohodila hlavičkou, jakoby se trochu styděla a řekla: „ Ahoj, mně říkají Žlutěnka. Ty máš také krásné oči i ocásek.“
„Žlutěnka je moc hezké jméno. Vlastně celá jsi moc krásná“, pochválil mlok samičku a zálibně si ji prohlížel.
Pak už na nic nečekal a navrhl: „Kdybys chtěla, mohli bychom jít spolu na procházku a povídat si. Chceš?“
A Žlutěnka přikývla radostně hlavičkou a řekla jen: „Ráda.“ A tak se vydali bok po boku zahradou. Ani si při tom namlouvání nevšimli, jak se nebe zatáhlo a hrozivá mračna klesla ještě níž.

Vtom před ně slétla na zem sojka z blízkého smrku, kde měla hnízdo. Zobákem si upravila svá modrá pírka na křídlech, pak pozdravila a začala křičet na celé okolí: „Pozzorr, blíží se bouře, pozzorr, blíží se bouře!“

Teprve v tu chvíli vzhlédl Samuel překvapeně vzhůru a viděl, co se na nebi děje. Sojka má pravdu, co nevidět začne pršet.
Žlutěnka viděla jeho starostlivý pohled k nebi a řekla: „Mně déšť ale nevadí, já ho mám naopak moc ráda. Asi jako každý mlok, však to znáš asi od sebe.“
Samuel se na ni něžně usmál a u srdce ho polechtal ten známý chvějivý a teploučký pocit. Takový, který cítil i dřív, když se zamiloval.

A pak to začalo. Nejprve několik blesků za sebou proťalo ztemnělou oblohu. Poté zaburácel dunivý hrom. A znovu. Na nebi se rozpoutalo ohnivé divadlo doprovázené ohlušujícím hromobitím. Spadlo prvních pár nesmělých kapek. A znovu blesky a hromy. Teprve pak se spustil prudký liják.
To už se ale Samuel i Žlutěnka ukrývali pod nedalekým světle zeleným cypřišem, jehož husté větvičky je chránili před blesky. Přestože byli oba čerstvě zamilovaní, dobře věděli, že když se blýská, není radno se venku pohybovat. Samotný déšť oba milovali, ale blesků se báli. To jejich instinkt je zahnal do bezpečí, protože věděli, že když někam uhodí blesk, může někoho zabít. Samuel jednou dokonce na vlastní oči viděl, jak sjel blesk do břízy u plotu. Vysokou břízu ten blesk rozťal na dvě půlky.
Zatímco prudký déšť bičoval vše, co mu do cesty vlezlo, oni si hezky v pohodě povídali. A bylo jim spolu moc pěkně. Zapovídali se natolik, že byli překvapeni, když bouřka skončila.
Nebe se začalo vyjasňovat a objevila se na něm krásná mnohobarevná duha. A oni byli v té chvíli šťastni, že mají jeden druhého. Že se zkrátka našli.