KDO SI ZE SEBE NA ZÁVODECH DOKÁŽE UDĚLAT LEGRACI – Ukázka z kapitoly

Ropucha Růža se nejprve rozhlédla po ostatních přihlížejících a vážným hlasem pronesla: „ Vážení, cením si toho, že jste prokázali čest staré ošklivé ropuše a můžu zahájit dnes již třetí závod v pořadí. Jak již dávno všichni víte, jsem naprosté nemehlo a sportovní antitalent, což v mém případě znamená, že jsem schopná s tou bobulí i někoho zastřelit nebo tady s ní něco můžu zničit. Radši tedy poodstupte dál ode mě, než se trefím do někoho z vás.“ Ke konci svých slov udělala, jak bylo jejím zvykem, docela legrační ksichtík.
Kolem ní propukl smích. Přesně toho chtěla Růža docílit. Chtěla vyvolat smích a zábavu. Milovala, když se všichni kolem smáli. Podařilo se.
„ Takže se teď všichni dívejte, jak se házet nemá,“ prohlásila již opět vážně.
Pak popadla jednu červenou bobuli z hlohyně do tlamy, začala se otáčet i s bobulí kolem své osy, to znamená kolem dokola. Všichni jí s napětím sledovali. Poté náhle prudce trhla hlavou na svém silném krku a následně poslala bobuli přece jenom správným směrem, to je k velkému kameni. Bobule ale samozřejmě neletěla nijak daleko a zůstala daleko před kamenem. Růže to však vůbec nevadilo. Svou porci pozornosti od ostatních již dostala a ještě je dokázala pobavit. Byla docela šťastná.
Za Růžou následovali další závodníci, ale mnoho jich hodilo buď před kámen, v lepším případě někam vedle kamene.
Pak ovšem přišel na řadu panáček Silvián. Potěžkal bobuli, aby zjistil jak je těžká. Nakročil levou nohou trochu dopředu, několikrát mávnul pravou rukou i s bobulí tak, až svou ruku rozkmital a v určitém momentu pak bobuli hodil na cíl. Bobule vyrazila směrem na velký kámen, kámen ale hravě přelétla a dopadla na zem daleko za kamenem.
Obecenstvo kolem překvapeně vydechlo: „ Jé! Jé!“ a pak se strhl jásot. Začalo se ozývat: „ Hurá, hurá!“ a jinde zase volali: „To je ale neuvěřitelný! Tak to jsem ještě neviděl!“
Někteří se ptali okolostojících na jméno toho šikovného závodníka: „Jak že se jmenuje?“ „Silvián, aha. Jmenuje se Silvián,“ tak šlo od úst k ústům po celém závodišti.
Panenka Konvalinka byla na svého Silviána hrdá a velmi ho obdivovala. Nemohla ani uvěřit, že zrovna jí má rád takový sportovec. Zatím o něm nevěděla spoustu věcí. Bůhví, čím vším jí ještě asi překvapí.
A Silvián? Silvián si sice slávu užíval, ale nikdy nebyl přehnaně pyšný ani domýšlivý. Spíš tyto dvě vlastnosti upřímně nenáviděl. Za to, jak se dnes pyšně a ošklivě zachovala ještěrka Pyšnilka Krásnoočko, by jí byl nejraději roztrhl vejpůl.
Závod pokračoval. Na řadě byl koník Kuliferda.
Kuliferda se snažil napodobit Silviána. Jen nevěděl přesně ten správný okamžik, kdy má bobuli odhodit. Nakonec to nebyl tak špatný hod a Kuliferda byl až sám výsledkem překvapen. Bobule totiž opravdu přelétla velký kámen a spadla těsně za ním.
Kuliferda se sám neudržel a radostí nad svým výkonem vyrazil ze sebe hlasité: „Hurá, dokázal jsem to! Jsem dobrej a musím se pochválit!“
Měl takovou nespoutanou radost a tolik se smál, až tím nakazil i ostatní. Nikdo ho za to nepomlouval, že sám sebe pochválil. Ostatní měli radost s ním a úspěch mu přáli. Měli totiž veselého a správného koníka rádi, protože ze sebe nikdy nedělal něco, co není a nad nikoho se nepovyšoval.
Kousek od startu bylo vidět Malindu a Ostružindu, jak o něčem diskutují, což znamená, že se o něčem domlouvají. Opět totiž nastala známá situace a Malinda musel Ostružindu přesvědčovat, že se závodu zúčastnit musí, jinak by byl srab a zbabělec. Přesvědčoval ho o tom, že na ten závod určitě má, vždyť je šikovný a dokáže to.
Vyloženě Ostružindu přistrčil dopředu nemilosrdně až na samou startovní čáru se slovy: „Tady už se hlásí jeden netrpělivý závodník, který se už nemůže dočkat, až si hodí bobulí.“
Tím ovšem Malinda zařídil, že zelená kobylka Matylda, která byla právě na řadě, pustila Ostružindu před sebe a jemu nezbývalo nic jiného, než popadnout bobuli a hodit.
Ostružinda si očima přeměřil louku před sebou a velký kámen, rozkmital ruku s bobulí tak, jak to viděl u Silviána a hodil. Bobule letěla a letěla, až kámen přelétla. Uf, oddechl si Ostružinda div ne nahlas. V krku měl sucho a nohy se mu trochu klepaly. To bylo z té trémy, kterou zažil.
Uf, oddechl si též jeho bratr Malinda, který tolik přál mladšímu bratrovi úspěch. Pevně totiž doufal, že čím víckrát se Ostružindovi něco dobře povede, že snad ho jeho méněcennost přejde a jeho bratr si konečně začne více věřit.