Kapitola 47 Cesta do Národního parku Sequoia NÁSLEDUJÍCÍ SOBOTA

Byla sobota hodně brzy ráno, když Kramerovi vyjeli s pojízdným karavanem na slíbený výlet. Cestou ještě do karavanu nabrali hnědovlasého Aarona s batohem, spacákem a karimatkou.
Většinou dobře naložený Aaron si hned přisedl vedle Jacka a spolu s Chrisem začali spřádat plány na nastávající stanování. Annie nechtěla zůstat pozadu. Začala je otravovat, že chce tentokrát stanovat s nimi.
Bratři na sebe spiklenecky mrkli a Jack vyrukoval se zaručenou strašící taktikou: „Tak jo, Annie, když ti nebude vadit, že se k nám v noci může dobývat medvěd, tak klíďo píďo můžeš spát ve stanu s Chrisem. Že jo, brácho? Já budu totiž spát s Aaronem a tři se do stanu nevejdem.“
Annie se zamračila. Nechtěla se tak lehko vzdát velkého dobrodružství, o kterém kluci už pár dnů mluvili.
„A proč by k nám chtěl do stanu vlézt medvěd? Tatínek přece říkal, že lidi nežere?“ chtěla vědět.
Vtom Jackovi přišel na pomoc Aaron: „No proč? Medvědi jsou hrozně vynalézaví. Kvůli žrádlu jsou schopný udělat cokoliv. Strejda říkal, že když stanovali v Josemitským národním parku, probudil ho v noci divný šramot. Šáhl po baterce, rozsvítil a hned vedle své hlavy uviděl obrovskou medvědí hlavu. Lekl se tááák strááášně, že honem strčil hlavu zase do spacáku a čekal, co se bude dít. Naštěstí medvěd po chvilce sám ze stanu vycouval. Ráno rozpáraný stan objevila teta. Od té doby už v žádným parku stanovat nebyli.“
V Jackovi to zabublalo smíchy. Měl co dělat, aby se nerozchechtal.
Ale Aaron se na něj ukřivděně podíval a řekl: „To je náhodou svatá pravda. Já si to nevymyslel. Teta mámě tenkrát vysvětlovala, že medvědy láká každá vůně, kterou ve stanu máš. Například i mýdlo nebo voňavka. Oni nevědí, že to není k žrádlu. Jenže to cítí už z dálky a chtěli by to ochutnat. Jsou prej schopný sežrat i to, co k žrádlu vhodný není.“
Annie pak zaraženě seděla u okna a koukala ven. Ani karty se jí nejprve s kluky hrát nechtělo. Pak se jim sestřičky ale zželelo a nabídli jí, že si s ní zahrají Pexeso. To viditelně pookřála a na chvíli na stanování zapomněla.
Když pak po obědě vykoukl Chris zkoumavě z okénka, viděl po pravé straně karavanu divokou řeku s mnoha balvany a na levé straně zase skály, mezi kterými vyrůstaly zelené juky, které ještě stále v tomto období kvetly. Jejich vysokánské, v některých případech dokonce přes dva metry dlouhé laty plné bílých zvonkovitých květů zářily do dálky a přitahovaly pohledy projíždějících turistů.
Karavan náhle najel na blízké odpočívadlo a zastavil. Dveře do karavanu se otevřely a maminka vyzvala děti, ať se jdou také podívat na tu krásu zblízka.
Všichni sešplhali po balvanech až k prudké říčce. V jednom zákoutí dokonce nalezli mělké koryto se zlatavým pískem na dně. Tatínek si sundal sandály a začal se brodit vodou.
Kluci nelenili a okamžitě ho následovali.
„Jejda! Ta je ale strašně ledová!“ vykřikl Chris, když se vřítil do vody. A hned se vyšplhal na nejbližší balvan v řece. Ostatně řeka jich byla plná. Po chvíli mu to ale nedalo a šel do vody zas.
Když se takto osvěžili a náležitě vyfotografovali, nastoupili do karavanu a velké auto začalo stoupat do serpentýn, kterých se před nimi vynořilo velmi mnoho, až to vypadalo, že nikdy neskončí.
Děti byly připoutány ke svým sedadlům a pozorovaly přírodu kolem. Hrát karty se stejně v těch prudkých zatáčkách nedalo.
Jak tak stoupali pomalu vzhůru, viděli z oken, jak se v dálce tyčí vysoké hory a poblíž nich se tu a tam vynořila za ohbím zákruty vysoká skála. A všude kvetly nádherné bílé juky a nějaké žlutě kvetoucí keře.
A pak se konečně ocitli nahoře. Pomalu se vnořili do toho zvláštního lesa. A vzduch byl tak náhle jiný. Jako by do karavanu vnikla zvláštní syrová vlhkost prosycená vůní jehličí.
A pak je konečně uviděli! Své první obrovské sekvoje v životě. V porovnání s nimi vypadaly ostatní stromy jako tenká párátka.

Kapitola 46 Nový nápad SOBOTA

Cestou zpět k domu si Annie prozpěvovala veselou písničku. Byla nevýslovně šťastná. Dnes se jí splnil velký sen. Hladila si červenohnědého draka všude, kam jen dosáhla. A nakonec už ani neměla strach!
Slyšela za sebou hlasy rodičů i bratrů.
„Tak co, mami, co na ně říkáš? Vidíš, že o nás nemusíš mít strach?“ sondoval situaci Jack.
„Popravdě mi spadl kámen ze srdce. Jsem ráda, že se o vás nemusím už tak bát. Jsou opravdu roztomilí a přítulní. Jen mám trošku obavy, co bude, až víc vyrostou,“ rozvíjela své úvahy maminka.
A tatínek na to řekl: „Hele, to budeme řešit, až ta situace nastane.“
„Jo, třeba moc nevyrostou,“ přidal se rychle Chris.
Po návratu domů si Kramerovi s dětmi ještě na chvíli sedli v obývacím pokoji a rozebírali novou situaci ohledně draků za jejich domem. Rodiče se jednomyslně shodli, že by pro celou jejich rodinu bylo nejlepší o dracích zásadně nikomu cizímu nic neříkat.
Tatínek řekl: „Kluci, jestli už to Chris vyslepičil ve škole Normanovi, tak nejdůležitější je držet se toho, že jste je viděli jenom v parku Joshua Tree. Od té doby už ne. Kdyby to prasklo, měli bychom tu zástup novinářů od rána do večera a pak by se to šířilo po internetu jako prudká infekce. Ani si nedovedete představit ty zástupy lidí, které by náš dům a okolí obléhaly. Všichni by chtěli draky vidět na vlastní oči a fotit se s nimi. Víte, jak to dnes chodí. Přijeli by i filmaři a řadu měsíců by tu nebyl klid.“
A Chris vykřikl rozčíleně: „Jo, a ještě by jim někdo mohl ublížit! Já nechci, aby o nich lidi věděli.“
„Jasně, tati, zamknem si pusu na sedm západů a ani neceknem. A co ségra? Co když to nevydrží a řekne něco ve školce?“ strachoval se Jack.
„Neřeknu. Opravdu. Slibuju,“ dušovala se Annie a náhle měla na krajíčku.
„Jo, protože jestli něco cekneš, uvidíš, co ti s bráchou provedem! Lidi by je mohli chtít třeba otrávit nebo zastřelit. Že jo, tati?“ vyhrožoval Jack sestře.
„Jacku, mírni se, jo? Ale máš pravdu v tom, že člověk nikdy neví, co se ostatním může vylíhnout v hlavě. Můžou je třeba chytit a někam zavřít. Třeba do zoo. A to by pro ně rozhodně dobré nebylo,“ uvažovala maminka.
A tatínek se přidal: „To by nebylo ještě tak hrozné. Daleko horší by bylo, kdyby je vědci chtěli zkoumat v nějaké laboratoři a udělali by si z nich pokusné králíky.“
I Jack začal rozvíjet svou fantazii: „Anebo by je chytili zloději třeba do sítě a prodali nějakýmu miliardáři. Ten by je zavřel do klece a ukazoval by je kamarádům. A eště by je třeba pro zábavu mučil. To by bylo strašný! Viděl jsem něco podobnýho v televizi. Ten chlap nebyl normální!“
Annii vyhrkly slzy a začala slibovat: „Když já to opravdu neřeknu. Mám je ráda. Nechci, aby je někdo chytil a zabil.“
Maminka si přitáhla dcerku na klín a snažila se ji utišit: „Miláčku, my ti věříme, nebreč už.“
Pak se otočila na syny a řekla: „Už jí nestrašte. Ona to neprozradí. Já jí věřím.“
Tatínek pochopil, že je třeba navést jiné téma hovoru, aby se situace doma zklidnila.
A tak nadhodil: „Hele, rodino, co si tak naplánovat nějaký hezký výlet? Jacku, blíží se tvoje narozeniny. Už jsi přemýšlel o tom, co by sis vlastně přál?“
Jack na tatínka nejprve překvapeně vzhlédl. Změna tématu pro něj byla dost nečekaná. Pak se zamyslel. No jo, narozeniny se blíží, a dvanácté. Už to má!
Vzpomněl si, jak mu Chris vyprávěl o Normanovi, který se naposledy chlubil, že byl v Narodním parku Sequoia. Tak přesně tam by chtěl jet, aby také viděl ten ohromný strom, kterým mohou projíždět i auta. A hned to tatínkovi řekl.
A tatínek na to odpověděl: „Ok, tak příští víkend o tvých narozeninách tam vyrazíme. Kluci, mezitím si můžete sami na internetu nastudovat, co všechno zajímavého se tam dá vidět. Já například už nyní vím, že tam žijí pumy americké a medvěd baribal, dál také kojoti, rysi a šedé lišky.“
A maminka se k němu hned přidala a pravila: „Zapomněl jsi na rosomáky, sviště a veverky. Jo a také tam můžeme vidět jelence ušaté. Ti jsou například hlavní potravou pro pumy.“
Pak si opět vzal slovo tatínek a pokračoval: „Jo a dokonce tam mají všude v parku takové speciální velké popelnice, které se nedají jen tak otevřít. Je to z důvodu, aby se na parkoviště nestahovali medvědi a nechodili vybírat odpadky. To by bylo pro turisty velmi nebezpečné.“
„Tatíí, a co žere takovej medvěd? Žere taky lidi?“ chtěla vědět Annie.
„Nemusíš se bát, Annie. Medvědi baribalové lidi nežerou. A nebezpečné jsou hlavně medvědice, když mají zrovna mláďata. Ta se samozřejmě snaží chránit jako všechny mámy na světě. Takovej medvěd baribal si příležitostně uloví kolouška nebo se živí mršinami, což jsou uhynulá zvířata. Jinak žere převážně nejrůznější bobule a různé kořínky.
„A co když někdo takovýho medvěda nebo dokonce pumu potká? Co když na něj bude chtít zaútočit? Co pak? Může mu utéct zpátky k autu?“ zajímal se Jack.
A tatínek na to: „K autu zpátky bys to asi nestihl. Před takovým zvířetem se naopak utíkat nesmí. Nikdy se k němu nesmíš otočit zády! To by byl asi konec. Pak by tě šelma s největší pravděpodobností napadla. Naopak, ty musíš zůstat stát a nesmíš se tomu zvířeti dívat do očí, abys ho nevyprovokoval svým pohledem k útoku. Musíš koukat spíš trochu dolů. A v průvodci se píše, že si má člověk dát ruce nahoru, aby vypadal co největší nebo spíš nejvyšší. Tak se mu může povést zvíře zastrašit.
To platí pro medvěda. Naštěstí tu už nežije medvěd grizzly. Ten byl vysoce nebezpečný. Ten dokázal člověka svými dlouhými drápy úplně rozsápat. A následně na to ho i sežrat. Podle medvěda grizzlyho je pojmenováno vlastně i naše Medvědí jezero.“
„A co když zaútočí puma?“ chtěl vědět Chris.
A táta pokračoval: „U pumy je to trochu jiné. Tam si máš dát ruce nahoru a máš si jimi navíc chránit hlavu. Pak je nejlepší začít pomalu ustupovat. Jinde zase píšou, že je nejlepší začít mávat rukama vysoko nad hlavou, křičet a případně házet kameny a tím se ji pokusit zahnat. Hlavně ale neutíkat a nekrčit se.“
Na to řekla maminka: „Nejlepší bude, když se budeme držet hlavních cest, kudy chodí víc lidí. Tam divoká zvířata nepotkáme. Chtějí mít od lidí klid, tak jsou jistě zalezlá někde stranou. Takže strach mít nemusíme. Jo a slyšela jsem v rádiu takový pořad, kde říkali, že dřív nějaký zálesák v jedné takové duté sekvoji dokonce i bydlel. Vůbec si to neumím představit, jak musí být ty stromy obrovské.“
„Tatí, a mohli bychom s sebou vzít i Aarona? Už dlouho s náma nikde nebyl. To by byl bezva narozeninovej dárek,“ zaprosil Jack. Aaron byl jeho nejlepší kamarád ve třídě a chodil s ním i na basketball.
„Jestli proti tomu nebude mít nic maminka. Já osobně proti tomu nic nemám.“
„Pro mě za mě, klidně. Aarona mám ráda. Je to správnej a čestnej kluk. A navíc mám ráda tu jeho srdečnost. Dokáže být tak milý, když se s ním člověk baví. Navíc je to chytrý kluk, který si na nic nehraje.“
Jenže Jacka trápilo ještě něco. A tak se svěřil.
„No jo, jenže Aaron ještě o našich dracích neví a já bych moc chtěl, aby to věděl, když už je viděl i Troy. Je to můj nejlepší kámoš už od školky.“
Tatínek koukl na maminku, ta pokývla hlavou na znamení souhlasu, a tak rozhodl: „Jacku, máš pravdu. Když Chrisův kamarád draky už viděl, je spravedlivé, aby je viděl i tvůj nejlepší kamarád. Aaron se mi taky zdá jako správnej kluk, kterej umí držet jazyk za zuby, když je potřeba.“
A bylo rozhodnuto.
A tak se všichni začali na nový výlet a další možná dobrodružství opravdu těšit. Vždyť kolik krásných společných dobrodružných zážitků je společně ještě čeká?

Kapitola 45 A jde se SOBOTA

„Hele, kluci, a kromě vás o nich už opravdu nikdo neví?“ chtěla vědět maminka, když stoupali všichni do kopce.
„Vzali jsme za nima jenom Troye, když tu byl včera. Ale Troy to vážně nikomu neřekne. Přísahal nám na život vlastní mámy. On tu měl včera tu velkou knihu a v ní psali, že jsou to býložravci.“
Annie se držela tatínka pevně za ruku. Měla docela strach. Dnes poprvé uvidí draky zblízka. Venku vál svěží vítr a pohrával si s větvemi rozeklaných borovic, mezi kterými se drali vzhůru. Tu před ně dopadla zprudka borová šiška. Annie úlekem vyjekla.
Tatínek ukázal prstem vzhůru. A tam ve větvích na ně shora shlížela roztomilá černá veverka s huňatým ocáskem. Annie se tomu začala vesele hihňat a zapomněla přitom na strach.
Když došli na dohled jeskyně, kde se naposledy Tyrhen se Sajdrou schovávali, Jack je upozornil, že jsou už hodně blízko.
Rodiče měli oči, jak se říká, na stopkách a Annie tiskla tatínka za ruku ještě křečovitěji.
Ocitli se pár metrů před jeskyní. Všude okolo ní se povalovaly ohromné balvany a ze země vystupovaly menší i větší skalky a skály. Vchod do jeskyně nebyl tudíž na první pohled znatelný.
A pak Chris zavolal: „Sajdro, Tyrhene!“
Rodiče nestačili zírat, jak se jejich synové vítají s draky. Sajdra sahala Jackovi po pás a Tyrhen po prsa.
Pravda, draci byli dnes značně nedůvěřiví. Vždyť se setkali poprvé v životě s dospělými lidmi.
První se jako obvykle osmělila Sajdra. Tentokrát si ale nelehla Chrisovi k nohám, ale zůstala důstojně stát. Zkoumavě natáčela hranatou hlavu na jednu i druhou stranu a trochu nedůvěřivě pozorovala ty velké cizí lidi. Jen ta malá holčička s copánky byla velmi roztomilá. Zpočátku se jich ale na první pohled hodně bála.
Tyrhen se blížil tentokrát velmi pomalu a důstojně. Stále si tou novou situací nebyl jist. Jak se má vlastně zachovat? Má být k těm cizím lidem přátelský nebo by radši pro jistotu měl začít spouštět hrůzu? A co kdyby vypustil také trochu ohně? Určitě by si tím získal velký respekt těch lidí. No jo, ale to by se musel patřičně naštvat, že? A to už se mu dlouho nepodařilo.
Upokojil ho až Jackův hlas, který mu na dálku sděloval: „Tyrhene, neboj se. To jsou naši rodiče.“
Na to Tyrhen nevrle zamručel: „Rodiče? Kdo nebo co jsou to rodiče? Takové slovo neznám.“
A Jack na to: „Rodiče s námi žijí. Dali nám s Chrisem život a starají se o nás. Dávají nám jídlo a hladí nás. Jsou na nás hodní a mají nás rádi. Opravdu vám neublíží. Věř mi. Chci, abys je poznal. Oni se o nás totiž bojí.“
A Tyrhen: „Bojí se o vás? Proč se bojí?“
„Oni si myslí, že byste nám mohli ublížit. Proto chci, aby vás dnes poznali. Už chápeš?“
A Tyrhen: „Takže nemám na ně spouštět hrůzu? Třeba jim trochu nahnat strach? Já se jich také trochu bojím.“
Sajdra to celé slyšela a zasáhla: „Tyrhene, bratře, toto není vhodná chvíle na rozpustilé hrátky. Chovej se jako dobře vychovaný drak. Opakuj si, jak jsem tě to učila. Pamatuješ?“
„No jo, dyť já přece vím. Jsem hodný drak, jsem moc hodný drak. Mám pokračovat?“
Jack se začal smát. Pochopil, že si z něj i ze Sajdry Tyrhen tropí legraci.
Maminka hned chtěla vědět, čemu se tak směje.
„Víš, mami, on má Tyrhen občas sklony si dělat legraci z lidí kolem sebe i ze své sestry. Je to takový šprýmař. A tak se o tom teď právě se Sajdrou dohadovali,“ vysvětloval Jack.
„Jack má pravdu. Já už jim taky všechno rozumím, co si vzájemně povídají i co říkají nám,“ přidal se Chris.
A Sajdra na to řekla: „Rozumíte naší řeči tehdy, jen když my chceme. Na to nezapomínej.“
Mamíí, pojď si Sajdru pohladit. Uvidíš, jaký je to skvělý pocit. Annie, pojď k nám taky. Sajdro, mohla by sis lehnout jako jindy? Prosím. Annie je ještě opravdu malá a bojí se tě.“
Chris se prostě snažil, co to šlo. Moc si přál, aby setkání dobře dopadlo. Co dobře? Aby to dopadlo výborně.
Zatímco si maminka s Annie opatrně a s respektem hladily malou dračici, Tyrhen stále zkoumavě zíral na vysokého tmavovlasého muže. Z toho šel opravdu velký respekt.
Tatínek se k němu pomalu přibližoval. Koukali si z očí do očí a poměřovali na dálku své síly. Dospělý muž a nebojácný dračí kluk.
Tyrhen náhle roztáhl svá temně šedá blanitá křídla a ukázal se v celé své šířce i výšce. Hrdě natahoval dlouhý krk co nejvíce do výše, aby vypadal větší, než ve skutečnosti byl.
A Tim Kramer pochopil náhle to dračí předvádění. V duchu se pousmál.
Navenek však zachoval vážnou tvář a pronesl pochvalně: „Ty jsi ale nádherný veliký drak. Určitě máš i jaksepatří velkou sílu. Já ti ale nechci ublížit. Přišel jsem se jen podívat, jestli mým chlapcům nehrozí nebezpečí. Rozumíš mi, viď?“
Tyrhen zamručel a přivřel obě modré oči na znamení souhlasu.
„Co říkáš na to, když si tě budu chtít pohladit? Necháš se hezky podrbat? Slyšel jsem, že to miluješ?“ otázal se Tim Kramer a popošel nebojácně blíž k Tyrhenovi.
Ten složil křídla. Pak nasál do nozder mužův nezaměnitelný pach. Chvilku jej nenasytně převaloval v nozdrách. Ten mužský pach dával cítit neohroženost a sílu toho muže. To bylo něco úplně jiného, než co cítil z těch malých kluků. Byl to zkrátka pach dospělého samce. A z toho měl Tyrhen poprvé v životě opravdový respekt. Z tohoto muže si už šprťouchlata ani srandičky nikdy dělat nebude.
A tak se nechal od muže ve stoje drbat a přemýšlel, kolik takových mužů na světě může být a jak dalece by pro něj a Sajdru mohli být nebezpeční, kdyby chtěli. A došlo mu, že bude určitě bezpečnější zůstat i nadále schovaní na jejich bezpečném místě zde poblíž této jeskyně, než podnikat přes den po okolí dobrodružné výlety. Musí se o tom zmínit co nejdříve své dračí sestře.
Pak přišla k Tyrhenovi blíž i maminka. A malý drak poprvé v životě viděl krásnou ženu. Její zlatavé kadeře se jí vlnily kolem jemné tváře a modré oči na něj zpytavě hleděly. Jemně vykrojená ústa měla žena mírně pootevřená a na první pohled se v nich bělely malé pěkné zuby.
Hladila ho jemnou malou dlaní něžně po hlavě. Odvážila se mu položit tu měkoučkou dlaň i na čelo mezi rohy a rozhodně z něj neměla strach. Dívala se mu upřeně modrýma očima do jeho očí a přitom mu naléhavě šeptala svou prosbu.
Její slova žádala lásku a ochranu pro její tři děti. Na závěr dokonce pronesla slova díků za jejich ochranu. Tím si Tyrhena zcela získala na svou stranu. Pochopil, že této ženě by nikdy nebyl schopen ublížit. A jejím dětem též. Ty bude vždy ochraňovat.
V hlavě se pokoušel uspořádat své myšlenky a nové pocity. Pocity obrovského respektu vůči vysokému urostlému muži a pocity něhy a ochranitelské pudy co se týká této nádherné jemné ženy. Jak může mít život tolik protikladů?

Kapitola 44 Kdo to celé prozradil SOBOTA

Tentokrát se do toho vložila maminka: „Kluci, říkala jsem tátovi, že se od příjezdu z parku chováte moc divně. Nechcete nám takhle náhodou něco říct? A hrozně divně se chová i Princezna. Jakoby se venku něčeho bála. Že by draků?“
Vtom malá Annie vypískla: „Ale ty draci jsou opravdický. A umí lítat.“
„Ségra, mlč!“ okřikl ji zprudka Jack.
Jenže už bylo pozdě. Kolem stolu zavládlo tíživé ticho. Jen nástěnné hodiny posouvaly vteřinovou ručičku slyšitelně vpřed.
„No tak Jacku, kolem nás se nemluví a nepíše skoro o ničem jiném než o tom, že tu lidé viděli létat draky. A někde jsou jistě schovaní. Nemáte v tom náhodou vy dva prsty? Znám vás tak dobře, že přede mnou jen tak něco neutajíte. Nemá smysl nám tajit takovou vážnou věc. Může to být setsakra nebezpečné. S draky není radno si zahrávat,“ snažila se maminka přijít věci na kloub.
Tatínek v tom maminku nenechal samotnou a přidal se: „Slibuju, že jestli nám řeknete pravdu, nic se vám nestane. Jen si o tom spolu promluvíme. Vážně.“
Jenže Jack si stál na svém. Někdy býval strašně umíněný. Zvednul jen ukazováček ke rtům a ukázal směrem na bratra, ať mlčí.
To samozřejmě neuniklo rodičům a maminka s povzdechem řekla: „To nás chcete kvůli vaší bezpečnosti přinutit, abychom vás tajně sledovali? Nebo vám snad máme dát domácí vězení, aby se vám nestalo něco hrozného?“
To zabralo. Chris psychicky nevydržel. Bylo mu náhle starostlivé maminky líto.
Nadechl se a vypadlo z něj: „Nemusíš se o nás bát. Oni nikomu neublíží. Jsou to jen býložravci.“
Ozvalo se zasyčení: „Teda Chrisi, seš blbej nebo co?“ A Jack se naštval.
Jenže Chris se hned ohradil: „Nejsem blbej. Stejně už o nich vědí, tak proč jim to neřeknem?“
Tatínek poposedl na židli blíž k Jackovi. Přitáhl si jeho hlavu až k sobě a zadíval se mu zblízka do očí. Chvíli se vzájemně poměřovali. Tatínkovy oči dnes byly takové měkké a dokázaly pohladit jako většinou ty máminy. A Jack pochopil, že už nemá cenu zatloukat. Chris má asi pravdu. Stejně už o dracích každý ví. Jen aby jim rodiče nezakázali za draky chodit. Co jim vlastně můžou udělat? Nechat je třeba chytit a odvézt někam pryč, když se o ně budou bát? Nebo je zastřelit? Táta má doma pušku! Nebo? Nebo?
Jackovi vyhrkly při té myšlence slzy z očí a vzlyknul: „Já nechci, aby jim někdo ublížil! My je musíme chránit, viď, Chrisi? Jsou to ještě mláďata. Takoví malí roztomilí dráčkové. A věří nám, že jim neublížíme. Nemůžeme je přece zradit. A Tyrhen se mnou umí dokonce rozmlouvat.“
„Sajdra se mnou taky mluví. Je tak milá a má strašně krásný zelený oči. Jack má pravdu. Musíme je chránit!“ přidal se Chris.
A Jack ho rozčíleně doplnil: „Jo, nikdo, ale fakt nikdo cizí se o nich nesmí dozvědět! Sou to jenom naši draci, viď, brácho? Nikomu je nedáme.“
Rodiče nebyli zpočátku schopni žádné reakce. Jen překvapeně poslouchali. Došlo jim, že ti malí draci přirostli jejich synům pořádně k srdci. Bylo navýsost jasné, že je budou bránit ze všech sil. A každý, kdo by jim chtěl ublížit, bude jejich úhlavní nepřítel. Dokonce i vlastní rodiče.
Ale pak maminka navrhla: „A co kdybyste nám je představili? Moc ráda bych je viděla.“
A Annie radostně zavýskla: „Hurá, já už se těším! Deme na draky!“
Kluci po sobě nerozhodně koukli.
Tatínek moc dobře ten jejich pohled pochopil, a tak řekl: „Slibuju, že jim neublížíme. A pušku nechám doma. Mamka má pravdu. Jestli říkáte, že jsou to býložravci, tak my se o tom s maminkou chceme přesvědčit. To abychom věděli, že vám nehrozí žádné nebezpečí. To je férová nabídka, ne?“

Kapitola 42 Co se stalo ve škole a co chtěl Norman

V dalších dnech se ve škole, školním autobuse i před školou nemluvilo skoro o ničem jiném, než o dracích… Existují opravdu draci ve 21. století? A kde se asi skrývají? A kdo je vlastně viděl na vlastní oči? A jsou nebezpeční? Jak hodně asi? Ví to vůbec někdo? Nebo se tu filmuje jenom nějaký nový film? Bude to film historický nebo nový fantasy film?
A jsou to opravdoví živí draci nebo jenom nějaké vymyšlené filmové makety draků, ve kterých se ukrývá důmyslný stroj, který ovládají na dálku lidé?
A co je vlastně pravda a co jen výmysl novinářů? Kdo se v tom má vyznat?
Řada starších dětí o nich četla nejrůznější zprávy na internetu. Jiní o nich slyšeli od starších sourozenců nebo od rodičů.
Norman usilovně vzpomínal na to odpoledne po tréninku, kdy se mu snažil Chris říct o dracích něco důležitého. Co jen to bylo? Teď zpětně se sám na sebe zlobil za svou hloupou reakci. Vůbec nečekal, že by kvůli takové hloupé klukovině mohl ztratit svého jediného a nejlepšího kamaráda.
Snažil se zapadnout mezi kluky ve třídě i na tréninku, ale nebylo to ono. Bez dobráckého a naivního hodného Chrise, který mu věřil vše, co mu Norman napovídal, to prostě nebylo ono.
Stýskalo se mu po jejich společném blbnutí venku před školou i po jejich společných debatách o všem možném.
A zvlášť postrádal to Chrisovo naivní obdivné:“ Jo? Fakt? To není možný! No to je úžasný! Opravdu?“
A litoval, že už nemůže trávit volný čas u Chrise doma. Chrisova maminka pro ně měla vždy upečený výtečný koláč nebo jinou dobrotu. Ale hlavně tam na Normana vždy dýchla ta poklidná rodinná domácí atmosféra, kterou doma s otcem a starším bratrem trochu postrádal. Chyběla jim doma prostě ženská ruka, která by to správné domácí teplo domova dokázala vytvořit.
Co mu to ten Chris tenkrát vlastně řekl? Jo, už to má! Že prý viděli s Jackem v parku Joshua Tree dračí mláďata. Nebo říkal malý draky? To je fuk. A neříkal, že byli dva? Asi jo. A on se mu pak přece vysmál, že kecá. Jo, přímo mu řekl, že si vymýšlí jako jeho malej brácha Tommy.
Teď zpětně by si za to nejradši nafackoval. Asi to bylo i tím, že byl tak zaměřenej na to, co sám zažil s tátou a bráchou tenkrát o víkendu v tom krásným parku, kde rostly ty obrovské sekvoje.
Jo, asi bych se měl Chrisovi omluvit. Třeba by se to naše kamarádství dalo ještě nějak zachránit.
Jenže pak si vzpomněl, že Chris teď tráví každou volnou chvíli s tím indiánským klukem. Jsou jako dvojčata, pomyslel si naštvaně. Dodnes nechápal, jak to, že si za něj Chris našel tak rychle náhradu. Proč o jejich kamarádství víc nebojoval, když jim spolu bylo tak dobře? Jedna rvačka mezi kluky přece nic neznamená.
Pak ho napadlo: A co když mají Chris s Jackem s těmi draky, co si tu poletují a každý o nich mluví, něco společného? To by měl zjistit. Jo, půjde se Chrisovi omluvit a přitom se to z něj pokusí jako nenápadně vytáhnout. Chris byl vždycky pravdomluvnej. Třeba se mu rád pochlubí. Už jednou to přece zkusil…
A tak si o přestávce Norman na Chrise počkal na chodbě, až se bude vracet ze záchodu a bude sám bez všudypřítomného Troye.
Chris byl zpočátku překvapený a dalo by se říct i pořádně zaskočený, když se k němu Norman na chodbě před klučičími záchody přidal.
„Čau, Chrisi, jak se máš? Co vaši? Dobrý? Hele, já bych se ti chtěl omluvit, jak jsem se ti smál. Já jsem to vážně tak blbě nemyslel. Jen mě to prostě trochu zaskočilo, no… A já to klukům říct nechtěl, jen jsem se prostě blbě podřek. Můžeš mi to prominout?“
Chris nejprve nevěděl, co na tu omluvu má Normanovi říct. Chvíli tak šli chodbou vedle sebe, až došli před otevřené dveře jejich třídy. Zevnitř se ozýval hluk dovádějících a křičících dětí.
Chris se zastavil, pohlédl Normanovi do očí a řekl jen: „Tak jo, já to beru.“
„Takže je to mezi náma už dobrý?“ ujišťoval se Norman.
A tak jen řekl: „Ale tak jo, dobrý. Já už se na tebe nezlobím.“
Viděl, jak na něj hledí Normanovi šedé oči a trochu mu přišlo bývalého kamaráda líto. Jenže pak si vzpomněl na ten zdrcující pocit, když si myslel, že ho kamarád hnusně zradil. Pochopil, že Normanovi by už stejně nikdy nemohl plně důvěřovat. A už vůbec nikdy by mu nemohl říct nic o dracích! To v žádném případě!
Chris se chystal vejít do třídy, ale Norman zaprosil: „Nechoď ještě, prosím.“
A Chris na to: „Potřebuješ ještě něco?“ A řekl to tak jakoby chladně, až Normana zamrazilo. To už nebyl ten jeho starý důvěřivý Chris. Něco je jinak. Něco se změnilo.
„No víš, pamatuješ, jak jsi mi chtěl říct o tom, jak jste s bráchou v parku našli ta dračí mláďata? Neměl jsem se ti fakt smát. Mrzí mě to. Opravdu by mě zajímalo, jak to tenkrát bylo? Mohl bys mi to vyprávět znovu? Já už se ti fakt smát nebudu. Přísahám.“
Chris náhle pochopil, že se Norman nechce jen omluvit. Možná by z něj rád vytáhnul, co ví o dracích, když se o nich teď všude tak mluví. To se ale přepočítal. Jemu on už neřekne nic. To tak, aby to každému vykecal. Tak naivní už není. Došlo mu, že na Normana si bude muset dávat v budoucnu pozor. A to jeho chlubení mu ani trochu neschází!
Nahlas ale řekl: „Nevím, co bys chtěl slyšet? Ono ani není moc o čem mluvit.“
„To je teda divný, tenkrát jsi měl takový nadšený pohled, když jsi mi to říkal. Jak jste na ně narazili? Kde jste je objevili?“ Norman se prostě nemínil jen tak vzdát.
Chris pochopil, že něco říct musí, aby to nebylo tak nápadné.
Tak začal ve zkratce vyprávět: „My jsme se s Jackem domluvili, že brzy k ránu vyrazíme sami bez našich na dobrodružnou výpravu. Byla skoro ještě tma. No a pak jsme se dostali do jednoho údolí, kde rostly ty vysoký divný zakřivený stromy, kterým se říká Joshua Tree. No a tam proti nám vystartovala kojotí máma. Měla s sebou mladý. A asi měli hlad. My jsme chtěli vyšplhat na ty divný stromy, jenže oni maj takovej holej kmen, že to prostě vůbec nešlo. A vtom se tam objevili ti dva draci.“
Tady se Chris odmlčel. Viděl, jak na něm Norman visí pohledem. Dokonce ho zatáhl během řeči zase zpátky dál na chodbu, aby nikdo ze třídy jeho vyprávění nezaslechl.
„No a dál? Co bylo dál?“ pobízel ho Norman netrpělivě. Za chvíli zazvoní a začne další hodina. Chce se dozvědět všechno.
„No ten větší šedivej na ty kojoty začal chrlit oheň a zahnal je pryč. Asi nám tím zachránil život.“
„A dál?“
„To už bylo hodně pozdě a Jack řekl, že už nás určitě hledaj naši. A měl pravdu. Tak jsme běželi zpátky a trochu jsme cestou bloudili. Táta se na nás pak hrozně zlobil. To je všechno,“ zakončil své vyprávění Chris. Uf, v duchu si oddechl, jak bravurně se dokázal vyhnout některým skutečnostem toho neuvěřitelného dne. Takhle tomu snad už Norman uvěří a nebude na něj dál naléhat, aby vyzvěděl víc.
Ale Norman se nedal: „A co dělali ti draci dál, když zahnali ty kojoty? Vy jste se jich nebáli, že vám něco udělají? Taky vás mohli sežrat, ne?“
Honem, honem, co mu na to mám říct? letělo hlavou Chrisovi.
Pak na to přišel: „Já si myslím, že nebyli nebezpečný. Normálně si tam žrali nějaký zelený listy, co tam vyrůstaly z písku. A nás si až tak moc nevšímali. My jsme hlavně utíkali za našima do kempu, aby nás nezačali hledat. Jenže oni nás už stejně hledali. Dokonce se nás vydalo hledat několik cizích lidí. Táta byl úplně nepříčetnej vzteky. A máma brečela. Prostě hroznej průšvih.“
Vtom zazvonilo na další hodinu a přede dveřmi se objevil učitel na matiku.
„Kluci, přestaňte se tu vybavovat. Už dávno máte sedět na svém místě. Tak honem do třídy!“
Když si pak sedali do lavic, zašeptal Norman na Chrise: „Díky za super vyprávění. Bylo to napínavý. Měl bys dneska odpoledne čas?“
Jenže Chris zašeptal: „Já už mám něco domluvenýho s Troyem. Promiň.“

Kapitola 41 Co zažil Troy – STÁLE ČTVRTEK

Jack s Chrisem na sebe chvíli hleděli a rychle přemýšleli.
A pak se Chris konečně rozhodl. Poslední týden se vlastně musel stále o něčem rozhodovat.
A nyní řekl: „Jacku, já myslím, že Troy si zaslouží, abysme mu to řekli. Bez něj a týhle knihy bysme ani nevěděli, co víme…“
Ani nestačil domluvit, protože mu Jack vpadl do řeči: „Tak tedy jo. Jdem na to. Kluci, za mnou!“
Vzápětí se chlapci rozběhli za Jackem. Ten to vzal nejprve k rodičům, kteří se zřejmě skvěle bavili a kluci již z dálky slyšeli, jak se dospělí nahlas smějí.
„Mami, ukážeme Troyovi les za domem. Vrátíme se hned, jak se setmí, jo? Můžem?“ zeptal se Jack.
Maminka řekla, že můžou, a tak kluci vystartovali tryskem k lesu.
Supěli do kopce. Občas jim podklouzly nohy, jak šlápli na malou suchou šišku nebo kamínek. Jenže Troy neměl takovou dobrou kondici jako oba bratři a Chris najednou zjistil, že je několik metrů za nimi.
„Jacku, zpomal, nestačí nám!“ Zastavili se tudíž a čekali.
Když je Troy dostihl, vypálil na ně hned dotaz: „Hele, nechtěli jste mi náhodou něco říct? Jste oba takoví tajnosnubný! Proč se vlastně ženem až tam nahoru?“ Mluvil přerývaně, jak se snažil popadnout dech.
Jack ho ale odbyl: „Nech se překvapit, uvidíš sám.“ A vydal se směrem vzhůru.
Vtom už se před kluky vynořily první menší skalky a kousek za nimi větší skály. Mezi nimi rostly sem tam vysoké křivolaké borovice.
Konečně se přiblížili ke skále, u které viděli bratři ležet před pár dny Tyrhena. Jenže dnes tu žádný drak nebyl…
„Jacku, oni tu nejsou! Co budem dělat?“ pronesl značně zklamaně Chris.
„Někde tu jsou, to je jasný jak facka. Jen je musíme najít,“ rozhodl Jack.
„Tak moment, koho tu vlastně hledáme? Kluci, chci slyšet pravdu. Už žádný tajnosti. Ven s tím, prosím,“ vyzvídal nedočkavě Troy.
Celé to bylo tak divné. Viděl, jak jsou bratři rozhození a zklamaní, jen pořád nevěděl proč.
Jenže Jack neodpověděl a hnal se lesem k dalším skálám. A pak k dalším a dalším. A Chris rychle za ním. Troyovi tak nezbylo než je následovat.
„Hele, vidíš je? Jsou támhle, vždyť jsem to říkal,“ zvolal náhle Jack a rukou ukazoval k jeskyni ve skále. Na první pohled tam nebylo ale nic nápadného vidět. Jenže po chvíli se to, co vypadalo z dálky jako ležící tlustý tmavě šedý kmen stromu, viditelně pohnulo.
Troy zbystřil. Jeho protáhlé mandlové oči se zúžily ve snaze lépe zaostřit. Černé vlasy měl rozpuštěné a zacuchané, jak běžel do kopce.
„Cooože? To snad…“ drmolil Troy nahlas a nevěřícně zíral.
Tyrhen je zaslechl a šlehl překvapeně mohutným ocasem, na jehož konci měl několik bodců.
Pak kluci uslyšeli hluboké zamručení. To Tyrhen upozorňoval svou spící sestru, že mají návštěvu.
Troy stál pořád na místě jako by tam přimrzl. Pusu měl otevřenou a zíral.
Před jeskyní se ze země pozvedl ocelově šedý drak. Rozevřel křídla v celé své šíři a zamával s nimi. Poté blanitá křídla přitiskl složená k tělu a zamířil k nim.
Vtom se ve vchodu jeskyně zjevil další, o trochu menší drak. Hnědočervený dlouhý krk se natáhl směrem k nim. Drak nasál na dálku do nozder vzduch. Poté vypustil z nozder oblak páry a vykročil též k nim.
„No páni, draci! A hned dva najednou!“ vykřikl rozrušeně Troy.
Hlavou mu bleskl nápad na útěk. Pak mu hlavou projela blesková myšlenka: „Býložravci. Jsou to býložravci! Pane Bože, jen aby to byla pravda!“
Sajdra zrychlila.
Přitom prohodila směrem k bratrovi: „Tyrhene, bratře, dej pozor! Pomalu, nevyplaš je! Je tu další lidské mládě. Podívej, jaký má strach! Cítím to na dálku.“
„No jo, také to cítím i vidím. To se nedá přehlídnout. Stojí tam jako vrostlý do země. Že je to ale sranda, co?“
Šedý drak se zasmál. Jeho podivný dunivý smích ale kluky polekal. Úlekem sebou trhli. Co to má znamenat? Proč na ně dnes ten šedý spouští hrůzu? Že by měl špatnou náladu?
Sajdra ten jejich úlek dobře zaznamenala. Patřičně za to i bratra pokárala.
„Jsem ti říkala, nepostraš je. Vidíš, jak se tě bojí? Zalehni na zem a snaž se dělat, jak jsi neškodný. Říkej si v duchu – Jsem hodný drak, jsem strašně hodný drak.“
„No jo, pořád. Furt mě jenom komanduješ a okřikuješ,“ ohradil se Tyrhen, ale jeho hlas už neburácel. Udělal, jak sestra řekla. Složil se k zemi mezi borové šišky. Hlavu položil mezi přední nohy a vyčkával. Tu oči zavřel, po chvíli zas otevřel. Zavřel a otevřel. Čekání neměl rád. Trpělivost nebyla jeho silnou stránkou.
Sajdra pomalu došla k Chrisovi. Zastavila se na metr a půl před ním. Pak natáhla krk blíž k němu a nasála do nozder jeho příjemnou vůni. Ten tak hezky voní. Už se nemohla dočkat, až se jí Chris dotkne. Vtom přesunula svůj pohled na nové lidské mládě. Bylo vidět, že má pořád ještě velký strach. Zornice jeho očí byly nepřirozeně rozšířené. Chudáček. Bylo jí ho tak líto.
Chris se chtěl Troyovi předvést, jak to s draky umí. To bude Troy zírat, že on nemá z draků strach. Srdce mu poskočilo náhlou prudkou radostí. Hned vztáhl ruku a popošel k Sajdře blíž.
A už cítí ty tvrdé šupiny mezi prsty. Tělem mu projel známý důvěrný pocit splynutí s drakem. Opět pocítil tu omamně dobrou náladu, která se ho pokaždé zmocnila, když ji hladil, když se jí mohl dotýkat. Ohlédl se na Troye.
„Troyi, pojď si ji také pohladit. Ona ti nic neudělá, viď, Sajdro?“
Sajdro? Kde se v jeho hlavě to zvláštní jméno vynořilo, sám nevěděl. Od té doby jí tak ale začal říkat.
To už stál ale kamarád vedle něj a poprvé v životě pocítil v dlani dotyk drsné dračí kůže.
Sajdra k němu otočila hranatou hlavu a zvědavým pohledem si ho měřila.
Troy měl její krásné zářivě zelené oko se svislou černou zornicí přímo před sebou a němě do něj hleděl. Náhle se jeho tělem rozprostřel úžasný klid. I on pocítil tu zvláštní euforii, když se dračice dotýkal.
Pak se Troy ohlédl doprava. Viděl Jacka, jak klečí vedle mohutnějšího šedého draka a něco mu potichu šeptá. Jeho ruka drbala draka za krkem hned vedle ostrých hrotů, které měl drak na krku i na hřbetě. Zářivě modré oči s hustými černými řasami chvíli zvědavě sledovaly nově příchozího kluka. Pak se ale Tyrhenova energie plně soustředila na Jacka, jenž ho hladil.
Tyrhen si potichoučku slastně zabrumlal: „To je panečku ale slast! Takové drbání na páteři v místech, kam si nikdy nedosáhnu, to je vážně skvělý.“
A přitom poslouchal, jak mu Jack potichu říká: „Draku, teď dobře poslouchej, co ti řeknu. Nesmíte jít v žádným případě dolů za námi až k našemu domu. Máma tam pěstuje kytky a těch se nesmíte v žádným případě ani dotknout. Ale hlavně je nesmíte nikdy sežrat! Rozumíš? To by byl strašnej, ale fakt strašnej malér!“
Vtom drak na znamení souhlasu přivřel velké modré oko a něco zamručel. A Jack ke svému obrovskému překvapení slyšel ve svém nitru jakoby takový tichý vnitřní hlas.
Hlas, který říkal: „Mé jméno je Tyrhen, zapamatuj si to, Jacku. Dobře ti rozumím a chápu tvé obavy. Slibuju za sebe i svou sestru Sajdru, že se k domu ani nepřiblížíme. My máme z velkých lidí strach. Mohli by nám ublížit. Rozumíš, co ti tu říkám? Jestli ano, pohlaď mě mezi rohy na hlavě.“
Jack na něj nejprve překvapeně doslova zůstal zírat. Ten drak na mě mluví! chtělo se mu křiknout na bratra.
Pak ale učinil, co mu drak nařídil. Pohladil ho mezi rohy na čele a drak opět řekl: „No vidíš, Jacku, však my se spolu naučíme komunikovat, viď?“
A Jack na to dychtivě opáčil: „Ty jo, to je ale super, že mi rozumíš a já zas tobě! Já jsem tak šťastnej!“
Zatím Chris i Troy stáli každý z jedné strany Sajdry a povídali si.
„Tak co, Troyi? Dobrý?“ chtěl vědět Chris a mrkl na kamaráda.
„Dobrý? Si děláš srandu, ne? Je to úžasný, báječný, neuvěřitelný! Klucíí, fakt moc díky, že jste mě sem za nimi vzali. Vážím si toho. Fakticky strašně moc.“
A bráškové se na sebe spiklenecky podívali. Ani jeden z nich už nelitoval, že své tajemství Troyovi odhalili. Od tohoto okamžiku patří Troy už k nim.

Kapitola 40 Záhada vysvětlena?

Dalšího dne si ale Seržant Jorgensen uvědomil, že na číslo jedné soukromé filmové společnosti se včera vlastně nemohl dovolat. Na papíru s telefonními čísly ho neměl odškrtnuté. Zkusil to tedy znovu. Nejprve to nikdo nebral. Pak bylo číslo stále obsazené. Zkusil to znovu ve čtvrt na sedm v podvečer.
Konečně se do telefonu ozval příjemný ženský hlas: „Hallo.“
Zástupce šerifa se představil a poté řekl: „ Je tam někdo kompetentní, kdo by mi, prosím vás, mohl říct, jestli se tady u nás v Big Bear Lake nebo okolí natáčí nějaký film nebo seriál či pohádka, ve které vystupují dva draci?“
Na druhém konci telefonu bylo chvilinku ticho a pak se ozvalo: „Yes, I am here.“ Což anglicky znamená „Ano, jsem zde“.
Z toho nebyl seržant Jorgensen zcela moudrý, tak se otázal znovu: „Tak natáčí se tu něco o dracích nebo ne?“
Ve sluchátku pak slyšel jakési šramocení, ze kterého seržant vyvodil, že se snad dotyčná dívá do jakýchsi lejster, kde má napsáno, kde se jaký film zrovna točí.
A pak se do telefonu ozvalo pouze: „Yes.“ Což znamená anglicky „ANO“.
Seržant už na nic dalšího nečekal, poděkoval a rozloučil se: „Thanks and Good bye.“ Což znamená „Děkuji a na shledanou“.
Poté si nahlas oddychl a vyrazil ze sebe radostné: „Vždyť jsem to říkal, že se tu natáčí! Šéf bude mít radost.“
A zástupce šerifa si odfajkoval na papíru poslední telefonní číslo. Hotovo. Vyřízeno. Konečně může jít domů. Ne, domů nepůjde, zajde si s přáteli do baru. Dá si tam výbornou večeři a k tomu konečně vychlazené pivo. Zasloužené pivo. Konečně se mu po těch uplynulých dnech zvedla nálada. Život může být někdy docela fajn, pomyslel si.
Když pak mluvil se šerifem, spadl oběma, jak se lidově říká, kámen ze srdce.
Nikdy už se seržant Jorgensen ani jeho šéf nedozvěděli, že celou tu dobu mluvil s uklízečkou, která mu téměř nerozuměla. Byla totiž ve filmovém studiu nová a anglicky pořádně nemluvila ani nerozuměla. Život někdy prostě tropí hlouposti a není v něm nouze o humorné situace.
Na další dotěrné dotazy novinářů i veřejnosti od té doby oba svorně odpovídali, že vše o dracích, co se píše v novinách a na internetu, je výmysl nějakých chorých mozků. Že si to novináři, jak se říká, vycucali z prstu, aby měli pořádnou senzaci a měli o čem psát. A že tu filmaři pouze natáčejí film, ve kterém se vyskytují draci. Později změnili film na historický fantasy seriál.
Teprve poté, když tuto zprávu vypustili společně na internet, nastal po pár dnech konečně kýžený klid. Situace kolem létajících draků se v městečku a jeho okolí na čas uklidnila. Lidé uvěřili, že se někde v okolí opravdu natáčí nějaký film nebo seriál.

Kapitola 39 Mylné informace

V kanceláři šerifa a jeho zástupce bylo tyto dny velmi rušno. Telefony zvonily téměř nepřetržitě.
Lidé v turistickém městečku Big Bear Lake i přilehlé turistické vesnici Big Bear Village si mezi sebou na sociálních sítích sdíleli své dojmy z nevšedního a pro některé i šokujícího zážitku s letícími draky.
A tak se nejprve v bulvárních novinách a poté i na Facebooku a na Twiteru objevily postupně fantasmagorické zprávy, nezakládající se na pravdě.
Z celkem normálního textu, který napsal na Facebook muž s přezdívkou Nick:
„Nevšední zážitek z naší dovolené. Musím se vám svěřit, přátelé. Viděli jsme s manželkou dnes letět nad lesem i nad jezerem dva draky. Jeden byl tmavě šedý a druhý, ten menší, zase rudohnědý. Bylo to tak vzrušující a nečekané!!! Jako v nějakém sci-fi… Fakt super zážitek! Skvělá dovolená!!! “
vznikl v místních bulvárních novinách text úplně jiný, který říkal, že oba draci byli ohromní, cenili strašlivé zuby a chrlily na lidi kolem sebe zle oheň. Novináři tak udělali z draků nebezpečné hrůzostrašné obludy.
Na základě zprávy paní učitelky z mateřské školky zase kolovala internetem šokující informace, že draci na maličké děti náhle zaútočili a paní učitelky s dětmi musely prchnout do hustého křoví, ve kterém se chudáčci děti zranili o píchající trny. Následně prý musely být uplakané a vyděšené děti ošetřeny v místní nemocnici, kde jim trny museli pracně vyndávat.
Co naplat, že se paní učitelka snažila nepravdivé informace vyvrátit a uvést vše na pravou míru. Pravda nikoho z novinářů nezajímala. Chtěli senzaci za každou cenu.
Lidé, žijící den za dnem své všední obyčejné životy, touží vždy po tom zažít něco zvláštního a neobyčejného. Konečně se tedy dočkali.
Zpráv z internetu se totiž chytili novináři a překroutili je tak, aby měli konečně o čem šokujícím psát. I ti nejhorší pisálkové se snažili uchopit svou šanci tak říkajíc za pačesy, a tudíž se v novinách i časopisech začaly vyskytovat zcela odlišné zprávy, než jaké lidé na internet původně vypustili. Hlavně, aby se noviny dobře prodávaly a v co největším nákladu.
******
Šerif a jeho zástupce čelili útokům novinářů ze všech možných novin a časopisů.
Volali i místní lidé v obavách o život svůj i svých dětí. A bohužel volali i turisté, kteří zde u jezera měli již rezervovaný nebo dokonce zaplacený pobyt v hotelích a penzionech. Chtěli vědět, zda mohou vůbec přijet nebo mají svůj pobyt zrušit? A je to tu vůbec bezpečné?
Šerif i jeho zástupce se snažili nepravdivé informace místního tisku uvést na pravou míru. Hovořili o tom, že informace jsou vymyšlené a že se jedná tzv. o novinářskou kachnu. Prostě že to celé jenom novináři nafoukli do obrovských rozměrů, aby měli o čem psát a že to není vůbec pravda. Žádní draci nikoho ve skutečnosti nenapadli. A že zde pouze filmařská společnost filmuje nový film s fantasy tématikou.
Slyšeli na druhé straně telefonu obrovské zklamání, když volající pochopili, že zřejmě nalétli zmatečným informacím v nějakém bulvárním plátku.
Jenže pak se seržant konečně dovolal po několika pokusech na kompetentní osobu ve filmových studiích Hollyvoodu. Dozvěděl se, že v této oblasti se žádný film, ve kterém by vystupovali draci, nefilmuje. Velmi pracně se dopátral na telefonní čísla několika dalších soukromých filmových studií. Žhavil svůj mobil ve snaze dopátrat se pravdy. Nic. Nikdo kolem Big Bear Lake ani v jeho širém okolí prý nic takového nefilmuje.
Zástupci šerifa poklesla ramena. Jeho nálada byla hluboce pod bodem mrazu. Bylo již pozdě večer, když musel tuto informaci zavolat šerifovi. Ten byl už doma se svou rodinou a netrpělivě čekal, co se jeho podřízený konečně dozví. Již několik dnů se ráno modlil, aby se tu opravdu pouze natáčel nějaký film nebo třeba jen pohádka pro děti, kterou bude vysílat ve vánočním čase televize. Bohužel se tak nestalo.
I na něj totiž útočili jeho nadřízení. Dokonce mu dnes odpoledne volal guvernér státu Kalifornie. Chtěl vědět, co že se tu děje. Ať prý se to rychle vyšetří a přestane se šířit mezi lidmi panika. Jinak to prý může ohrozit cestovní ruch v dané oblasti.
Na to mu ovšem šerif odvážně odvětil, že to si on zrovna nemyslí. Možná naopak se sem lidé přijedou podívat, protože lidi vždy přitahuje pocit nevšedních zážitků a nebezpečí. Možná to ale budou jiní lidé, než ti, co si tu původně objednali pobyt. A z toho může vzniknout pěkný chaos a zmatek. Toho si byl šerif dobře vědom.
Když s guvernérem domluvil, cítil se být značně nervózní a krajně vytočený. To mu ještě v jeho kariéře scházelo! Vyšetřovat, jestli se tu vážně v okolí jezera zabydleli draci! Takový nesmysl! Za dva roky má jít do důchodu. Už aby to bylo!

Kapitola 38 Tajemná velká kniha ČTVRTEK

„Počkej chvilku, řeknu tátovi o tu knihu, kterou jsem ti chtěl ukázat. To budeš čubrnět. Uvidíš!“ řekl Troy směrem k Chrisovi a vydal se k tátovi.
Za krátkou chvilku už kluci seděli za domem pod rozložitou borovicí. Usadili se hezky na zem do jehličí a zády se opírali o její mohutný rozpraskaný kmen. Chris pocítil opět nával nedočkavosti a určitého rozechvění. To způsobila ta veliká kniha, na jejíž titulní straně uviděl obrovského prehistorického ještěra.
Troy konečně knihu na kolenou rozevřel. Před Chrisem se na mnoha stránkách objevili nejrůznější prehistoričtí ještěři. Někteří vypadali opravdu hrozivě. V tlamě měli spoustu ostrých zubů a jejich malá očka vypadala nevyzpytatelně. A většina z nich měla neuvěřitelně obrovské rozměry.
Chris vydechl: „Páni, to jsou ale neskutečný rozměry. Takovej ještěr byl skoro větší než náš dům!“
„No to určitě. Jsem tak rád, že žádný takoví už neexistujou,“ přiznal se Troy.
„A jsou v tý knížce i draci?“ chtěl vědět Chris.
„Já myslím, že jsem je tu někde viděl.“
„Fakt, jo? Tak ukaž,“ přímo se nadchl Chris. Chvíli nedočkavě listovali obrovskou těžkou knihou.
Pak dostal Troy nápad a řekl: „Počkej, na co máme v knize obsah? Půjč mi to.“
A opravdu. V obsahu až téměř na konci objevili nadpis Draci.
„Páni, tak dělej, najdi to!“ pobízel ho Chris.
„Dyť jo, zpomal trochu, nebo ty listy zmuchláme. Mám ji půjčenou z městské knihovny,“ namítl Troy.
„Ona není tvoje? Jéé, to je fakt škoda!“
V tu chvíli se z okna vyklonila Jackova hlava. A jak Jack viděl, že kluci něco v knize horečně hledají, nedalo mu to a spěchal za nimi. Dělal si na počítači na další den referát, ale to počká na večer. Rychle se rozhodl a za ani ne tři minuty už seděl pod borovicí vedle nich.
Kluci zrovna studovali v knize kapitolu Povídání o dracích. Následovala kapitola Historie draků. Ale pak Troy nalistoval kapitolu s názvem Různé druhy draků a Jack s Chrisem se na sebe významně zadívali. Jejich mysl zachvátila obrovská vlna zvědavosti a hlavně nedočkavosti. Jestlipak tam jejich draci budou také? To by ale bylo!
Jejich pohled neunikl zvídavému Troyovi. Cítil úplně hmatatelně to jejich obrovské vzrušení.
A pak náhle Jack zvolal: „Ty jo! Oni tu jsou!“
A Chris na to: „No páni! Hurrrááá!“
Bratři úplně zapomněli na jakoukoliv opatrnost před cizím klukem. Ale byl ještě vůbec tak cizí, když tu s ním prohlíželi tu úžasnou knihu, kterou jim přinesl ukázat? Cítili s ním náhle takovou zvláštní spřízněnost. On jistě pochopí jejich velké tajemství. A možná jako jediný…
Ale to už Troy začal nahlas číst: „Draco callidus amabilis.“
„Hele, to je asi latinsky. A je tam nějaký překlad, který nám řekne, co to vlastně znamená?“ chtěl vědět Jack.
„Jo, píšou tu, že to znamená Dragon chytrý přívětivý, roztomilý, hodný lásky. A ještě je tu napsáno „herbivore“. Tady dál píšou, že je to typický býložravec. Tak to „herbivore“ znamená v latině zřejmě býložravec. V případě nebezpečí se ale dokáže dobře bránit chrlením ohně. Je velmi šikovný a dobře létá. Dorůstá jen menších rozměrů. Je to jeden z nejmenších druhů přátelských draků. A vydrží prý delší čas bez vody i potravy.“
„Fakt jo? No to je přímo úžasný! Hele, to že je býložravec by mělo znamenat, že se asi živí jenom trávou, listím a tak, že jo?“ ujišťoval se Chris.
Jack k tomu doplnil: „Podle mě býložravec může žrát i různé mladé výhonky a pupeny a možná i nejrůznější kytky a třeba i šišky. No potěš nás Pán Bůh!“
A Jack se začal rozhlížet kolem dokola po zahradě, kde pěstovala maminka květiny na záhonech i v truhlíkách. Měla tu i okrasné nádherně kvetoucí keře, jako například modře, bíle a růžově kvetoucí hortenzie, fialově a růžově kvetoucí venkovní ibišky, fialově kvetoucí libory a další, jejichž název si Jack ani nepamatoval.
Sem kdyby se draci dostali, tak by mamku rovnou chytil fantas. To by byl ale strašnej průšvih! pomyslel si v duchu a kouknul ze strany na bratra. I na Chrisovi bylo jasně patrné, že mu to též celé došlo.
Troy ale dál zkoumal text před sebou a povídá: „Hele, tady dole pod textem je ještě poznámka malým písmem.“
„Jo? A co tam píšou?“ chtěl vědět Jack.
A tak Troy četl: „Poslední exemplář tohoto draka byl viděn naposledy ve středověku ve 12. století. Prý si ho jeden panovník ve Francii držel v hradní zahradě jako domácí zvíře. Drak se jmenoval Aleron, což znamenalo „nosí rytíře“.
„Kecáš! To tam je opravdu napsáno? Brácho, slyšíš to?“ zvolal rozrušeně Chris.
A Jack na to: „Jo, slyším. Mírni se, prosím tě, jo?“ Jack ještě stále nebyl rozhodnutý, jestli je dobře, že své tajemství o dracích Troyovi svěří.
Troy ale pokračoval ve čtení dál: „Hradní pán šířil zvěsti, že je drak nenasytný a velký bojovník. To zachránilo několikrát jeho hrad před dobytím nájezdníky. Ve skutečnosti drak prý miloval drbání a hlazení svého pána a chodil za ním venku jako věrný pes. Hrály si s ním dokonce i děti hradního pána. Pak ale drak onemocněl a zahynul…“
Bratři na sebe doslova nevěřícně koukali. Je tohle to vůbec možný?
A Troy celé povídání o chytrém, přívětivém drakovi uzavřel slovy: „Prostě to byl takovej dračí miláček, co si s ním dokonce prý hrály i děti dotyčného panovníka. Tak to bych tedy chtěl vidět na vlastní oči. Jestli to tedy není jen taková báchorka, co se nezakládá moc na pravdě.“
Pak ale zpříma pohlédl na Chrise i Jacka a otázal se: „Hele, kluci, a proč vás to vlastně tak hrozně zajímá?“
Chris nevydržel jeho pohled a po malé chviličce očima uhnul směrem k Jackovi. Teď nastala chvíle, kdy budou muset s pravdou ven. Anebo strašně, ale opravdu strašně mlžit. Takže co teď?