Co si plánovaly hvězdičky Jasněnka se Zářivkou

V tom pěkném předvánočním čase koukala hvězdička Zářivka večer co večer zvědavě na zem. Nahlížela do různých domovů a už vůbec se nenudila. V každém tom domě se děly ale moc zajímavé věci! Viděla, jak malé holčičky i kluci pomáhají maminkám vykrajovat z perníkového těsta například perníkové zvonečky, domečky, hvězdičky a prasátka pro štěstí. V jiné kuchyni zase vykrajovali z rozváleného těsta linecká kolečka nebo kytičky a pak je slepovali červeným jahodovým nebo rybízovým džemem. V dalším domě stará paní upečené perníčky už zdobila bílou cukrovou polevou a dávala je na velký tác, aby poleva uschla. Jen co se však otočila, malý vnouček honem strčil do pusy dva perníčky tak, aby babička nic neviděla. Hvězdička se musela pousmát a docela dostala na ty perníčky také chuť.
Tak minulo pár dnů, kdy někdy svítilo trochu sluníčko, jindy se zase na zem snášely lehounké sněhové vločky. Pak nastal takový hodně zvláštní večer. Když hvězdička pohlédla hned po probuzení dolů, viděla na jednom velkém kulatém náměstí stát obrovský strom. Ten strom svítil na dálku barevnými světly. Bylo to moc krásné, protože světel bylo opravdu hodně. Tolik různobarevných světýlek hvězdička ještě nikdy pohromadě neviděla. Byla tou nádherou celá unešená. Kolem stromu stálo mnoho lidí a všichni zpívali moc pěkné vánoční písně. To se Zářivce moc líbilo a zavolala svou sestru Jasněnku, aby se šla také podívat na tu krásu.
Jasněnka se zasněně dívala na zem, jak se lidé radují z přicházejících Vánoc.
Po chvíli povídá: „Zářivko, a to počkej, až nastane Štědrý večer. To se pak rozsvítí skoro v každém okně takové krásně svítící stromky a lidé si budou zpívat sváteční písně, kterým říkají koledy. Oslavují, že se ten den narodil před mnoha a mnoha lety Ježíšek. Maminka jednou říkala, že ten Ježíšek nosí dětem i dospělým pod ty svítící stromky různé dárky. To musí být moc pěkné. Někdy bych to moc ráda viděla na vlastní oči.“
Přesně v tu chvíli dostala hvězdička Jasněnka odvážný nápad, který své sestře hned řekla: „Zářivko, co kdybychom se na Štědrý večer letěly dolů na zem podívat? Co ty na to?“
Zářivce zasvítily nadšením modré oči a celá se pro ten úžasný nápad nadchla.
„No jo, ale budeme to muset říct mamince, aby o nás neměla strach“, napadlo ji po chvilce nadšení.
Ale Jasněnka vymýšlela dál: „A co když řekneme, že bychom chtěly vidět, jak to vypadá doma u té holčičky Marcelky, jak měla v pokoji ten strašný nepořádek? Jestli se jako už polepšila. Takový nápad se mamince určitě bude líbit.“
„Mě by zase moc zajímalo, jak se asi má naše panenka Helenka? A jak to vypadá na Vánoce u nich doma?“ svěřila se hvězdička Zářivka.
A tak obě nadšené sestřičky honem letěly za maminkou Zorkou, aby jí přednesly svůj odvážný plán.

Co vymyslel měsíček

.

„Mé milé kamarádky, já se nyní na chvíli vzdálím a vy si tu zatím hezky zdřímněte. Jdu vykouzlit tady pro Květušku střevíčky z měsíčních vláken a měsíčního svitu. A na to se musím pořádně soustředit“, řekl měsíc. A jak byl kulaťoučký, vyhoupl se plavně na parapet okna a náhle zmizel ve tmě.
Panenka i tři hvězdičky si mezi hračkami udělaly místečko na spaní. Byly všemi těmi neobvyklými událostmi tak znavené, že jen co položily hlavičky na koberec, do jedné tvrdě usnuly.
Bylo už hodně po půlnoci, když přišel měsíček kamarádky vzbudit. V ruce držel nádherné střevíčky, jež se stříbřitě leskly. A lehounké byly jako pírko.
„Panenko, pojď si je zkusit. Chtěl bych tě v nich vidět tančit“, vybídl měsíc Květušku.
Střevíčky jí padly na nožky jako ulité. Ale co se to děje? Panenčiny nohy jakoby stále tancovaly a ne a ne postát v klidu. Panence Květušce se pusinka roztáhla do šťastného úsměvu. Její velké trápení náhle vystřídala nečekaná radost. Květuška se lehounce vznášela po dětském pokoji a v těch kouzelných botkách ani jednou jedinkrát nezaškobrtla. No, vždyť byly také opravdu kouzelné. Hvězdičky se velmi radovaly a roztančily se též. Zářivka jim k tomu svítila všemi silami, které měla.
A měsíček se vševědoucně usmíval. On už věděl, co se bude dít dál, protože viděl dál, než my lidé.
Když se hvězdy i panenka tancem unavily, posedaly si pěkně kolem měsíce a chtěly vědět, co bude dál.
„Měsíčku, děkuji ti mnohokrát za ty nádherné střevíčky. Moc krásně se v nich tančí. Skoro je na nožkách ani necítím. Jsou tak lehounké, jako by byly z hedvábí. Řekni, co se mnou bude dál? Co pro to já můžu udělat?“ děkovala panenka měsíčku.
„Panenko, ještě před svítáním se my s hvězdičkami musíme vrátit zpátky na oblohu. Brzy se rozední a tou dobou my chodíme spát. Takový je zákon nebe. Slunko vysvitne a my už v té chvíli musíme hluboce spát a pořádně odpočívat, abychom měli sílu svítit lidem na nebi zase zítra po západu slunce. Ty tady počkáš pěkně schovaná. Až se holčička ráno probudí a otevře dveře, vytancuješ opatrně až ven na zahradu. Dál už uvidíš. Střevíčky tě samy povedou. Nedaleko je pěkný park, kam chodí rodiče i prarodiče s malými dětmi. Tam si tě snad nějaká hodná holčička najde. A nezapomeň, až si tě holčička vezme k sobě domů, kouzelné střevíčky ztratí svou kouzelnou moc.“
Květuška trochu posmutněla a řekla: „Přátelé moji, moc vám za vaši pomoc děkuji. Byli jste na mě tak hodní. A to už vás nikdy asi neuvidím, že?“
„Květuško, vždycky když ti bude smutno, podívej se v noci na oblohu a my ti pěkně budeme svítit. My si tě už budeme hlídat, aby ti nikdo neubližoval, uvidíš. Každého v životě potká nějaké to velké trápení, ale to se musí vůlí překonat a nevzdávat se. Ničeho se neboj a hlavně buď statečná“, řekla moudře maminka Zorka a pohladila panenku po ušmourané tvářičce.
Nebeští přátelé se s panenkou hezky rozloučili, vyhoupli se na okenní parapet a tiše zmizeli v otevřeném okně. Netrvalo dlouho a měsíc opět ozářil noční oblohu měsíčním svitem. A tam napravo vedle něj svítily tři velmi podobné hvězdy. Byly to maminka Zorka se svými dcerkami Jasněnkou a Zářivkou. Noc právě končila a venku začínalo pomalu svítat.

Co se panence vlastně stalo

Maminka Zorka se začala ušmudlané panenky vyptávat: „Panenko, jakpak ti říkají? Máš nějaké jméno? Svěříš se nám, co se ti přihodilo, že jsi tak nešťastná?“
Panenka přestala plakat, posadila se, uhladila si potrhanou sukýnku a začala vyprávět:
„Moje holčička mi říkala Květuško. Ještě nedávno jsem byla docela šťastná panenka, i když jak sami vidíte, dost špinavá a šaty mám již dlouho samou díru. Jenže za to já sama bohužel nemůžu. To ta moje holčička Marcelka. Neuměla se ke mně moc hezky chovat. Každou chvíli mě někde pohodila na zahradě. Někdy jsem spadla jen na lavičku, ale jindy také do bláta nebo do louže. Marcelka se mnou lezla i na nízký strom, kde má udělaný domeček na hraní. Tak se mi udělaly ty díry na šatech. Jenže pak přišel večer a já byla tou nejšťastnější panenkou na světě. Všechny boule po těle mě přestaly bolet, když si mě moje holčička vzala k sobě večer co večer do postýlky. Vždycky mě pevně obejmula a přitiskla si mě na srdíčko. Úplně jsem slyšela, jak jí tluče. Pak mi také šeptala různá tajemství a hlavně . . .“ Tady se panenka srdceryvně rozplakala a nebyla k zastavení. A tak všichni čekali, až největší nápor smutku pomine a maminka Zorka ji pevně obejmula, aby se Květuška necítila už tak sama. Zářivka s Jasněnkou ji smutně hladily po špinavých zlatých vláskách a trpělivě vyčkávaly.
„ . . . hlavně mi Marcelka šeptala, jak moc mě má ráda. Vlastně úplně nejradši na celém světě, protože na ni pořád nikdo neměl doma čas. Pořád sem jezdily nějaké návštěvy bohatých lidí. Maminka a tatínek jezdili na golf nebo na tenis, tatínek pak ještě na tréninky a zápasy. On je totiž slavný hokejista. Maminka tu měla stále nějaké své kamarádky nebo jezdila cvičit do posilovny a plavat do bazénu. Často mi Marcelka plakala, dokonce někdy i přes den, že je pořád sama. Tady se už vystřídalo hodně slečen na hlídání. Bývalo mi mé holčičky dost líto, jak je opuštěná. Každou chvíli jí někdo vozil nové dárky, ale ji ty nové hračky až tak moc nezajímaly. Jenže pak měla včera ty páté narozeniny. Búúú, búúú“, rozeštkala se Květuška nanovo.
„Květuško, přestaň už konečně plakat a pěkně nám vysvětli, co se včera tak strašného stalo“, pobídla ji netrpělivě Jasněnka.
„Tady máš kapesník a už konečně přestaň, prosím tě bulet. Kdo to má pořád poslouchat. Už mě z toho bolí vážně uši“, nevydržela s nervy Zářivka.
„K narozeninám dostala přece tu novou krásnou panenku a mě si přestala úplně všímat. Posadila mě sem, a tak jsem tu seděla několik dnů. Jak pak včera večer něco hledala, navršila se na mě ta kupa hraček. Strašně to bolelo. Ale úplně nejhorší bylo, když jsem ze země viděla, jak v posteli objímá tu novou krásnou pannu. Říkala jí krásná slovíčka a mazlila se s ní. Už se mazlila jen s Markétkou. To už jsem nevydržela. Bylo mi to tak strašně moc líto!“ zakončila smutně panenka své vyprávění a snažila se už neplakat.
Tak tam seděli všichni kolem staré špinavé panenky s potrhanými šaty a smutně přemýšleli.
Vtom dostal měsíček spásný nápad, a tak řekl:„ Panenko Květuško, já mám úžasný nápad!
„Nápad? Ty máš nápad? Tak honem sem s ním! Nenapínej nás a povídej!“ volaly hvězdičky vzrušeně jedna přes druhou.
Panenka Květuška zatajila dech a ani nedutala. Oni jí možná zase pomůžou, aby ji její Marcelka měla ráda.
Měsíček si odkašlal a spustil: „Květuško, myslím si, že už si tě ta tvoje nepořádnice malá ani nezaslouží. Já ti vykouzlím stříbrné měsíční botky z jemného měsíčního vlákna. Ty střevíčky ale nebudou ledajaké obyčejné boty. Budou kouzelné.“
Tady se měsíček odmlčel. Chvilku ještě dumal a dumal.
Hvězdičky i Květuška byly z toho jeho nápadu tak překvapené, že tiše vyčkávaly, co bude následovat.
„Víte, na světě jsou děti bohaté, jako tady ta spící nepořádná Marcelka a zase i děti hodně chudé, kterým rodiče moc hraček koupit nemohou. Samozřejmě že asi nejvíc dětí je rodičů, kteří nejsou ani chudí a ani bohatí. A mě tak napadlo, že by se tady někde v okolí jistě našla nějaká ta chudá holčička, která by si považovala, kdyby například našla třeba i špinavou panenku. Hlavně že by vůbec nějakou svou panenku měla. Tak co na to říkáte?“
„Ty jsi tak úžasně moudrý, měsíčku! Já tě mám tak ráda!“ zvolala Jasněnka zvonivým hláskem a jala se ten velký kulatý měsíc obejmout. Pravda, moc jí to nešlo. Tak dlouhé ruce opravdu neměla, ale za pokus to stálo.
Všechny hvězdy vesele jásaly, jen panenka Květuška si novou situací nebyla jistá.
„Měsíčku, já tomu všemu ale úplně nerozumím. Jak by mě mohla najít nějaká nová holčička? Vždyť já sama chodit neumím. Kde mě tedy ta holčička najde? V popelnici?“
„Neboj, on ti vše vysvětlí, ale my už to víme, ale nepovíme . . . Tralala tralala tralala“, začaly si vesele prozpěvovat Zářivka s Jasněnkou a měly z nového nápadu takovou radost, že si začaly z Květušky dělat malou nevinou legraci.
„Holky, nebuďte jako malé! Květuška přece nemůže vědět, to co víme my, hvězdy“, snažila se je okřiknout maminka Zorka a něžně pohladila Květušku po hlavě.
„Omluv je, prosím, to ony ze samé radosti. Měsíček ti vše vysvětlí, viď?“ obrátila se Zorka na měsíc, aby on pokračoval.
Měsíček se laskavě usmál. Plán už v hlavě měl. Teď ho jen uskutečnit.

Zde je několik ilustrací z knihy. Snad se Vám budou líbit. 🙂

Jak Marcelka dostala krásný narozeninový dort

V Praze dne 30.4.2016
Moji milí čtenáři,
vypadá to, že se můj VELKÝ SEN ohledně vydání mých knížek snad konečně vyplní – knížka „Jak měsíček a hvězdičky pomohli panence“ zaujala jedno známé nakladatelství :-). K mé velké radosti by knížka měla vyjít již před těmito Vánoci. Momentálně spolupracuji s ilustrátorkou Ivou Tučkovou na ilustracích :-). Pevně doufám, že se vám a vašim dětem její něžné ilustrace budou líbit tak jako mně. Nakladatelství se líbí i příběhy víly Hortenzinky a jejích přátel…
Přeji vám všem pěkné chvíle s mými příběhy – ať už s vílou Hortenzinkou a jejími věrnými přáteli, odhozenou Panenkou a její novou holčičkou Evičkou či malým Tomáškem a jeho novými kamarády 🙂
Dnes je poslední dubnový den – 30.4. a nevím jak vy, ale já se určitě večer chystám na tradiční slet čarodějnic. Přeji vám tedy krásné prožití dnešní filipojakubské noci (nebo také Valpuržiny noci nebo Beltine) a já odcházím leštit své starodávné koště :-). Mám tam nové vychytávky v podobě blinkrů. Dokonce jsem si pořídila i řídítka. To víte, musím jít trochu s dobou 🙂 Takže sraz dnes před půlnocí nad Petrovými kameny…
Vaše šťastná autorka Yva

22.7.2015
Milí čtenáři,
poprosila jsem ilustrátorku Ivanu Tučkovou, jestli by zkusila nakreslit 1.ilustraci k mé knížce o panence. Paní Tučková moc krásně kreslí a já bych byla moc ráda, kdyby ilustrovala celou mou knížku o panence. Doufám, že i vás a vaše děti její něžné pohádkové ilustrace okouzlí, stejně jako i mě před časem 🙂
Vaše autorka Yva

22.3.2015

Moji milí čtenáři !!!!!!!!
všechny moje pohádky snad během 1 měsíce uvidíte na mých nových webových stránkách hortenzinka- stačí si do vyhledávače pak zadat název mých nových webových stránek www.hortenzinka.cz, kde se můžete dočíst i něco o mé osobě.
Budu se na Vás moc těšit – již nyní mám v plánu další knížku pro předškolní děti a momentálně píšu také pokračování víly Hortenzinky : – ) Budou tam zase nové fotky zvířátek a nová dobrodružství.
Mějte se zatím moc krásně Vy i Vaše děti a prosím, nezapomeňte na mě . . .
Mnoho nás autorů se s mamtalentem musí z určitých důvodů v těchto dnech rozloučit : – ( – viz změna pravidel portálu mamtalent.cz – můžete si sami přečíst. Takto neuvěřitelně nevýhodnou smlouvu opravdu řada z nás podepsat nechce, takže nám ani nic jiného nezbývá : – (.
Je mi to moc líto. Opravdu.
Tímto se loučím s Vámi všemi i já – Vaše autorka Yva, co pro Vás tak ráda píše . . .

28.10.2014
Milé maminky a tatínkové, babičky a dědečkové,
k dnešnímu dni, kdy počet přečtení či otevření mého pohádkového příběhu pro děti 6 – 10 let dosáhl přesně 5.000, dovoluji si vložit tentokrát příběh pro děti předškolní. Pevně doufám, že se Vám a hlavně Vašim dětem bude také líbit, tak jako se zatím líbí příběh o víle Hortenzince a jejích přátelích. Za Vaše laskavé připomínky budu jen ráda : – ) Tuto novou pohádku o panence jsem kdysi dávno začala vyprávět mým tenkrát malým dcerkám, ovšem ve značně jednodušší verzi . . .Jak sami uvidíte, příběh není „JEN O PANENCE“. 🙂
Přeji Vám při čtení pokud možno pěkné chvilky . . . s Vašimi dětmi . . .
Vaše autorka Yva

PS. Píšu pro Vaše děti velmi ráda, škoda jen, že na vás, rodiče a prarodiče, nemám žádnou vazbu, žádný kontakt. Tak kdyby jste mi chtěli přece jen napsat něco hezkého nebo nějaké připomínky k textu, zde je můj mail – Yvona.Bednarova@seznam.cz nebo se přihlaste zde jako návštěvník – na mail Vám přijde heslo a pak už můžete dolů pod text napsat své připomínky. PÍŠU TO ZDE PROTO, ŽE NEMÁM KOLEM SEBE DĚTI VE VĚKU DO 6 LET, TUDÍŽ BY JAKÉKOLI REAKCE Z VAŠÍ STRANY BYLY PRO MĚ PŘÍNOSNÉ . . . DĚKUJI ZA VÁŠ PŘÍPADNÝ ČAS.
POKUD SE MI NĚKDO Z VÁS OZVE, BUDU MÍT RADOST, ŽE MOJE PRÁCE TŘEBA NĚKOHO TĚŠÍ : – ). ZAJÍMALO BY MĚ TAKÉ, ODKUD POCHÁZÍTE A JAK VELKÉ JSOU VAŠE DĚTI : – ). MOC VÁM PŘEDEM DĚKUJI ZA POCHOPENÍ. MOC TO PRO MĚ ZNAMENÁ . . .

*******************

Kapitola 1

Jak Marcelka dostala krásný narozeninový dort

ilustrovala Ivana Tučková

Je krásná letní noc. Noc z pátku na sobotu. Konečně přichází vytoužená sobota. Pro holčičku Marcelku dlouho očekávaný den. Den, kdy bude mít narozeniny, na které se tolik těší. Zatím ale spí ve velkém dětském pokoji. Na polštáři vedle ní leží panenka s hadrovým tělíčkem a zlatými lokýnkami. Nohy, ruce i krásná tvářička panenky ale hadrové nejsou. Pěkné modré mrkací oči jsou vroubené černými řasami. Holčička drží měkké tělíčko panenky přivinuté láskyplně co nejblíže k sobě. Svou panenku miluje z celého srdce.
Konečně přichází ráno. Marcelka nemůže dospat. Převaluje se na posteli z jednoho boku na druhý. Po chvíli však nevydrží a už kouká ven z okna. V ruce stále drží svou milovanou panu a šeptá jí:
„Jéé, venku je ale krásně! Vždyť je léto, viď, Květuško? Sluníčko svítí a já mám dnes svůj velký den. Říkala to v telefonu babička, a ta má vždycky pravdu.“
Marcelka šla a nazula si bačkůrky. To bylo dnes obzvlášť důležité. Jak ji rodiče vidí, že běhá doma bosky, vždycky dostane vyhubováno. A to dnes opravdu nechce. Co kdyby pak žádné dárky nedostala! Potřásla rozhodně hlavičkou s tmavě hnědými kudrnami a už běžela do pokoje rodičů.
Nadšeně se vrhla do velké postele mezi ně s výkřikem: „ Mamíí, tatíí, vstávejte! Já mám narozeniny. Dnes je mi pět.“
Maminka svou holčičku něžně objala a políbila. Pak si však tatínek Marcelku hravě přitáhl k sobě a z legrace jí začal dělat legrační zvuky na bříšku. To holčička přímo zbožňovala. Nadšeně se chichotala a pištěla ostošest. Jak byla dnes šťastná! Konečně je po delší době doma i táta. Dnes má pro sebe mámu i tátu. To se nestává každý den.
Mezitím maminka vstala. Dnes udělá po delší době teplou slavnostní snídani. Tak jak ji má manžel rád. Budou palačinky s jahodovým džemem a vanilkovým pribináčkem navrch. Tak to sebou musí hodit, aby vše stíhala.

***

Bylo po slavnostním obědě. Kolem velkého dřevěného stolu, ozdobeného mnoha květinami, seděla celá rodina. Nad nimi se houpala řada nafouknutých barevných balonků. Popřát Marcelce přijeli babička s dědou až ze vzdáleného města. Dnes s nimi přijeli i teta Dana se strýčkem Pepou. Velká škoda, že nebydlí o hodně blíž. Pak by se mohli vídat častěji. Říkala to teta Dana, mámina sestra.
To by pak možná maminka a možná i táta byli doma se mnou častěji. A nemusely by mě hlídat pořád ty protivné slečny, co si se mnou nechtějí moc hrát. Dokonce si některé se mnou nechtějí ani povídat. A pořád někomu telefonují mobilem nebo si lakují nehty. Často je s nima taková otrava. Ale zas mě nechají si dělat, co já chci, pomyslela si smutně Marcelka.
Právě v té chvíli její myšlenky přirušily maminka s tetou. Přinášely velikánský narozeninový dort. Ten ale byl! Marcelka vykulila překvapeně oči. Takový krásný dort ještě nikdy neviděla! Ten asi upekla teta Dana. Prý peče takové dorty na zakázku pro cizí lidi.
Na velkém kulatém podnose stál dvoupatrový dort a na vrchu hořelo pět svíček. Obě patra dortu byla potažena bílým marcipánem a ozdobena růžovými a žlutými marcipánovými kytičkami se zelenými lístky. Mezi nimi tančily dvě maličké vílí panenky celé z bílo růžového marcipánu. Marcelce se oči rozšířily údivem. S nadšením ten krásný dort pozorovala. Jen co sfoukla z plných sil všech pět svíček, přinesla maminka velký nůž na krájení dortu.
Jak si tak po obědě pochutnávali na obložených chlebíčkách a přidávali si kousky dortu, tatínek najednou někam zmizel. Po chvilce se objevil a v náručí držel plno hezky zabalených narozeninových dárků. V tu ránu pro Marcelku přestal dort existovat. Radostně zaječela a vrhla se k tatínkovi.
„Cácorko, počkej, jen co to položím. Vydrž ještě chvilku, já si tě s těmi dárky vyfotím na památku, mírnil dcerku tatínek a natáhl se pro fotoaparát. Marcelka už začínala být pěkně netrpělivá. Zase to focení! Nejdřív musela kvůli focení čekat na dort a teď zase na dárky. Proč to ten taťka tak zdržuje?