Kapitola 11 Co probudilo poslední spáče

Koncem dubna rozkvetly na zahradě švestky a jejich bílé květy zářily na dálku. Sýkorky modřinky na nich rády sedávaly a prozpěvovaly to své známé: „Cií-cií-cirrrrr, cií-cií-cirrrrr, cií-cií-cirrrrr.“
Přidal se k nim i strnad se svým: „Tititiá, titititié, tititiá, titititié.“
A rehek jim na to odpovídal svým pověstným: „ Huid-tete, huid-huid-tete.“
Celá zahrada se stala jednou velkou koncertní síní, kde hlavní zpěváci přelétávali z rozkvetlé švestky na růžově rozkvétající jablůňky a lovili zde hmyz. Samečkové drobných ptáčků se dvořili ptačím samičkám a pořádali pro ně radostné koncerty. Jen co skončil jeden, začal další.
Sýkorky modřinky si nikdo nemohl na první pohled splést. Měly nádherná modrá křídla, žluté bříško, modrý ocásek a modré temeno hlavičky, která je jinak bílá. V těchto dnech měly úspěšně za sebou dobu namlouvání i páření. Nyní již většinou samičky seděly na vajíčkách v dutinách stromů. Trvalo to asi dva týdny. Zatímco seděla samička v hnízdě na vajíčkách, sameček nocoval v jiné dutině stromu a přes den samičku pilně krmil. Po vylíhnutí malých ptáčků se o krmení pak starali již oba rodiče. Nosili dětem do hnízda drobný hmyz a pavoučky.

Naši přátelé byli konečně zase pohromadě. I když ne tak docela. Chyběli jim ještě výborný muzikant cvrček Houslička a vykutálený filuta koník Kuliferda. Ten koník, co se při poslední závěrečné slavnosti tak opil medovinkou, že zmeškal Hortenzinky první opravdové kouzlení. A že to nebylo jen tak ledajaké kouzlení! Ale o to vlastně lehkomyslný koník vlastní vinou přišel a celé ho prospal. Však si ho pak všichni kvůli tomu delší čas pěkně dobírali. A někteří se na něj i dost zlobili. Až nakonec Kuliferda pochopil, že to opravdu přehnal. Tenkrát málem přišel o přátelství ropuchy Růži. Ta si ho totiž přestala úplně vážit. Pak ale koník kajícně slíbil, že se bude snažit a nikdy se už neopije. A to byli tedy opravdu všichni zvědaví, zda ten svůj velký slib dodrží. I Růža se s ním nakonec udobřila.
O víkendu přijeli na chatu opět lidé. Tentokrát kromě normální trávy, která rostla na jaře velmi rychle, konečně posekali i suché okrasné traviny. Černovlasý pán s knírkem a fousy na bradě jezdil se sekačkou sem a tam. Sekačka vydávala velmi nepříjemné zvuky.
V díře pod okrasnými travinami se s úlekem probudili černý cvrček Houslička i hnědý koník Kuliferda. Cvrček si zoufale zavrtal hlavu pod uschlou trávu, aby ztlumil ten strašlivý řev, ale vůbec to nepomohlo.
A jak byl naštvaný a rozespalý, začal sakrovat: „U sta hromů, co se to nad námi děje?“
I koník se začal náramně rozčilovat: „Herdek-filek, myslím, že je to ta zatracená sekačka. Určitě nám sekají trávu hned nad hlavou! Ježkovy voči, já se z toho asi zblázním. Vyspat nás nenechaj.“
Koník Kuliferda měl jako každý koník a kobylka na předních nohou hned pod kolenem malé sluchové otvůrky, kterými slyšel všechny ty nepříjemné vrčivé a skřípavé zvuky. Klekl si proto na suchou trávu s úmyslem, že ty zvuky utlumí. Nic. Nepomohlo to. Chtělo se mu ještě tak spát, ale nešlo to.
„To by ale znamenalo, to by mohlo být…“, koktal zmateně stále rozespalý cvrček. Chvilku pohazoval vzpurně hlavou, jak potřeboval sebrat myšlenky v poloprázdné hlavě.
„Co by mohlo být? Co jako myslíš?“ chtěl vědět rozladěný Kuliferda.
„No když nad námi vrčí sekačka a lidi sekají trávu, znamená to, že je tráva už tak vysoká, že ji posekat musejí. A z toho mi jasně vyplývá, že už je konečně jaro. Kuliferdo, dočkali jsme se! Venku je jaro! Hned lezu ven a jdu se podívat“, usoudil chytře Houslička a začal se soukat ven z díry.
„Ale dej na sebe pozor! Nerad bych tě sbíral po kouskách. Slyšíš, Housličko?“ nabádal cvrčka koník. Ten to už ale neslyšel. Sekačka se zrovna blížila. Cvrček se dlouze nerozmýšlel. Hop a skok a byl o pár metrů dál, kde mu nebezpečí už nehrozilo.
Kuliferda osaměl. Nepříjemný zvuk se opět přibližoval. To ho vyburcovalo k rozhodnutí.
„Už tu nebudu ani chvilku a někde v klídku se dospím“, mumlal si pod vousy. Pomalu vykoukl z díry. Opatrně se rozhlédl. A pak nadšeně zvolal: „ A heleme se, ono je opravdu jaro. Jak je ta tráva nádherně zelená! A támhle za kvetoucími tulipány vyrostly dlouhé zelené listy denivek, co mám tak rád. Hurá!“