Kapitola 15 Jak maminka omylem skopla vánoční stromek a co z toho vzešlo

Již před časem maminka zkonstatovala, že děvčatům nestačí dětský pokoj a nabídla jim svůj, který byl větší. A tak nastalo období balení věcí do krabic, přesouvání skříní a postelí z pokoje do pokoje. Prostě období velkého stěhování a zároveň malování obou pokojů.
Ginečka z toho byla zprvu velmi zmatená. „Co se to děje? Proč tu nemůže být zas normální klid? Pořád se tu vrtá a bouchá do zdi,“ ňafala si neklidně. Vadily jí všechny ty nepříjemné zvuky, když se u děvčat na nově vymalované zdi přibíjely poličky a obrázky.
Aby ji maminka uklidnila, říkala vždy: „Ginečko, pán pracuje. Nic se neděje, všechno je v pořádku.“ A Gina se opravdu uklidnila.
Nové pokoje byly velmi hezké a útulné. Mělo to ovšem jeden podstatný háček. Nebylo jasné, kam přijde o Vánocích stromeček.
Potom nastala doba předvánočního pečení. V celém bytě to přenádherně vonělo. Ginečka libě nasávala ty úžasné nové vůně. Moc ráda by od všeho cukroví aspoň malinko ochutnala. Vyskočila si na židli ke stolu a nedočkavě sledovala, co to ty její holky zajímavého kutí. Zamilovaně po nich házela očkem v naději, že snad něco dostane. Však se také nad ní Deniska smilovala a kousíček lineckého kolečka nebo perníčku jí tajně dala. To se potom nenápadně odklidila do bezpečí pelíšku, a ještě dlouho se tam olizovala.
I ona se s nadšením těšila na nadcházející vánoční svátky, jelikož ji Deniska slibovala: „Gino, počkej, až budou Vánoce, pak dostaneš další kousek cukroví. Teď to nejde. Cukroví je v krabicích na balkóně. Mamka si ho hlídá, vždyť víš.“
A pak jednoho dne všechny překvapila, protože se naučila u stolu sedět jako člověk. To se všichni nasmáli, když ji takto poprvé viděli.

Konečně se jednoho dne Deniska dočkala. Nastal Štědrý den. Maminka měla již všechno připraveno. Celý byt nádherně voněl čerstvým jehličím. To ozdobený vánoční stromek vysílal svou čarokrásnou vůni všude po bytě. V pokojích i kuchyni byly ve vázách nazdobené větve z jedličky.
Odpoledne děvčata narovnala na tácy voňavé cukroví. A pak již Evička s maminkou dávaly na talíře slavnostní štědrovečerní večeři. U slavnostně nazdobeného stolu se sešli oba rodiče, Evička, Deniska a dokonce i babička Boženka. Ve stejnou chvíli dostala do misky papání i Ginečka, aby při večeři neloudila.
Po výborné večeři zazvonil v obývacím pokoji tajuplně kouzelný zvoneček. To Ježíšek dal o sobě vědět. V tu chvilku snad všichni pocítili tu posvátnou bázeň až rozechvění, které prožívali v době svého dětství. Ježíšek tu byl! Copak jim asi nadělil?
A tak se všichni nedočkavě vydali do pokoje ke stromečku. Naskytl se jim pohled na nádherný vánoční stromek, na němž v tu chvíli hořely svíčky a viděli zapálené prskavky, jež vypadaly jako malé hvězdičky. Pokojem zazněla slova vánoční koledy:
Tichá noc, svatá noc,
jala lid v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,
hvězdy při svitu u jeslí dlí,
v nichž malé děťátko spí,
v nichž malé děťátko spí.
Všichni nejprve v tichém obdivu hleděli na stromek a poslouchali tu nádhernou píseň. Pak se vzájemně obejmuli a řekli si, jak moc se mají rádi a jsou šťastní, že mohou být v ten sváteční den spolu.Když prskavky dohořely, tatínek po chvilce sfoukl i svíčky. Celá rodina si posedala na gauč a křesla. Vánoční nadílka mohla začít.Deniska nosila každému dárky. Všichni si postupně za pozornosti ostatních rozbalili dárečky a byli velmi spokojení. Náladu měli přímo báječnou. Vždyť každý dostal, co si přál. Nejdůležitější ale bylo, že byli spolu.
A dokonce i Ginečka objevila dárek pro sebe. Vlastně ne jeden, ale dva. V tom prvním byla plyšová pískací strakatá kravička, do které se okamžitě zamilovala. Ve druhém byly zabaleny tři kostičky ve tvaru boty. Botičky z bůvolí kůže ona milovala.
Bylo již hodně pozdě v noci, když tatínek odvezl babičku přes celou Prahu domů a zase se vrátil. To již dcerky dávno sladce spaly. Nakonec usnuli i rodiče.
Gina ležela spokojeně na modrém koberci pod vonícím stromkem. Něco moc hezkého se jí zdálo. Blaženě si ze snu pomlaskávala a sem tam se olízla.

Vtom se to stalo. Maminka se chtěla otočit z boku na bok a natáhla přitom nohu. A to rozhodně neměla dělat! Hned u nohou postele stál dlouhý konferenční stolek překrytý vánočním ubrusem. A na něm byl v podstavci upevněn vysoký strom. Ozdobený vánoční strom. Ten se nyní s hlasitým žuchnutím skácel na zem. Jen těsně minul malou Ginu stočenou do klubíčka. To byla ale řacha! Bylo štěstí, že to pejska minulo o vlásek! Chybělo tak deset centimetrů a Ginečka nemusela být na světě…Gina překvapeně vyjekla. Rachot padajícího stromu rodiče probudil.
„Sakra, co se to děje? Co to bylo za ránu?“ zvolal tatínek rozespale.“Já jsem asi nedopatřením skopla vánoční stromeček,“ přiznala nešťastně maminka. Bylo jí do breku.
A opravdu. Když rozsvítila lampičku nad sebou, uviděli tu spoušť. Na koberci se válel stromek v objetí stříbrných vánočních řetězů. Kolem bylo vidět několik roztříštěných barevných koulí. Vyjukaná Gina seděla rozespale hned vedle něj.
„Vždyť to mohlo Ginu zabít!“ zvolala mamka vyděšeně. Vstala z postele a vzala štěňátko do náruče.
„Ginečko moje, co jsem to provedla? Ještě štěstí, že se ti nic nestalo. To muselo být leknutí, viď?“ mazlila se s pejskem.
Pak společnými silami postavili stromek zpátky na stůl. Oba pak sbírali střepy z rozbitých koulí. A ještě v noci ty střepy z koberce luxovali.
Když se potom maminka s Ginou v posteli snažila znovu usnout, proběhla jí hlavou nová burcující myšlenka: Budeme se asi muset přestěhovat. Ten byt nám začíná být malý.“ A hned následující ráno se s tímto nápadem svěřila celé rodině.

Kapitola 14 Jak se Gina poprvé setkala s čertem

Po setmění to konečně přišlo. Po městě se začali objevovat ten den velmi očekávané nadpozemské bytosti. Byli to Mikuláš, andělé a čerti. Všechna dětská srdíčka byla čekáním toho dne celá rozechvělá.
Naše čtyři holky, maminka, Deniska, Evička a fenka Gina, se zrovna vracely z obchodu a zaparkovaly s autem před domem. Venku už byla pořádná tma. Vtom se na ulici náhle zjevil hrůzostrašný čert.
„Tak co, holčičko, byla jsi hodná?“ zařinčel zuřivě řetězem a hodil na zem dělobuch. Ten pekelně smrděl po síře.
„No fůůůj, brrr, to je ale ošklivý smrad!“ nakrčila Ginečka nespokojeně čeníšek. Až se jí chlupy na hřbetě začaly ježit.
Náhle čert pokročil vstříc Denisce. Ta chytla rychle starší sestru za ruku. Jen tak pro jistotu, kdyby přece jenom potřebovala ochranu.
Malá Gina si to vyložila po svém: „Ten hrozivý tvor s rohy na hlavě chce ublížit mojí milovaný holčičce? Tak to tedy ne! Budu ji bránit!“ A s hlasitým štěkotem se vrhla na dotěrného čerta.
„Cože, ty malá sněhová koule, ty si na mě budeš vyskakovat? Tááák dobře, pojď do pytle, pojď!“ Lucifer rozevřel velký plátěný pytel a štěňátko tam zavřel. Pak ho zvedl vysoko nad zem a několikrát s ním zatočil. Bylo to samozřejmě z legrace, ale to pejsek nevěděl.
„Pomóóó! Pomóóóc!“ kňučela Ginečka zoufale. Chvílemi nevěděla, kde má tlapky a kde hlavu. Svět se s ní zatočil. A ještě k tomu byla v naprosto zoufalé tmě.
Jenže to čert neměl dělat. Evička vždy svou rodinu zarputile bránila. A tak i nyní odvážně pokročila k pekelníkovi: „To snad přeháníš, čerte, ne? Okamžitě naval mýho psa, nebo se neznám!“ V očích jí nebezpečně jiskřilo a pěst se výhružně objevila Luciferovi před nosem. Ten pochopil, že si dívka nenechá nic líbit. Začal couvat. Výsměšně se však díval do jejich očí a pekelně se přitom šklebil. Nějaký obyčejný člověk nad ním nemůže přece zvítězit!
Vtom se zpoza rohu objevil na ulici nádherný anděl s plavými vlasy a křikl na čerta: „Ezachiáši, nech toho! Nestraš nevinný lidi! Ukaž, co máš v tom pytli! Jééé, takový malý štěňátko a ty ho k smrti vyděsíš. Že se ale nestydíš! Takhle si dovolovat na slabší!“
Chtě nechtě musel čert malého pejska z pytle osvobodit. Neochotně položil pytel na zem a Gina se z něj vykulila do hromady sněhu. Rychle setřásla sníh, ale k čertovi se už radši nepřiblížila.
A to už přicházel důstojný Mikuláš s vysokou berlou v ruce. V té druhé držel velký proutěný koš s dobrotami. Celou tu scénu z dálky viděl a slyšel.
Evička vzala vystrašenou Ginu do náruče a snažila se jí uklidnit: „Neboj se, neboj! To byla jenom taková blbá legrace, víš? Už ti nikdo neublíží. Uklidni se, Ginečko!“ A ta se opravdu zklidnila. V náručí milované Evičky se cítila konečně v bezpečí.
Mikuláš řekl: „Zlobí vás čert, co? Asi vás pěkně vystrašil. To víte, hodně dětí už ho dnes pořádně vytočilo. Tak už se na něj nezlobte. Tady máte něco na usmířenou.“
Pak sáhl do košíku a podal každé z dívek dva opravdu velké vlašské ořechy. S úsměvem pak ještě dodal: „Kdyby tam čistě náhodou žádné krásné šaty nebyly, tak snad napřesrok. Vždyť zázraky se stále ještě dějí. Nevěříte?“
A čert na to: „Budliky, budliky! Šaty v oříšku, kdo to kdy viděl? Jsou snad na hlavu padlý nebo praštěný koštětem? Budliky, Budliky, Bleble!“
Čert měl pravdu. Šaty v oříškách sice nebyly, avšak setkání s Mikulášem, andělem a čertem navodilo na celý večer tu pravou sváteční mikulášskou atmosféru. A to našim holkám ke štěstí toho večera úplně stačilo.
Když pak maminka pozvala obě dcerky do obýváku, kde na ně čekalo překvapení od Mikuláše v podobě banánů, jablíček, mandarinek, ořechů, perníčků, adventních kalendářů a dalších sladkostí, byla atmosféra mikulášského večera nanejvýš radostná.
Dokonce i Gina dostala svou psí pochoutku. Radostně se vrhla na voňavou kostičku a celičký večer se od ní prakticky nehnula. Jen při vzpomínce na čerta si slíbila, že příště bude víc opatrná, až takového divného tvora s rohy na čele zase potká. Jen v noci pak v pelíšku vrčela a pak zase štěkala, jako by s někým bojovala.

Kapitola 13 Gina si zkouší boty do sněhu

Bylo to zrovna na den, kdy chodí Mikuláš, andělé a čerti, když v Praze toho roku napadl první sníh.
„Júúú, co je to bílé všude na zemi? A jak to studí do tlapiček!“ knikla překvapeně malá Gina. Chlupaté tlapičky se jí do závěje sněhu zabořily při každém opatrném našlápnutí. Zkusila to bílé olíznout v naději, že by to mohlo být třeba k snědku.
„No, fúúúj, brrr! Je to moc studené. Ani mňamka to není. A k čemu je to tedy dobré?“ štěkla Ginečka a podívala se tázavě na paničku.
Ta nějak pochopila otázku ve fenčině pohledu a řekla: „Ginečko, to je sníh. Není to k jídlu, ale může to být na hraní. Podívej, jak jsou děti nadšené, že napadl!“A opravdu. Na nedalekém kopci už sjížděly děti na bobech i saních a vesele u toho pokřikovaly. Vzduchem se ozývalo hlasité: „Pozóóór, jedúúú!“
Když maličká fenka viděla v bílé peřině dovádět nejen děti, ale i ostatní psy, pochopila, že to může být velká legrace. Začala se sněhem brodit, pak rychle pobíhat, různě skákat a prostě dělat, jak se říká, psí kusy. Už jí ani nevadilo, že má na chloupkách tlapiček malé sněhové koule. V zápalu hry si jich přestala všímat. Jen potom doma ve vaně, když jí paní sprchovala tlapky vlažnou vodou a snažila se jí kuličky sněhu z chlupů odstranit, to příjemné moc nebylo. Dalo se to ale vydržet.
„Mamííí, už jste byly dnes s Ginou venku? A co dělala, když viděla první sníh? To je bezvadný, že napadl zrovna dnes na Mikuláše, viď?“ vpadla domů nadšená Deniska. Maminka jí hned povyprávěla, jak se Ginečka venku se sněhem vydováděla.
Na gymnáziu toho dne skončili dřív, a tak byla brzy doma i Evička. S maminkou se dohodly, že do zimy potřebuje Ginulka nutně teplý obleček, který ji bude chránit, aby nenastydla. Vydaly se proto všechny čtyři holky autem do nejbližšího velkého nákupního centra.
Ani netušily, kolik legrace přitom společně zažijí. Vyzkoušet a koupit oblečky nebylo tak těžké. Když ovšem přinesla Denča Gině vyzkoušet kožené botičky, začalo to pravé rodeo.
„Cože, boty? Se asi zbláznily, ne? Jsem snad člověk? Já jsem pes, jestli to náhodou nevíte! A teď vám to taky předvedu! To budete zírat!“
Jen co obě dcerky botky zavázaly kolem psích nožek, začala Gina předvádět neskutečně komický tanec. Chvílemi se zdálo, že na zemi nemá ani jednu tlapu. Zuřivě vyskakovala do vzduchu jak vzduchoplavec. Poté se zoufale snažila poslední botu servat špičáky. Povedlo se! Během dvou minut bylo veškeré úsilí ochránit psí tlapky vniveč.
Vítězoslavně se rozhlédla po svých trýznitelkách. Pak významně štěkla: „Tak co na to říkáte? Je tu ještě někdo, kdo se odváží navléct psovi ty směšný bačkory?“
Tím dala najevo, že další pokus obout ji znovu botky je marný. Lidé v obchodě se hlasitě smáli. Dokonce si ji někteří začali fotit na mobil. Gina se cítila při vší té pozornosti jako velká hvězda. Čtyři odhozené boty se podařilo nalézt v okruhu asi tří metrů.
Kdyby tenkrát ale Ginečka tušila, kolik času stráví se svou povedenou rodinkou v mrazivém sněhu na horách, možná by si botičky ještě ráda nechala koupit.

Kapitola 12 Jak Gina s Deniskou doma cestovala

I když bylo Denče skoro jedenáct, byla ještě stále malou holčičkou, která si ráda hraje. Se svým pejskem si každý den krásně hrála, chodila ji venčit a občas ji cvičila. Opravdu moc hezky se o ni starala a Gina ji za to velmi milovala. Nejradši ze všeho si k Denisce vlezla do postele a po očku sledovala, jak si holčička ve své fantazii vymýšlí různé hry. Cítila její nezaměnitelnou vůni, kterou milovala a bylo jí krásně na její psí dušičce. Byla prostě šťastná.
Nutno říct, že ty dvě se spolu téměř nikdy nenudily, jelikož Deniska měla v zásobě spoustu báječných nápadů. Ne všechny se však setkaly s rodičovským pochopením.
A pak jednoho dne Deniska onemocněla. Dostala pořádnou rýmu a zánět průdušek. Po pěti dnech nemoci se doma začala hrozně otravovat. Počasí venku se úplně zkazilo. Pršelo a značně se ochladilo. Bylo takové to nevlídné sychravé počasí, do kterého by ani psa člověk nevyhnal. Byl totiž měsíc listopad.
Maminka musela odjet na rehabilitaci kvůli svému dlouhodobě nemocnému kolenu. Deniska s Ginou zůstaly samy doma. Bylo to dopoledne a Evička byla ve škole.
Po návratu se maminka nestačila divit. Lépe řečeno údivem otevřela ústa a v prvním momentu nevydala ani hlásku. Jen tak lapla po dechu. Měla totiž pocit, že ji snad klepne.
Obývací pokoj nevypadal jako obývací pokoj. Připomínal spíš nějaké skladiště. Prostě na první pohled tam byl neuvěřitelný bordel, či spíš obrovský čurbes.
Deniska ale byla naprosto nadšená. Vůbec si mámina divného chování nevšimla.
„Koukej, mamíí, jedeme s Ginou k moři do Itálie,“ informovala ohromenou matku sedíc přitom na trenažéru kola, které do pokoje přitáhla od vedle.
Nemocná Deniska na sobě měla pouze dvoudílné modré plavky a na nohou boty na pláž. Na zemi kolem byla pohozena spousta posmrkaných kapesníků, kterých se v zápalu hry obloukem zbavovala.
Na zádech jí seděl ohromný sestřin batoh. Bylo vidět, že je nacpaný spoustou věcí. Zkušeným okem maminka zaregistrovala vyčuhující mikinu a triko. Ke kolu byl horolezeckým lanem přivázán další batoh, z něhož vykukovali na svět plyšáci. Z druhé strany kola visela otevřená plážová taška. Maminka nakoukla. Letmým pohledem zjistila, že se do ní přemístil obsah dvou šuplíků, ve kterých měla dcerka ponožky a spodní prádlo.
Vzápětí zamířila pohled na sedačku a křesla. Kdyby si chtěla na ně sednout, nebylo kam. Oboje přičinlivá dcerka v zápalu hry změnila na velký bunkr. Polštáře z bílé sedačky se ocitly na křeslech. Přes ně byly přehozeny dvě barevné deky. Polštáře z bílých křesel byly pro změnu na zemi před křesly. Zřejmě aby to měla dcera na zemi měkčí.
Maminka stále nevěřícně zírala. Nahlédla do bunkru blíž ke knihovně. Zahlédla tam talíř, vidličku, nůž a lžíci. Na zemi vedle stolku byl hrnek s kakaem a rozsypané slané brambůrky. Ty opustily talíř vedle ležící. U toho trůnila Ginina miska se zbytkem žrádla. Na novém modrém koberci se kolem misky nacházela rozházená rýže a kuřecí maso.
Přesně v té chvíli maminka nevydržela a zasípala: „Denčo, mě asi klepne! Kdo to bude všechno uklízet?“Dcerka přestala usilovně šlapat na kole. Vysmrkala se.
Maminka pokračovala: „Uvědomuješ si, že jsi nemocná? Ještě včera jsi měla teplotu přes 37 stupňů a dnes si tu vesele šlapeš v plavkách na kole jako by se nechumelilo? Zbláznila jsem se já, anebo ty?“
„Mamíí, když to je taková zábava, viď, Gino?“
Gina štěkla na pozdrav. Když vešla maminka do pokoje, zrovna se probudila.
„Určitě jí to musí strašně bavit, když je teď zavřená v přepravce do auta. To je bezva, viď, Ginečko? Pojď ven, pojď,“ zhodnotila situaci maminka a pustila stěně na svobodu.
Ale Denča se začala obhajovat: „Neboj, není tam dlouho. Nejdřív se mnou jezdila na klíně. Pak už chtěla spinkat. A tak jsem jí zavřela do přepravky. Za chvíli budeme nastupovat do letadla. Tam musí bejt přece zavřená v kleci v zavazadlovým prostoru. Vždyť víš…“
Maminka jen němě kývla. Ta naše Denča má ale fantazii, problesklo jí hlavou. Vtom si uvědomila, že je jí strašné horko. Vždyť si přes ten počáteční šok ani nestačila ze sebe svlíknout bundu a šálu!
Náhle se dostavil hrozný vztek. Copak nemůže na chvíli vypadnout z bytu, aby tu hned nenašla hrozný binec?
„Okamžitě se jdi převléknout zase do pyžama. A hned to tady začni uklízet, nebo se vážně neznám. To je neuvěřitelný, jen co vypadnu ven, ty z bytu uděláš doslova kůlničku na dříví.“ Deniska se rozkašlala. Zánět průdušek se přihlásil.Maminka rozčíleně podotkla: „No vidíš, ještě se ti to zhorší?“
Přesně v tu chvíli přišla ze školy Evička, která zaslechla poslední máminu větu. Při vstupu do obýváku se zarazila. Doslova lapla po vzduchu a pak se rozkřikla: „Ségra, si z nás děláš snad srandu, ne? Okamžitě slez a začni ten čurbes uklízet!“ Evička byla na mladší sestru často přísnější než maminka. Sdílela s ní totiž společný pokoj. Občasné sestřino bordelaření ji přivádělo k bodu varu.
„Když já jsem unavená…“ ozvala se Deniska, které došlo, že je vlastně nemocná.
„To se dalo čekat. Jak má pracovat, tak je vždycky unavená,“ zhodnotila situaci starší sestra.
Jenže po zjištění, že Denisce opět vyskočila teplota, za ni ten strašný nepořádek nakonec maminka a Evička uklidily. Trvalo jim to ale neskutečně dlouho. Než vyskládaly a uklidily všechno Denisky oblečení zabalené na dalekou cestu, bylo dávno po večeři. Bylo až po osmé hodině večer, když obývací pokoj vypadal zase k světu a jako u normálních lidí.
A Gina? Gině byl nepořádek v bytě úplně lhostejný. Hlavně že nebyla doma sama. Od toho dne, kdy se přestěhovala do nové rodiny, se z ní stal navýsost šťastný pejsek. Deniska, Evička, maminka i tatínek si s ní hráli a občas i pěkně dováděli.
Už dávno nespala u maminky v posteli. Poté, co si doma pěkně zvykla, jí maminka přestěhovala pelíšek zase do chodby a Gina si v něm v noci hezky pochrupovala. Dokonce nechávala své milované lidi spát tak dlouho, jak potřebovali. Nikdy, ale opravdu nikdy je ráno nebudila. Dalo by se dokonce říct, že byla skvěle vychovaná. A hlavně velmi nenáročná.