Kapitola 8 V novém domově

Malá Dolci v novém bytě zamířila hned do kuchyně, ze které se linula fantastická vůně. Čerstvě upečené kuřátko si hovělo v pekáči na sporáku. Fenečka se v naději dobrůtky mlsně olízla.To maso tak nádherně voní! Možná mi tu dají něco dobrého, zadoufala.
Pak zvědavě zamířila dál. Vťapkala otevřenými dveřmi opatrně do obývacího pokoje. Celý pokoj působil velmi útulně
Zajímavé, nikdo mě odtud nevyhání. To budou asi hodné paničky, pomyslela si.
Paní s blond vlasy vzala pejska do náruče a chvilku se s ním na bílé sedačce mazlila.
„Dolci, ty jsi ale krásné štěňátko. Uvidíš, že se ti u nás bude líbit. A ničeho se neboj. Na zem do předsíně ti dáme noviny a na ně můžeš v noci čůrat, jak jsi zvyklá. A když se náhodou přece jenom někde počůráš, nic zlého se ti nestane. Neboj, miláčku, tady nebudeš zavřená ve sklepě jako v předešlém domově, to ti slibuju. Já jsem pořád doma, tak nebudeš sama a nebude ti smutno.“Paní jemně hladila pejska po hlavičce a na bříšku. Ten se jí rozkošnicky uvelebil na klíně. Kdyby to bylo malé kotě, určitě by začalo slastně příst.
Vedle paní si na sedačku přisedla dcerka se slovy: „Až přijede od moře Deniska, ta bude koukat, viď?“
Maminka vzhlédla, pak se spiklenecky zvonivě zasmála a řekla: „To bude překvápko! Už se nemůžu dočkat. Jenom aby s ní nezačala moc zlobit. Znáš Denču a ty její neobvyklé nápady. Určitě se máme na co těšit.“
„Myslíš, mami, že ji můžeme přejmenovat? Připadá mi pěkně blbý volat na ulici na psa Sladkost! Sladkost! nebo Sladká! Sladká! Kdyby mě slyšeli spolužáci z gyplu, bylo by mi to pěkně trapný. Mně se jméno Dolci nelíbí.“
Maminka odpověděla: „No proč ne? Je to od nynějška náš pejsek, tak si ho můžeme přejmenovat podle sebe. Otázkou zůstává, za jak dlouho na to začne slyšet.“
Chvilku bylo ticho. Dolci měla zavřená očka. Vůbec ale nespala. Poslouchala, co si maminka s Evičkou povídají. Za ty tři měsíce svého života již lidské řeči trochu rozuměla.
„A co kdyby se jmenovala Rita?“ navrhla blonďatá Evička.“Rita ne. Jak bysme jí říkaly, když jí budeme chtít jméno zdrobňovat? To na nibudeme volat Riťoušku, Ríťo!“ Vtom se obě rozesmály.
A Evča mezi smíchem pronesla: „No jo, ještě přidat nad R háček a je z toho řiť. Jako Řiťoušku, ke mně! Říto, chceš kostičku? Řiťoleze, kde máš paničku?““Mami, představ si, jak by na to lidi kolem nás reagovali? A co teprve moji kámoši z gymplu!“ Obě se při té představě pobaveně smály.
Dolci na ně nechápavě zírala, ale bylo jí s nimi hezky. Měla najednou takový milý pocit bezpečí. Viděla, že se mají maminka s dcerkou rády a že se spolu rády smějí. A to má každý pejsek rád, když je doma všechno v pohodě.
„No tak co, jaký jméno vymyslíme?“ zklidňovala se pomalu Evča.
A maminka na to: „Hele, když jsem byla mladá, jezdili jsme ke známým na chatu. Ti měly hodnou fenku kokršpaněla. Ta se jmenovala Gina. Jako ta italská herečka Gina Lollobrigida. Já jsem si tu jejich pejsinku úplně zamilovala. Co kdybychom jí říkaly taky Gina. Dá se jí říkat moc hezky. Třeba Ginečko, Ginulko, Giny, Ginenko, Gindulko a podobně. Co ty na to?“
Evička si přitáhla štěňátko k sobě na klín a zvolala: „Gino!“
Dolci vzlédla. Zadívala se zkoumavě na dívku svýma krásnýma psíma očima.Pak zaštěkala: „Takže Gina se odteď budu jmenovat? To je krásný jméno. Lepší než Dolci. Konečně se budu jmenovat jako pořádný pes, a ne jako nějaký bonbón.“ Zavrtěla radostně ocáskem.

Evinka jí pošimrala pod tlamičkou a za oušky. Pak postavila pejska na modrý koberec. Vzápětí vzala malou pískací hračku a snažila se pejska přilákat k sobě se slovy: „Gino, ke mně! Gino, pocem! Gino, hele, hračka!“
Maminka na to souhlasně řekla: „No vidíš, když ji budeš takhle cvičit, určitě si na nové jméno zvykne rychleji. A teď jdu ohřát ten oběd. Nějak mi vyhládlo. Dáme si k němu brambory?“
Jenže dcerka byla plně zaujatá hrou s pejskem, a tak jen pokývla hlavou na znamení souhlasu.