Kapitola 15 Co vymyslela Sajdra

Kluci celí zkoprněli. Už, už měli pocit, že mají vyhráno! Vtom je opět přepadl obrovský strach. Strach a panika.
Sajdra došla pomalu až k nim. Byla stejně vysoká jako mladší chlapec. Cítila jejich zvláštní osobitou lidskou vůni. Viděla jejich strachem otevřená ústa Doširoka rozevřené vyděšené oči na ni nevěřícně zíraly.
Co má udělat, aby se jí ta lidská mláďata přestala bát? Vypadají tak bezbranně. Nemají ani velké ostré zuby, ani dlouhé zahnuté drápy. A oheň také chrlit neumí. Ani běhat rychle nedovedou. A vyšplhat na strom se jim též nezdařilo. Vlastně by nám mohli být vděční, že jsme jim zachránili před hladovými kojoty život. A dokážou být vůbec lidé vděční?
Pak ji ale napadlo, jak na to. Vzpomněla si na chování kojotí matky, když se vzdávala. Udělá to stejně a uvidí.
Sajdra nejprve co nejvíce sklonila velkou protáhlou hlavu k zemi. Poté ji napadlo, že ještě lepší bude, když před chlapce ulehne do písku mezi kvetoucí juky a jukovníky. Stalo se. Spočinula celou váhou svého dračího těla na písčité zemi. A pak hlavu stočila směrem k chlapcům. Velkým okem je sledovala. Jaký asi bude mít její chování účinek? Pomůže to?
Tyrhen ji zpovzdálí sledoval. Byl notně překvapen její novou taktikou. Vyčkával. Radši se nepřibližoval.
Chvíli se nedělo nic. Chlapci němě stáli. Tiše zírali na ležícího draka u svých nohou. Velké světle zelené oko se svislou černou zornicí bylo orámováno tmavými hustými řasami. Zvědavě je sledovalo. Bylo slyšet jen tiché drakovo oddechování z velkých nozder.
Chlapci po sobě rozpačitě koukli. Co teď? U nohou jim leží nevelký nádherný drak. Takovou situaci by si ani v nejdivočejším snu nedokázali představit. A přece ji právě nyní zažívají!
Sajdra pohnula hranatou hlavou. Stočila ji ke straně tak, aby viděla na chlapce i druhým okem. Ti se při jejím pohybu lekli. Rychle o krok couvli.
Jak se mě chudáčkové bojí. Jestlipak tuší, že i já jsem jenom mládě? pomyslela si malá dračice.
Vyfoukla z nozder obláček páry, přivřela velké oči. Trpělivě vyčkávala. Snad se lidská mláďata zatím zklidní. Třeba se konečně přestanou tak bát, zadoufala. Ani ji nepřišlo na mysl, že by snad měla být ráda, že vzbuzuje u lidí takový respekt.
Tu se ozval ten menší klučina se zelenýma očima: „Jacku, třeba je to také mládě jako my. Chtěl bych si na něj sáhnout.“
A ten starší hnědooký odpověděl: „Tak to zkus, ale pomalu, ať ho nevyplašíš. Hlavně, aby se nenaštval.“
Chris sebral veškerou odvahu. S dětskou naivitou rychle sáhl Sajdře na dlouhý červenohnědý krk, pokrytý šupinami. Rychle s rukou zase cukl zpátky. Nestalo se nic. Pocítil drak vůbec jeho dotek? Zkusil to znovu. Překvapilo ho, jak jsou ty dračí šupiny tvrdé. Tentokrát již s rukou neucukl. Zkusil draka chvilku hladit.
Když Jack viděl, že drak drží a nehýbe se, i on se odvážil a draka pohladil. Byl to tak hrozně zvláštní neobyčejný pocit stát pod křivolakým jukovníkem uprostřed pouště a hladit si to prehistorické stvoření z bájných dob. A co bude dál?
Sajdra trpělivě vyčkávala. Cítila na krku ty jemňoučké slabé doteky a moc se jí to líbilo. Pravda, trochu to legračně šimralo, ale bylo to tak neuvěřitelně příjemné. To by si dala líbit každý den. A klidně od rána do večera. V srdci ji hřálo pomyšlení, že přece jen jak vidno zvolila tu správnou taktiku. Konečně se přestali bát. Pak zelené krásné oko otevřela. Potom pomalinku polehounku otáčela hlavu, aby na hochy dobře viděla. Hlazení ustálo. Chlapci však neutekli. Zůstali stát na místě, jako by je někdo přikoval. Zírali do velkého světle zeleného dračího oka, kterým procházely hnědé žilky. Trvalo to celou věčnost. Drak opět pro jistotu oko zavřel.
„Ty jo, to je teda hustý! Mně se to snad všechno jenom zdá,“ vydechl rozčíleně starší chlapec.
„Jacku, je ale krásnej, viď? Myslíš, že je to kluk nebo dračí holka?“ napadlo toho mladšího.
„Teda tvoje starosti bych chtěl mít! Hele, je spousta hodin. Měli bychom se vrátit. Naši určitě už přišli na to, že jsme zmizli. Třeba nás už hledaj,“ řekl Jack naléhavě.
„No jo, no, to už je asi nikdy neuvidíme,“ řekl smutně Chris.
„To se nedá nic dělat. Dělej, musíme fakt běžet! Buď rád, že to dopadlo, jak to dopadlo.“
Sajdra to riskla a otevřela oči. Naposledy si hleděli chlapci s drakem z očí do očí. Už se ale nebáli. Pochopili, že jim drak neublíží. Choval se tak mírumilovně.
„Jacku, trefíš zpátky do kempu za našima?“ ozval se zase ten menší.
„To vážně nevím. Tak poběž, ať nás naši nenechaj hledat!“ křikl Jack a rozběhl se směrem, odkud prve přišli. Ještě se oba dva v rychlosti ohlédli na draky. Sajdra už zase stála. Tyrhen právě mířil k ní.
 

Kapitola 15 A co teď?

Kluci stáli v naprostém úžasu a ohromení stále pod jukovníkem. Nebyli schopni se ani pohnout. Napětí v jejich těle bylo nezměrné. Skoro se nedalo vydržet. Strach jim čišel z rozšířených zorniček očí. To, co viděli a právě zažili, předčilo zatím všechna dosavadní prožitá dobrodružství.
Menší Chris si toužebně přál být doma v bezpečí u rodičů. Místo toho tu stál po boku svého bratra, který ho do tohoto dobrodružství vlastně uvrtal. Krvelační kojoti sice utekli, ale proti nim tu v nevelké vzdálenosti stáli dva hroziví draci.
Najednou Chris ucítil ruku svého bratra. Rychle se jí křečovitě chytil. Jack mu ruku několikrát stiskl. A Chris mu stisk ruky párkrát oplatil. Toto znamení či gesto dělávali, už když byli mladší. Znamenalo to něco jako „neboj, jsem s tebou“, ale také „mám tě rád, brácho“.
A tak tu stáli dva malí, k smrti vyděšení chlapci a proti nim dva draci.
Tyrhen temně zamručel: „Co myslíš, jak asi chutná lidský maso?“
„Myslíš, že ho máme ochutnat? Právě teď?“ zamručela Sajdra v odpověď.
„Určitě bude křehoučký a měkoučký. Jsou to ještě mláďata jako my,“ přemýšlela dál.
Tyrhen se mlsně olízl. To jeho olíznutí Chris s Jackem dobře viděli. Naskočila jim husí kůže. Všechny chlupy na těle se jim hrůzou postavily do pozoru.
„Když to uděláme, nebude už žádná zábava. Měli bychom je nejprve trochu poznat. Sežrat je můžem vždycky,“ rozhodla Sajdra.
„Máš pravdu. Taky bych si je chtěl nejdřív pořádně prohlídnout.“
Sajdra potichu řekla: „Vidíš, jak jsou k smrti vyděšení? Měli bychom je nějak uklidnit. Dát jim najevo, že jim neublížíme. Alespoň prozatím. Souhlasíš?“
„Tak směle do toho. Jsem zvědav, jak to chceš provést. Vlastně jsou hrozně dojemní v tom svém strachu,“ přitakal stejně tichým zamručením.
„Nech to na mě, jako správná dračí ženská si s tím už nějak poradím. A ne abys spouštěl hrůzu!“
Oba chlapci draky s úžasem pozorovali. Teprve po chvíli jim došlo, že vlastně nejsou moc velcí. A když složí ta svá křídla, vypadají ještě menší.
Chris se otočil k bratrovi a zašeptal: „Jsou docela malí. Myslíš, že jsou už dospělí?“
A Jack šeptem odpověděl: „No jo, možná máš pravdu. Můžou to být ještě dračí mláďata. Dospělej drak bude asi mnohem větší.“
„Já se ale stejně bojím. Co když nám budou chtít ublížit? Co když mají hlad?“ šeptal vystrašeně mladší bráška.
Draci mají nejen výborný zrak a čich, ale i výborný sluch. A tak Sajdra jejich rozhovor slyšela. Ke svému překvapení jim buď doopravdy rozuměla, nebo prostě uměla číst jejich myšlenky. Sama si tím nebyla jistá. A zatím ani nekoumala nad tím, jak je to možné. Prostě to tak bylo.
Popošla proto o kus dál k bíle kvetoucímu keři juky a začala se živit šťavnatými zelenými listy. Tyrhen ji pozoroval. Po kratičkém okamžiku mu její počínání došlo. Neodpustil si tichoučké zamručení na znamení, že sestře rozumí a jal se živit též. Došel si k vedlejšímu keříku juky a také se pustil do jídla. Po očku střídavě sledoval svou sestru a vyděšené chlapce.
„No páni, oni jsou to snad býložravci! My máme ale kliku, brácho. Pane Bože, jak já ti děkuju, to si ani neumíš představit!“ zvolal nahlas Jack a začal se úlevně nahlas smát. A bráška se k němu přidal.
Uf! Oba se bláznivě smáli a křičeli: „Hurá! Hurá, my žijem, hurá!“
Konečně velký záchvat úlevného křečovitého smíchu pominul. Bratrům došlo, že se musejí rychle vrátit zpátky do kempu. Dávno minulo ráno. Dost možná bylo už dopoledne. Během ochromujícího strachu ztratili chlapci naprosto pojem o čase. Až teprve nyní pohlédl Jack na hodinky.
„Je osm. To bude ale průšvih! Tohle nám u našich jen tak neprojde,“ zvolal.
„Ty brďo! To je jasný jak facka. Táta bude strašně zuřit! Hlavně ale že jsme živí, ne?“ řekl Chris.
A Jack na to: „Jen si teď nejsem po tom všem jistej, jestli trefíme zpátky do kempu.“
„Hele, Jacku, myslíš, že nám opravdu neublíží? Podívej, ten menší jde k nám.“
„No jo, jde k nám! A co když to jsou nakonec všežravci? Třeba mu ty listy nestačily a dostal chuť na maso!“ vyděsil se znovu Jack.
Sajdra byla jako každá ženská zvědavá. Vydala se ke klukům trochu blíž. Hodně ji ta lidská mláďata zajímala. A zase slyšela vše, co si povídají. Jestlipak jim rozumí i Tyrhen? Musí se ho pak zeptat.