Kapitola 15 Jak potkal Samuel lásku

Jak to tak v měsíci dubnu bývá, přicházejí často bouřky nebo prší. Probouzející se příroda potřebuje totiž stále zalévat. Tak i dnes se k takové jedné bouři schylovalo.
Ten den se starému mlokovi Samuelovi obrátil život naruby. Jak a proč? To vám budu vyprávět v dalších řádcích mého vyprávění.
Toho dne odpoledne po vydatném poledním spánku se odpočatý Samuel vydal na druhou stranu zahrady směrem k vrátkům. Proč ho to táhlo zrovna na to místo, to nikdo neví. Sama příroda a zvířecí instinkt to tak občas zařídí.

Samuel si vykračoval důstojně vpřed a cítil takové zvláštní jarní volání. Takové, co cítí zvířátka, když přijde jejich čas namlouvání a hledání vhodného partnera, se kterým by mohli mít potomky. To moudrá paní příroda to tak zařídila, aby zvířecí říše nevyhynula.
Samuel prošel obezřetně vpravo kolem chaty a již před sebou spatřil růžově kvetoucí jablůňky a bíle kvetoucí švestky. A tamhle za vrátky je malý lesík. Už ho vidí. Lesík tvořilo několik ztepilých smrků a v nízkém patře vedle něj rostly různé keře a hlavně ostružiníky. Na vysokých smrcích viselo až nahoře mnoho dlouhých smrkových šišek.
Starý Sam si v duchu pomyslel, jak je ta příroda na jaře krásná a mířil dál směrem k vrátkům. Minul rozkvetlé narcisky i petrklíče, jež stále ještě kvetly pod nejbližší jabloní.
Vtom ji spatřil. Pod třemi břízami vedle pařezu lezla nádherná samička mloka. Měla na hřbetě … a na ocásku…několik žlutých, pro ni typických skvrnek.
Samuelovi se prudce rozbušilo srdce a honem zrychlil. Už aby se s ní mohl seznámit. Honem, honem, než ho náhodou předběhne jiný sameček, který by se mohl v okolí vyskytovat. Lezl, co nejrychleji dokázal. Jenže vtom se zezadu přiřítil ten malý bílý chundelatý pes a hned se měl k němu. Začal ho obcházet a nebezpečně se k němu blížil.

Co teď? A námluvy jsou v trapu! blesklo Samuelovi hlavou.
Naštěstí pro Samuela šla hned za psem i paní s foťákem. Jak Sama zpozorovala, udělala si pár jeho fotek a pejska po chvilce zavolala k sobě.
Samuel chvilku vyčkával, co se bude dít dál. Jeho ostražitost byla utlumena jeho pudem, který ho nabádal, aby vyrazil co nejrychleji za samičkou. Ta si ho již také všimla a vyčkávala. A tak milý Sam znovu vyrazil rychle vpřed nedbaje na nebezpečí.
Jen co dorazil k samičce co nejblíže, hezky se představil: „Ahoj, já jsem Samuel. A jak říkají tobě? Ty máš ale krásný ocásek. A jaké máš nádherné oči.“ A Samuel si začal samičku namlouvat a dvořit se jí.
Samička se mile usmála, pohodila hlavičkou, jakoby se trochu styděla a řekla: „ Ahoj, mně říkají Žlutěnka. Ty máš také krásné oči i ocásek.“
„Žlutěnka je moc hezké jméno. Vlastně celá jsi moc krásná“, pochválil mlok samičku a zálibně si ji prohlížel.
Pak už na nic nečekal a navrhl: „Kdybys chtěla, mohli bychom jít spolu na procházku a povídat si. Chceš?“
A Žlutěnka přikývla radostně hlavičkou a řekla jen: „Ráda.“ A tak se vydali bok po boku zahradou. Ani si při tom namlouvání nevšimli, jak se nebe zatáhlo a hrozivá mračna klesla ještě níž.

Vtom před ně slétla na zem sojka z blízkého smrku, kde měla hnízdo. Zobákem si upravila svá modrá pírka na křídlech, pak pozdravila a začala křičet na celé okolí: „Pozzorr, blíží se bouře, pozzorr, blíží se bouře!“

Teprve v tu chvíli vzhlédl Samuel překvapeně vzhůru a viděl, co se na nebi děje. Sojka má pravdu, co nevidět začne pršet.
Žlutěnka viděla jeho starostlivý pohled k nebi a řekla: „Mně déšť ale nevadí, já ho mám naopak moc ráda. Asi jako každý mlok, však to znáš asi od sebe.“
Samuel se na ni něžně usmál a u srdce ho polechtal ten známý chvějivý a teploučký pocit. Takový, který cítil i dřív, když se zamiloval.

A pak to začalo. Nejprve několik blesků za sebou proťalo ztemnělou oblohu. Poté zaburácel dunivý hrom. A znovu. Na nebi se rozpoutalo ohnivé divadlo doprovázené ohlušujícím hromobitím. Spadlo prvních pár nesmělých kapek. A znovu blesky a hromy. Teprve pak se spustil prudký liják.
To už se ale Samuel i Žlutěnka ukrývali pod nedalekým světle zeleným cypřišem, jehož husté větvičky je chránili před blesky. Přestože byli oba čerstvě zamilovaní, dobře věděli, že když se blýská, není radno se venku pohybovat. Samotný déšť oba milovali, ale blesků se báli. To jejich instinkt je zahnal do bezpečí, protože věděli, že když někam uhodí blesk, může někoho zabít. Samuel jednou dokonce na vlastní oči viděl, jak sjel blesk do břízy u plotu. Vysokou břízu ten blesk rozťal na dvě půlky.
Zatímco prudký déšť bičoval vše, co mu do cesty vlezlo, oni si hezky v pohodě povídali. A bylo jim spolu moc pěkně. Zapovídali se natolik, že byli překvapeni, když bouřka skončila.
Nebe se začalo vyjasňovat a objevila se na něm krásná mnohobarevná duha. A oni byli v té chvíli šťastni, že mají jeden druhého. Že se zkrátka našli.

Kapitola 14 Co se dělo pod bílou břízou a kdo se poblíž svlékal z kůže

Jednoho dne, bylo to na konci měsíce dubna, se šli panenka Konvalinka se svým milým panáčkem Silviánem projít. Byl pěkný příjemný podvečer, slunko ještě hezky svítilo a Konvalince se chtělo zpívat při pohledu na okolní nádheru.
Silvián ji něžně objal a zašeptal: „Cítíš, jak to jaro opojně voní? Konvalinko, už dlouho jsem neslyšel zpívat tvůj něžný hlásek. Zazpívej mi, prosím. Vždyť je to víc než půl roku, co jsem tě poprvé oslovil tady pod břízkou. Pamatuješ?“
Konvalinka se zvonivě zasmála a pohlédla laškovně na panáčka v zeleném. Tolik milovala ten jeho jiskrný pohled hnědých sametových očí. Silvián byl silný a sportovně založený panáček. Přesto se dokázal ke své milované Konvalince chovat něžně a ohleduplně. Nadevše miloval Konvalinky krásný hlas.
Konvalinka se opřela o břízku a začala zpívat. Opěvovala svěží zeleň přicházejícího jara, teplé jarní paprsky, co vytahují rostlinky po zimě z vonící země, pestré barvy vonících květů a jejich vše objímající vůni.
Konvalinka milovala jaro ze všech čtyř ročních období nejvíce. Všude, kam oko pohlédlo, bylo tolik krásy, až se jí z toho občas i hlava zatočila. A co nevidět vykvetou tady pod břízkou i její rodné konvalinky. Pohlédla do mechu, ve kterém se Silviánem stáli. Ano, tady už konvalinky začínají vystrkovat své první listy. Ještě bude ale pár dnů trvat, než rozkvetou a provoní okolí. A ona, Konvalinka, si na to ráda počká.
Když dozpívala svou jarní píseň, pokračovali v podvečerní procházce. Jejich pohled padl na nové, jasně zelené listy kapradin, ozářené sluncem. Už to nebude dlouho trvat a budou si moci pod tím nejkrásnějším trsem kapradin za chatou postavit svůj nový dům, jak si to Silvián od podzimu plánoval.

Jen co udělali pár kroků, spatřili něco, co je velmi překvapilo. Ještěrka Zeminka se drbala svou hlavičkou a pak i hřbetem chvíli o kámen vedle okrasného pařezu, pak zas o pařez samotný. A vůbec se chovala velmi zvláštně.
Konvalinka zarazila Silviána v pohybu a zašeptala: „Počkej. Podívej, co to tam ta Zeminka provádí. To není samo sebou. Možná, že se jí něco stalo. Pojď, půjdeme se zeptat, jestli nepotřebuje pomoci.“
Jenže jak vykročili, uviděli ještě něco divnějšího. Ještěrka se jim před očima začala svlékat z kůže. Dělala přitom takové roztodivné a chvílemi až směšné pohyby. A hle, hlavička i kus hřbetu i přední nožky se postupně osvobodily od staré kůže. Pod ní měla ještěrka už kůži novou, jež byla daleko krásnější a barevnější než byla ta stará. Ještě zadní nožky a ocásek a Zeminka přivítá jaro v novém kabátku.
Ještěrka párkrát za sebou mrskla dlouhým ocáskem, aby se zbavila srolované kůže. Ocas jí sloužil jako takové kormidlo, které jí umožňovalo prudce změnit směr, když například prchala před nepřítelem, kterým mohla být kupříkladu rychlá užovka nebo se chtěla rychle schovat na zahradě před přibíhajícím psem.
Bylo to obdivuhodné divadlo a Silvián se neudržel a vykročil směrem k ještěrce. Ta ho náhle spatřila a přestala sebou mrskat ve snaze zbavit se zbytku kůže. Ve chvíli svlékání ochabla její pozornost a stala se tak vhodnou a snadnou kořistí pro každého nepřítele.
Když se přiblížili blíž, Konvalinka překvapeně zvolala: „Ale to přece není naše ještěrka Zeminka!“ A měla pravdu. Na tu dálku si při sledování té zvláštní podívané oba nevšimli, že je to cizí ještěrka. A dokonce sameček.

„I vy jedni, pozorujete mou snahu už dlouho?“ optal se značně rozpačitě. Připadal si bez staré kůže najednou tak nějak nepatřičně.
Pak se malinko uklonil a zdvořile povídá: „Promiňte, vy jste mě tak překvapili a zaskočili, že bych se málem zapomněl představit. Já jsem Otakar. Přišel jsem si k vám namlouvat ještěrku Zeminku. Bydlí tu přece, ne? A před námluvami se každý správný sameček ještěrky nejprve hodí dogala, což v naší řeči ještěrek znamená, že se před svou vyvolenou objeví už ve zbrusu nové kůži.
„Promiň, my jsme si tě spletli na dálku s naší kamarádkou ještěrkou Zeminkou. Pozorovali jsme, co to tu provádíš za divný tanec. Mysleli jsme, jestli se ti nepřihodilo něco špatného. Tedy vlastně naší ještěrce Zemince. Zkrátka jsme mysleli, že by mohla potřebovat naši pomoc“, vysvětlovala značně rozpačitě panenka Konvalinka.
„Pomoc? A proč? Vy jste ještě nikdy neviděli svlékat se ještěrku? To se docela divím, protože to my ještěrky děláme několikrát do roka. Vždycky, když je nám stará kůže už těsná. Abychom mohly povyrůst, musíme si vysvléct naši kůži. Ona s námi bohužel neroste. A například mláďata se svlékají ještě častěji než my, dospělé ještěrky. Ale nejsme v tom samy. To třeba takoví slepýši nebo hadi bývají ve svlékání daleko šikovnější.“
„Jak to myslíš, šikovnější?“ zeptal se zvědavě Silvián.
„To máš tak, had se dokáže svléknout většinou najednou. To my ještěrky se často svlékáme po kusech. Vidíte? Tady u zadní pravé nožky mi kůže nejde a nejde svléknout. Ale vlastně byste mi mohli pomoci, když už jste tady“, napadlo hnědozeleného samečka ještěrky.
„My to tedy zkusíme, ale nebude tě to bolet?“ otázala se starostlivě Konvalinka. Ještěrka ale odpověděla, že určitě nebude a jen ať pěkně táhnou, protože stará kůže je jí už nanic. A tak vzal Silvián starou kůži do obou rukou zprava a Konvalinka zas zleva a pomalinku zatáhli.
„Klidně můžete přidat na síle, opravdu mě to vůbec nebolí“, pobízel je cizí sameček.
Tak se i stalo a hnedle byla ještěrka celá svlečená. Zkontrolovala hned, jestli nemá někde po těle staré zbytky a poté Konvalince a Silviánovi hezky poděkovala. Konvalinka jí novou kůži pochválila. Nedalo jí to, aby si ještěrku nepohladila. Přitom shledala, jak je ta nová kůže jemňoučká. To teprve během pár dní se stane zase drsnější.
Panáček Silvián byl známý tím, že si o všem víc přemýšlel. Tak mu to nedalo i nyní.
Ještě jednou se otázal: „Hele, co by se vlastně stalo, kdyby ses nesvlékl? Co kdybys třeba zapomněl?“
Sameček se na něj podíval hodně překvapeně a řekl: „To my ještěrky a jistě i slepýši a hadi zapomenout nesmíme. Kdybychom se včas nesvlékli, tak bychom se časem do staré kůže nevešli a zemřeli bychom. Převléct si novou kůži je pro nás zkrátka otázka života a smrti. A teď mě prosím omluvte, musím svou starou kůži ještě sežrat.“
„Jéé, a to jako proč? To asi nebude zrovna pochoutka, ne?“ vyjekla Konvalinka a otřásla se odporem.
Jenže Otakar jim oběma vysvětlil, že sežrat svou starou kůži je úplně normální. Hlavně je to také otázka bezpečnosti. Pokud totiž nechá svou kůži ležet někde blízko svého úkrytu, nepřítel ji snadněji vyčenichá a jemu může jít o život. Prý každá chytrá ještěrka, slepýš i had svou odhozenou kůži radši sežere, než by ohrozil svůj život.
A tak se Konvalinka se Silviánem dozvěděli moc zajímavé věci ze života ještěrek, slepýšů i hadů. Určitě to musí povědět ostatním přátelům. Třeba takovou vílu Hortenzinku by to mohlo určitě zajímat. Jestli o tom tedy už dávno neví.

Kapitola 12 Jak byla panenka Violka netrpělivá

Nastalo jedno báječné ráno. Po nebi se honily bílé bachraté mráčky, kterým lidé říkají beránky. Sluníčko svítilo a postupně začínalo hřát. Den byl, jak se říká, jako vymalovaný. Vše na zahradě kvetlo a všichni měli výbornou náladu.
Violka, Hortenzinka a Konvalinka si toho rána hrály mezi vysokými stvoly rozkvétajících tulipánů na schovávanou a pak zase na babu. Modré kvítky modřenců blízko nich již nyní poutaly oči Violky i Hortenzinky na dálku.
Mezi hrou se Violka zadívala pátravě na maličkou vílu a povídá: „Hortenzinko, není ta tvá Hortenzie třeba nemocná? Podívej, jak všechno kolem kvete a tvůj keřík pořád nic. Má jen uschlé květy z minulého roku.“

Hortenzinka se zadívala na kamarádku, pak na hortenzii a celkem vesele odpověděla: „Dočkej času jako husa klasu.“
Když však viděla, jak překvapeně na ni Violka vykulila svá zelená očka, pokračovala ve vysvětlení: „To se jen tak říká, když je někdo příliš netrpělivý. Husa také musí počkat, než obilí doroste. I ty musíš být trpělivější, Violko. Ono se to má tak, že každá rostlinka tady na zahradě má svůj vyměřený čas, kdy se po zimě probudí, kdy jí vyraší první lístky a kdy se nám ukáže v celé své kráse například tím, že vykvete. Na Hortenzii je stále ještě moc brzo. Za pár dnů se jistě ochladí a přijdou jako každým rokem touto dobou přízemní mrazíky. Tehdy je to pro všechny hortenzie velmi nebezpečné. Jakmile by jí namrzly pupeny, hortenzie by už letos nevykvetla. Kvete totiž jako každá hortenzie jen na starém dřevě. To, že pak vyrostou i nové pruty s novými listy, by ji nezachránilo. Zůstala by po celé léto bez květů. A to by byla velká škoda, ne?“
„No páni, to jsem nevěděla. Tak to je vlastně moc dobře, že nikam nespěchá. Já jsem asi strašně netrpělivá“, přiznala malinká fialková panenka.
„Stejně tak jsi byla netrpělivá, když jsi chodila k tulipánům a povytahovala jejich květy očima, aby se konečně rozvily, viď? No a vidíš, konečně ses dočkala“, smála se víla rozpustile. Pak se ale zarazila. Její pohled se stočil směrem k pergole před chatou. Něco se dnes dělo.
Právě v té chvíli k nim dorazila ještěrka Zeminka a povídá: „Už jste si všimly? Vyhřívala jsem se po ránu na své jedličce, když vtom vidím, jak pán a paní vybíhají střídavě z chaty a něco tam pod pergolou kutí. Asi se něco děje. Třeba za nimi dnes někdo přijede.“
„Pojďme se tam podívat, prosím“, zaškemrala Violka.
Zeminka s Hortenzinkou se na sebe rychle podívaly.
Ještěrka na vílu mrkla a pak řekla: „Tak tedy jo, ale opatrně.“
Pomalu se přiblížily všechny čtyři k pergole a na návrh ještěrky se ukryly v hustém jehličí vysoké zelené túje. A pak jen tiše zíraly, co to ti lidé zajímavého kutí.

Kapitola 11 Co probudilo poslední spáče

Koncem dubna rozkvetly na zahradě švestky a jejich bílé květy zářily na dálku. Sýkorky modřinky na nich rády sedávaly a prozpěvovaly to své známé: „Cií-cií-cirrrrr, cií-cií-cirrrrr, cií-cií-cirrrrr.“
Přidal se k nim i strnad se svým: „Tititiá, titititié, tititiá, titititié.“
A rehek jim na to odpovídal svým pověstným: „ Huid-tete, huid-huid-tete.“
Celá zahrada se stala jednou velkou koncertní síní, kde hlavní zpěváci přelétávali z rozkvetlé švestky na růžově rozkvétající jablůňky a lovili zde hmyz. Samečkové drobných ptáčků se dvořili ptačím samičkám a pořádali pro ně radostné koncerty. Jen co skončil jeden, začal další.
Sýkorky modřinky si nikdo nemohl na první pohled splést. Měly nádherná modrá křídla, žluté bříško, modrý ocásek a modré temeno hlavičky, která je jinak bílá. V těchto dnech měly úspěšně za sebou dobu namlouvání i páření. Nyní již většinou samičky seděly na vajíčkách v dutinách stromů. Trvalo to asi dva týdny. Zatímco seděla samička v hnízdě na vajíčkách, sameček nocoval v jiné dutině stromu a přes den samičku pilně krmil. Po vylíhnutí malých ptáčků se o krmení pak starali již oba rodiče. Nosili dětem do hnízda drobný hmyz a pavoučky.

Naši přátelé byli konečně zase pohromadě. I když ne tak docela. Chyběli jim ještě výborný muzikant cvrček Houslička a vykutálený filuta koník Kuliferda. Ten koník, co se při poslední závěrečné slavnosti tak opil medovinkou, že zmeškal Hortenzinky první opravdové kouzlení. A že to nebylo jen tak ledajaké kouzlení! Ale o to vlastně lehkomyslný koník vlastní vinou přišel a celé ho prospal. Však si ho pak všichni kvůli tomu delší čas pěkně dobírali. A někteří se na něj i dost zlobili. Až nakonec Kuliferda pochopil, že to opravdu přehnal. Tenkrát málem přišel o přátelství ropuchy Růži. Ta si ho totiž přestala úplně vážit. Pak ale koník kajícně slíbil, že se bude snažit a nikdy se už neopije. A to byli tedy opravdu všichni zvědaví, zda ten svůj velký slib dodrží. I Růža se s ním nakonec udobřila.
O víkendu přijeli na chatu opět lidé. Tentokrát kromě normální trávy, která rostla na jaře velmi rychle, konečně posekali i suché okrasné traviny. Černovlasý pán s knírkem a fousy na bradě jezdil se sekačkou sem a tam. Sekačka vydávala velmi nepříjemné zvuky.
V díře pod okrasnými travinami se s úlekem probudili černý cvrček Houslička i hnědý koník Kuliferda. Cvrček si zoufale zavrtal hlavu pod uschlou trávu, aby ztlumil ten strašlivý řev, ale vůbec to nepomohlo.
A jak byl naštvaný a rozespalý, začal sakrovat: „U sta hromů, co se to nad námi děje?“
I koník se začal náramně rozčilovat: „Herdek-filek, myslím, že je to ta zatracená sekačka. Určitě nám sekají trávu hned nad hlavou! Ježkovy voči, já se z toho asi zblázním. Vyspat nás nenechaj.“
Koník Kuliferda měl jako každý koník a kobylka na předních nohou hned pod kolenem malé sluchové otvůrky, kterými slyšel všechny ty nepříjemné vrčivé a skřípavé zvuky. Klekl si proto na suchou trávu s úmyslem, že ty zvuky utlumí. Nic. Nepomohlo to. Chtělo se mu ještě tak spát, ale nešlo to.
„To by ale znamenalo, to by mohlo být…“, koktal zmateně stále rozespalý cvrček. Chvilku pohazoval vzpurně hlavou, jak potřeboval sebrat myšlenky v poloprázdné hlavě.
„Co by mohlo být? Co jako myslíš?“ chtěl vědět rozladěný Kuliferda.
„No když nad námi vrčí sekačka a lidi sekají trávu, znamená to, že je tráva už tak vysoká, že ji posekat musejí. A z toho mi jasně vyplývá, že už je konečně jaro. Kuliferdo, dočkali jsme se! Venku je jaro! Hned lezu ven a jdu se podívat“, usoudil chytře Houslička a začal se soukat ven z díry.
„Ale dej na sebe pozor! Nerad bych tě sbíral po kouskách. Slyšíš, Housličko?“ nabádal cvrčka koník. Ten to už ale neslyšel. Sekačka se zrovna blížila. Cvrček se dlouze nerozmýšlel. Hop a skok a byl o pár metrů dál, kde mu nebezpečí už nehrozilo.
Kuliferda osaměl. Nepříjemný zvuk se opět přibližoval. To ho vyburcovalo k rozhodnutí.
„Už tu nebudu ani chvilku a někde v klídku se dospím“, mumlal si pod vousy. Pomalu vykoukl z díry. Opatrně se rozhlédl. A pak nadšeně zvolal: „ A heleme se, ono je opravdu jaro. Jak je ta tráva nádherně zelená! A támhle za kvetoucími tulipány vyrostly dlouhé zelené listy denivek, co mám tak rád. Hurá!“