Jak se Tomík seznámil s Aničkou a Maruškou

Sestřička popadla znovu kufr a vyzvala Tomáška, ať jde za ní, že mu ukáže šatnu, kde bude mít uloženo všechno oblečení.
Cestou mu říkala: „Tomášku, říkej mi sestřičko Dano. Jinak v šatně budeš mít všechno svoje oblečení a v botárně budeš mít zase svoje boty. Malé děti se co nevidět vrátí z procházky, tak se budeš moct seznámit s dětmi, které s tebou budou i na pokoji. Uvidíš, že si tu najdeš kamarády. Tak nebuď smutný. Určitě jsi na ně už zvědavý, viď?“ Jenže Tomášek jen smutně přikyvoval hlavou. Byl smutný, že maminka odjela a už nyní se mu po ní stýskalo. Navíc tu bylo všechno tak nové a nezvyklé. Cítil se tu takový jako ztracený.
Z botárny, kde společně uložili Tomáškovy boty, zamířili do šatny. Tomáška přivítala hezká šatna pro malé děti, která mu připomněla tu jejich ve školce. Hned se cítil o něco lépe. Na háček si pověsil podzimní bundu a sestřička mu tam pověsila i látkový světle modrý pytlík, do kterého mu maminka již doma připravila věci na cvičení. Tomík se zvědavě se kolem sebe rozhlížel. Nad protějšími skříňkami viděl nahoře několik různobarevných dětských odstrkovadel. Pomyslel si, že na ty je už docela velký.
Sestřička mu skládala oblečení do skříňky, když vtom se otevřely venkovní dveře a do šatny se přihrnuly předškolní děti z procházky. Většinou s předškolními dětmi do léčebny jezdily maminky nebo babičky. Ale vždy se našlo několik dětí, se kterými nikdo přijet nemohl. Byly to děti, které žily například samy jen s maminkou, která v té době musela chodit do práce nebo měla doma malinké miminko, které s sebou vzít nemohla. Občas k tomu byly v rodinách i jiné důvody. Takže se často stávalo, že na druhém poschodí společně bydlely předškolní děti bez doprovodu, ale i maminky, které s sebou v lázních měly dvě nebo i tři své děti. Jednou se prý stalo, že jich tam maminka měla i pět.
V zahradě pak byl pro rodiče s dětmi ještě zvlášť pavilon, ve kterém byly ubytovány maminky pouze s jedním dítětem.
Nyní se do šatny nahrnulo několik dětí a pár maminek a ti všichni si Tomáška zvědavě prohlíželi. Některé maminky pomáhaly svým menším dětem se svlékáním oblečení a skládaly ho do skříňky. Jiné děti se svlékaly již samy. To byly ty šikovnější. Pokud někomu ale nešlo oblečení hezky složit, mladá vychovatelka dítěti ukázala, jak na to a pomohla mu s tím.
Tomášek si všiml, že ho pozorují dvě holčičky. Jedna byla o trochu větší než on a měla dlouhé blonďaté vlasy, které byly po jedné straně přichyceny ozdobnou modrou sponkou tak, že měla vlasy skoro z čela. Pod vysokým čelem na Tomáška zvědavě koukaly dvě čiperné modré oči, vroubené hnědými řasami. Holčička měla malý, trochu zdvižený nosík. O takovém nosíku jednou maminka prohlásila, že to je nos pršáček, protože je trochu zvednutý nahoru, a tak do něj prý může pršet. To se tenkrát s maminkou ale nasmáli! Tomášek si totiž při slově pršáček představoval, že do něj opravdu prší. Maminka mu ale vysvětlila, že to se jen tak říká. Prý jen jako. A slovíčku jako Tomík už dobře rozuměl.
Vtom už ale holčička s nosíkem pršáčkem přistoupila k Tomáškovi a řekla tajuplně: „Víš, že s námi budeš bydlet na pokoji? Ty jsi ten nový kluk, co dnes přijel, viď?“
Tomášek překvapeně koukal a zmohl se jen na slůvko: „Jo.“
Ale holčička pokračovala dál: „To jsme rádi, že nám tam nedají další mrně. Úplně nám stačí malý Ládík. Je ještě tak malý, že usíná s dudlíkem. Viď, Maruško?“
V té chvíli si vedle světlovlasé holčičky stoupla holčička s hodně tmavými delšími kudrnami a upřela na Tomíka velké kulaté, tmavě modré oči.
Chvilinku si ho prohlížela a pak řekla blondýnce: „Jo, ten je dobrý. S tím nebude tolik práce jako s Ládíkem.“
Pak ale stočila zase pohled na Tomáška a prohlásila: „Doufám, že nebudeš večer taky bulet jako Ládík. Mamka ti už asi odjela, ne?“
Teprve v té chvíli se Tomík dokázal ozvat a řekl oběma holčičkám: „Jo, už odjela. Já se jmenuju Tomášek. A jak se jmenujete vy dvě?“
Ta starší a o trochu vyšší blondýnka vesele odpověděla: „Já jsem Anička a to je Maruška. Mně bylo před pár dny šest. Marušce jsou jen čtyři. A tobě je kolik? Taky čtyři?“
Maruška se ale ohradila a rychle řekla: „Náhodou, už je mi čtyři a půl.“ Znělo to velmi důrazně a Tomášek pochopil, že ta tmavovlasá holčička už není žádné mrně.
V té chvíli se ovšem na Tomáška obrátila sestřička, že oblečení má Tomík složené a že mu nyní ukáže, kde je tělocvična, jídelna, mateřská školka, herna pro malé děti.
A tak Tomášek stačil už jen v rychlosti říct: „Náhodou, mně už dávno bylo pět. Já sem jen malej a jmenuju se taky Malej. A jsem z Prahy.“
Pak už odcházel se sestřičkou ze šatny a stačil zahlédnout, jak obě holčičky zůstaly stát div ne s otevřenou pusou. Rychle mu došlo, že kvůli tomu, že je málo vysoký a hodně hubený, si obě myslely, že je ještě malý čtyřletý prcek.
V té chvíli si Tomík umínil, že tady v té léčebně musí opravdu hodně jíst, aby konečně vyrostl.

Pokoj, kde bydlí předškolní děti

Když vešli do velkého světlého pokoje, Tomášek zůstal překvapeně koukat. Pokoj byl hodně velký a měl vysoký strop. Celý ho osvětlovalo světlo ze tří oken, na kterých byly bílé mříže. To aby malé děti nemohly vypadnout z okna. Na obou stranách pokoje stálo proti sobě několik postelí. Mezi nimi byly dřevěné noční stolky. Na zdech se Tomáškovi moc líbily velké barevné obrázky. Byly namalovány přímo na zdi, což bylo velmi neobvyklé.
Zdravotní sestra, která Toma doprovázela, položila těžký kufr na zem.
Pak se vesele Toma zeptala: „Tak co, Tomášku, která postel by se ti líbila na spaní? Můžeš si vybrat. Ale radši v této části, kde spí i ostatní děti, ať jste blíž k sobě.“
Tomáš se zvědavě rozhlížel kolem sebe. Rychle napočítal celkem třináct postelí. Jen tři byly ale obsazené. Ostatní byly ustlané a bylo jasné, že tam nikdo nespí. Tomík se nejprve nemohl rozhodnout, na které posteli by chtěl spát. Pak ale uviděl na zdi nad jednou postelí velkého želváka Ninju, jak sedí na lehátku u barevného slunečníku a v ruce drží limonádu s brčkem. Blízko něj z druhé strany stála palma se dvěma kokosovými ořechy. A nad tím vším svítilo a hřálo velké slunce.
Ano, tuhle postel chci, pomyslel si Tomík v duchu a ukázal prstem na postel se světle zeleným přehozem. Vedle postele byl noční stolek.
Sestřička jen řekla: „Dobře sis vybral. A od zítra tu budeš mít hned také kamaráda. A támhle naproti leží dvě holčičky. Blonďaté Aničce už bylo šest let a tmavovlasé Marušce jsou čtyři a půl. A tady leží malý Ládík. Tomu jsou teprve tři a půl roku. Buď na něj, prosím, hodný. Hodně se mu stýská po mamince a potřebuje starší kamarády, kteří mu budou pomáhat. Jeho maminka má doma hodně malé miminko, a tak nemohla přijet do lázní s ním.“
Tomáškův pohled zamířil směrem, kterým sestra ukazovala. Na postelích na protější straně pokoje viděl oranžovo červené přehozy se žirafami. Na dvou postelích ležela menší plyšová zvířátka. Na té třetí ležel na polštáři plastový dinosaurus. A na zdi nad nimi byla namalována jabloň s červenými jablky. Z jednoho dokonce vykukoval červík.
Tomášek se poprvé za celou dobu, co přijel, usmál. Připadlo mu to hodně legrační. Červík, co žere jablko, nakreslený na stěně. A pod stromem byli dva ježci. Jeden z nich měl na bodlinách napíchnuté červené jablíčko. A pak tam bylo nakreslené také nebe. Jenže nemělo modrou barvu, ale bylo růžové. A na něm bylo nakresleno sluníčko, které svými prstíky drželo modrý mráček, ze kterého na zem pršelo. Pak si Tom všiml, že uprostřed zelené koruny stromu je vlastně nástěnná lampa, ale natřená též na zeleno, takže nebyla hned na první pohled vidět. Celý ten veselý pokoj se Tomáškovi moc líbil. A na stěnách byly i další obrázky, ty si ale nestačil tak dobře prohlédnout.
Pak jeho pohled padl na dveře, které byly nalevo od protějších postelí.
Aspoň dobře uvidím, když někdo vejde dovnitř, pomyslel si Tomášek. Vlevo od dveří stála tmavě hnědá skříň s několika velkými šuplíky. Na některých šuplících byly bílé cedule a na nich bylo napsáno, komu šuplík zrovna patří. Na skříni pak stálo několik plyšových hraček.
Sestra viděla, kam míří Tomíkův pohled a řekla: „Tady v té skříni má každé dítě jeden velký šuplík na své osobní věci. Sem ti dáme například dopisní papíry, jestli máš s sebou své pastelky a brýle proti slunci. Na každém šupleti je napsáno jméno, komu zrovna patří. Pojď se podívat. Ty ho budeš mít zde. Je to ten čtvrtý zespoda. A Tome, nyní sem ty tvé věci spolu hezky uložíme a na tobě bude, abys je měl pořád pěkně srovnané. Jinak všechno tvé oblečení bude poskládané ve skříňce v šatně. Každý večer s dětmi chodíme do šatny a připravujeme si společně hromádku oblečení na druhý den. To znamená například čisté kalhotky a slipy a čisté ponožky nebo punčocháče. Když nebudeš vědět, jak se věci skládají, my tě to tady naučíme. Nyní najdeme tvé pyžamo a dáme ho složené pod polštář. A takto složené ho tam budeme spolu dávat každé ráno, dokud se to nenaučíš dělat sám.“ A sestřička se na vykuleného Tomíka přívětivě usmála.
Tomášek zůstal koukat s otevřenou pusou. To tedy netušil, že to s pořádkem tady bude tak přísné. Ve svých věcech míval často nepořádek. Maminka se na něj proto často zlobila. Pak ale šla a uklidila to za něj, protože věděla, že uklízení není jeho silná stránka. A tady to bude muset dělat sám.

Loučení

Konečně přijeli do vesničky Bukovany, kde stál čtyřpatrový zámeček s věží a červenou střechou. V zámečku byla léčebna pro děti od tří do patnácti let. Kolem se rozprostírala velká zahrada, na které rostlo mnoho letitých jehličnatých, ale především listnatých stromů. Nakrátko posekané trávníky byly protkány cestami.
Teta Hanka zaparkovala auto a potom se všichni vydali i s velkým Tomáškovým kufrem směrem k hlavní budově. Tomášek si nesl svého milovaného plyšového psa, kterému říkal Mikinka. Když vešli do vestibulu léčebny v hlavní budově, maminka Tomáškovi řekla, ať si sedne na hnědo béžovou sedačku vedle tety a že za chvilinku přijde. Prý musí ohlásit, že přijeli.
Za chvíli se maminka objevila a řekla: „Tomášku, ty pojď se mnou za paní doktorkou, ať tě může prohlédnout. A ty, Hani, bys byla moc hodná, pokud tu na nás počkáš a pohlídáš ten kufr, ať ho nemusím s sebou nikam vláčet.“
Teta Hanka zvedla palec pravé ruku na znamení, že je všechno OK a ona že kufr pohlídá.
Pak se vesele na Tomáška zazubila a odpověděla: „V pohodě si to vyřiďte, já tu na vás počkám. A Tomíku, já ti budu také psát. Přeju ti, ať si tu najdeš dobré kamarády.“
Paní doktorka Lázničková Tomáška nejprve důkladně prohlédla.
Přitom mu povídala: „Tomášku, hodně důležité je, abys u nás pořádně jedl a cvičil. Musíš opravdu zesílit, aby se tvé hubené tělíčko mohlo bránit proti nemocem. Jsi hrozně podvyživený. Takhle bys nemohl ani nevyrůst a zůstal bys pořád malý. To by tě pak kluci ve škole vždycky přeprali.“
Na to řekla maminka smutně: „Však oni ho přeperou už nyní ve školce. Navíc se mu ještě posmívají, že vypadá jako kostra a že je malý a k tomu se ještě Malý i jmenuje.“
Paní doktorka se vlídně na Tomáška podívala a řekla: „Tome, o to větší důvod máš, aby ses tu opravdu snažil. Uvidíš, že až budeš po Mikuláši odjíždět s maminkou domů, budeš možná vážit o pár kilo víc a třeba i trošku povyrosteš. To všechno ale opravdu záleží jen a jen na tobě a na tom, jak moc to budeš chtít změnit k lepšímu.“ Pak začala psát na počítači Tomáškovi plán léčby a různé procedury, na které bude s ostatními dětmi každý den chodit. Následně dala mamince pročíst pravidla chování dětí v léčebně a vysvětlila jí, jak je to tady s možnými návštěvami.
Maminka potom Tomáškovi vysvětlila, co děti v léčebně nesmějí dělat a jak se mají správně chovat. To se ale už s paní doktorkou hezky rozloučily s tím, že si může kdykoli do léčebny kvůli Tomáškovi zatelefonovat.
Nyní nastal čas loučení.
Maminka Tomáškovi řekla: „Tome, jsi už velký kluk, tak se snaž být silný a hlavně statečný. Jako rytíř. Ten, i když se něčím hodně trápí, snaží se před ostatními zůstat statečný a nebrečet. A ty jsi přece můj rytíř Lancelot. Pamatuješ, jak jsem ti o něm vyprávěla?“
Tomášek jen kýval hlavou na znamení souhlasu a zadržoval slzičky. Oči se mu pořádně leskly. V duchu si opakoval: Jsem statečný rytíř, jsem statečný rytíř a nesmím brečet. A tak jen maminku prudce objal a ta mu dala na čelo velkou pusu.
Pak se otočila a rychle se vzdalovala po chodbě. I jí se chtělo plakat. Hrdlo měla nepříjemně stažené a u srdce cítila takovou zvláštní tíhu až bolest. Bylo to vůbec poprvé, co svého malého synka musela na delší dobu opustit.
Tomáška si převzala do péče zdravotní sestřička. Vzala jeho těžký kufr a odcházela s ním po chodbě směrem k pokoji, kde bydlely předškolní děti. Tomík šel vedle ní a v náručí svíral svého plyšového psa.

Cesta do dětské léčebny

Nastala středa brzy ráno. Tedy den odjezdu Tomáška do dětské léčebny v Bukovanech. Tomášek nemohl dospat. Stále se k ránu budil v obavách, aby náhodou maminka nezaspala. Nakonec to už nevydržel. Potichoučku vstal a vklouzl k mamince pod teplou přikrývku.
Maminka mu udělala vedle sebe místečko a Tomášek si lehl na pravý bok tak, že se schoulil mamince přímo do klína. Maminka ho objala levou rukou a z polospánku zamumlala: „Ještě je moc brzo, Tomí. Budík zatím nezvonil. Zkus zavřít oči a aspoň chvilku ještě spi, ať nejsi přes den unavený.“ Tomáškovi bylo vedle maminky tak krásně a bezpečno, že opravdu zase usnul. Vzbudil je až maminky mobil, jež vyhrával písničku skupiny, kterou měla moc ráda.
V osm hodin ráno je před domem vyzvedla maminky nejlepší kamarádka, která je do léčebny vezla autem.
Teta Hanka na Tomáška vesele zahlaholila: „Tak co, Tome, doufám, že už se těšíš na nové kamarády. Uvidíš, že si tam bez mamky užiješ spoustu srandy. Hele, když já byla malá, také jsem jezdila po ozdravovnách a lázních, protože jsem bývala věčně nemocné dítko. A jak ráda jsem pak na všechny ty kamarádky a všechna ta dobrodružství vzpomínala! Hned bych si to s tebou na místě vyměnila. A jak já bývala hubená! To už snad ani není pravda. No a koukni na mě dnes. Už dávno na to nevypadám, co?“
Maminka s tetou se začaly smát, protože teta měla pár kilo navíc a jako podvyživené dítě už rozhodně nevypadala. I Tomík na tetu překvapeně koukal. Jako malou hubenou holčičku si ji vůbec nedokázal představit. Věděl, že si teta Hanka žádné dobré jídlo neodpírá. Většinou ji vídal dobře naladěnou a často s úsměvem na rtech.
Tomášek seděl vzadu připoutaný ve své dětské sedačce hned za tetou a celou cestu se díval z okna auta. Byla přibližně půlka měsíce října. V Praze ležela nad městem, jak se říká poklička, což znamená, že byl venku hodně špatný vzduch. V těchto dnech se malým dětem a dlouhodobě nemocným starším lidem doporučuje moc nepobývat dlouho venku. Obloha v hlavním městě měla tmavě ocelový nádech a přecházela v různé odstíny šedi. Čím více se však autem vzdalovali od velkého města, tím se zdál vzduch venku lepší. Dokonce i tmavě ocelové mraky se začaly postupně protrhávat. Sem a tam se prodralo zpod mraků nesměle sluníčko a ozářilo krásně barevnou podzimní přírodu.
Teta Hanka s maminkou si vesele povídaly o všem možném a občas se snažily do hovoru zatáhnout i Tomáška, aby mu tam vzadu po cestě nebylo smutno. Jednu chvíli maminka zanotovala veselou písničku. Teta Hanka se hned přidala. I Tomáškovi to nedalo, a tak se autem rozléhal hlasitý trojzpěv. Cesta z Prahy po dálnici jim rychle ubíhala.
Brzy byli za městem Dobříš a jeli směrem na jih na město Písek. Maminka držela na klíně rozloženou mapu. Když přijeli na konec dálnice, teta po mamince chtěla, aby jí říkala cestu, kudy má autem přesně jet. A jak se tak maminka dívala do mapy, začala se najednou rozpustile smát.
„Mamíí, čemu se tak směješ?“ zeptal se zvědavý Tomášek.
A maminka povídá: „Ále, já tady v mapě vidím takové legrácky. Hele, představte si, že napravo máme rybník Nehetník a nalevo zase rybník Padrť. A támhle vpravo má být ještě rybník Hladov. Ty lidi dřív měli ale fantazii.“ Všichni tři se těm legračním názvům začali smát.
Potom zase chvilku jeli, když maminka opět povídá: „Koukněte doleva, tam je rybník Vlček a za okamžik bude rybník Neveselý.“
Ale to už vjížděli do vesničky s názvem Kojetín. Jak Tomík slyšel maminku, hned se zeptal, jestli Kojetín je od slova kojit. Maminka s tetou se začaly opět smát a Tomík se rád přidal.
Za malou chvíli maminka už zas ukazuje napravo a říká: „Vážení přátelé tohoto veselého výletu po vlastech českých, támhle vpravo můžete spatřit rybníček s krásným staročeským názvem Mošnička.“
„Mamí, co to slovo mošnička znamená?“ otázal se Tomík zvědavě s pusou od ucha k uchu.
„Mošnička nebo také mošna. Tak se dřív říkalo takovým kabelkám přes rameno, které byly měkké a trochu bachraté a ušité byly většinou z barevné látky. Do mošny si lidé brávali na cestu například chléb a oblečení. Do mošničky pak peníze. To byla taková dřívější peněženka. Mošničce se také říkávalo měšec. Lidé si dávali mince do měšce nebo do mošničky. S těmito názvy se můžeš ještě setkat ve starých filmech nebo pohádkách.“
To už ale přijížděli do vesničky Chraštice a následně do Chraštiček, kde museli autem odbočit doleva. A tak se stalo, že se skoro až k dětské léčebně všichni tři pořád smáli.

Co se stalo ve školce na zahradě

Tomášek s Markétkou společnými silami nakonec postupně našli nejprve schovanou Lucku a pak i Barču. Když se potom všichni čtyři hnali k houpačkám, běželi kolem dřevěného domku. Tam si zrovna hrála skupina kluků v čele s Hynkem.
Vtom Hynek zahlédl Tomáška ve společnosti tří holčiček. Tomáš ho dnes hodně naštval, když počítal až do tisíce. A jak na něj ostatní obdivně koukali! Dokonce s ním teď kamarádí i Barča, která se mu tak líbí. A při počítání Barča na Tomáše koukala jako by ho milovala a obdivovala. Tak to tedy ne! Do Hynka vjel najednou zlobivý čert a měl potřebu Tomáškovi nějak ublížit. Stál tam, v očích měl zlobu a začal se Tomovi posmívat kvůli jeho jménu.
Pokřikoval a nepěkně se u toho šklebil: „Tomáš Malý, Malý, malý jako trpaslík, nedosáhne na hajzlík!“
V tu chvíli se holčičky s Tomášem zastavily. Tomáška zamrzelo, že si proti němu Hynek zase něco našel. Už zase se mu přede všemi posmívá. Jenže to nepočítal s tím, že se ho jeho nové kamarádky zastanou.
„A ty jsi zase hloupej a zlej. A nikdo tě nemá rád, že jo, holky?“ řekla Barča rozzlobeně a v očích jí nebezpečně svítilo. Byla sice malá, ale také v sobě měla srdce velkého bojovníka. Zvlášť ve chvílích, kdy někdo ubližoval někomu nevinnému. Barča z duše nesnášela nespravedlnost.
Na to se k ní přidala Markétka a zakřičela: „Ty se zase jmenuješ Smolík. My se ti taky můžem posmívat Smolíčku, Smolíčku, kde máš svou jezinku?“
K nim se pak přidala i hubatá Lucka, která se za těch pár dnů také stihla s Tomáškem skamarádit.
A Lucka začala zpívat: „Smolíčku Pacholíčku, jezinky jdou, Smolíčka pacholíčka nesou.“
A Barča zase řekla: „On nemá jezinku, on má jelena s parohama. Budeme mu říkat paroháč. To prý kluci nesnášej. Paroháč, paroháč.“
V té chvíli už Hynek vzteky nevydržel a začal holky mlátit hlava nehlava. Měl hrozný vztek. Teď se mu kvůli tomu mrňousovi Tomášovi posmívá a nadává dokonce i blonďatá Barča!
Přihlížející Anetka běžela honem k místu, kde na lavičce seděly paní učitelky a už z dálky volala: „Paní učitelko, paní učitelko, Hynek mlátí holky!“ Dvě paní učitelky se zvedly z lavičky a spěchaly ke skupince bojujících a řvoucích dětí.
Jedna z nich chytla Hynka, aby kolem sebe přestal mlátit a kopat.
Druhá se rozkřikla na děti: „Tak co se to tu děje? Nemůžete si normálně v klidu hrát jako ostatní? Kdo to začal? A nekřičte jedna přes druhou.“
„Paní učitelko, když von si ale začal. Posmíval se Tomáškovi kvůli jeho jménu. Ale on přece nemůže za svoje jméno, ne?“, začala zadýchaně vysvětlovat vždy pohotová a upovídaná Barča. Tak se paní učitelky dozvěděly, jak se to celé seběhlo a kdo si začal první.
Paní učitelka Málková ale řekla: „No, to jsem sice ráda, že jste se tak hezky skamarádili, ale když někdo zlobí, nemusíte ho hned napodobovat a také tady začít tak zlobit. O vás jsem si holky myslela, že jste trochu chytřejší než tady Hynek. Když on se někomu posmívá kvůli jménu, tak vy to po něm nemusíte opakovat.“
„Ale když my jsme se chtěli zastat Tomáška. Hynek mu pořád nějak ubližuje“, snažila se vysvětlit umazaná Markétka, kterou Hynek několikrát bolestivě nakopl špinavou botou.
Paní učitelka se otočila ke zlobivému Hynkovi, kterého ještě stále držela paní učitelka Hlavatá a řekla důrazně: „Hynku, já už toho tvého zlobení mám plné zuby. Až si dnes pro tebe přijde maminka, všechno jí povím. To není ale všechno. Budu chtít, aby za mnou přišli oba tvoji rodiče. Všichni pak půjdeme společně do ředitelny za paní ředitelkou.
Teprve v tu chvíli se Hynek konečně zatvářil trochu zkormouceně a začal mít obavy. Věděl, že od táty dostane pořádný výprask. A to nebylo jen tak. To si pak několik dní pořádně nesedne, jak ho bude bolet zadek.
Na závěr toho dne se Tomášek rozloučil s kamarádkami a řekl, že zítra jede do lázní. Byl při tom hodně smutný, a tak mu Markétka řekla: „Neboj, já s tebou budu pořád kamarádit.“
Barča zase řekla: „A neboj, určitě si tam najdeš kamarády.“
Lucka se k nim přidala: „Hele, a pořádně tam jez. Třeba pak vyrosteš a kluci si na tebe už nedovolí.“
Maminka si přišla pro Tomíka dnes výjimečně dřív, a tak mu Markétka, Lucka a Barča ještě stačily zamávat na pozdrav.

Jak si děti hrály venku na zahradě

Venku bylo ten den docela hezky. Dokonce sluníčko sem a tam vykouklo nesměle zpod mraků. Děti se před obědem honily po zahradě, která zářila pestrobarevnými barvami podzimu, a vesele dováděly. Někdo sbíral nádherně zbarvené listy, jiný zase krásně lesklé kaštany. Pár kluků lezlo do dřevěného domečku a jezdilo po červené skluzavce po zadku dolů.
Holčičky, které seděly s Tomáškem u stolku, se s ním docela rychle skamarádily. Tomáškovi s nimi bylo moc hezky a vůbec mu nevadilo, že nelítá venku s kluky. Zrovna dnes hráli na schovávanou. Barča pykala a počítala dokonce do dvaceti. Děti v předškolní třídě už umějí všechny počítat. Většinou jen do deseti. Někdo zkouší i do dvaceti, ale občas se splete. Jenže Barča byla šikovná a v počítání se nepletla.
Ve chvíli, kdy Barča pykala a počítala do dvaceti, Tomášek, Lucka i Markétka se běželi honem schovat někam na zahradu. Tomášek se ukryl za široký kmen stromu poblíž vchodu do jejich třídy.
Byl sice hodně hubený, ale pykající Barča jej za kmenem stromu objevila jako prvního, protože zahlédla kousek jeho modročerné bundy. Potom tedy zase pykal Tomášek. Napočítal schválně až do třiceti a pak se rozeběhl po zahradě.
Kde jen tak může být Markétka? Přemýšlel si v duchu. Chvíli hledal a hledal a pak ho napadlo, že chytrá Markétka by se možná mohla schovat někam, kde ještě nikoho za poslední dny nehledali. Ale kam? V tu ránu mu oči zalétly až na druhý konec zahrady, kde bylo husté křoví.
Tam mohla doběhnout, když jsem počítal až do třiceti. Rychlá je na to dost, letělo hlavou Tomáškovi. A hele, už ji vidí! Tedy spíš vidí tu její černo červenou bundu. To bude jistě Markétka! Markétku měl ze všech holčiček nejraději. Byla k němu asi nejhodnější ze všech a často se na něj pěkně usmála. To se jí pak utvořily takové roztomilé ďolíčky, které se na ní Tomíkovi moc líbily. A ty její krásné dlouhé lokny. Tomáškovi se Markétka prostě hodně líbila.
Také teď, když ji našel skrčenou za křovím až u plotu, se rozesmála a řekla vesele: „ Ty jsi ale dobrej. A já myslela, že tady vzadu mě nikdo nenajde. Tak pojď, budem Lucku a Barču hledat spolu, jó?“
A tak vyrazili hledat kamarádky společně.

Jak Tomášek ve třídě počítal a všechny překvapil

Olda se postavil a začal počítat: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct . . . patnáct . . .“ Na okamžik se zarazil a pomalu pokračoval: „. . . osmnáct . . . dvacet.“ A honem si zase sedl na židličku. Věděl, že v počítání něco pokazil a na nějaká čísla si nemohl vzpomenout.
Při Oldově počítání úsměv na tváři paní učitelky postupně pohasl. Paní učitelka se dokonce trochu ke konci jeho počítání začala mračit.
Když se Olda posadil, paní učitelka řekla: „Oldo, počítání do deseti jsi zvládl výborně. Pak už to tak slavné nebylo. Zapomněl jsi, že po čísle třináct následuje čtrnáct a po čísle patnáct následují čísla šestnáct a sedmnáct a po čísle osmnáct je číslo devatenáct. Teprve pak je číslo dvacet. Ale na druhou stranu je zase dobře, že se snažíš a počítat chceš. Takže tě chválím za odvahu a snahu, že ses přihlásil.“
Pak se zamyslela a začala vysvětlovat: „Děti, vy v tom počítání občas hledáte problém, který tam ale není. Stačí si zapamatovat, že do dvaceti počítáme úplně stejně jako do deseti. Akorát ke každému číslu přidáme na konci slůvko náct. Jako příklad si uvedeme číslo šestnáct. Řekneme šest a náct a máme šestnáct. Další sedm a náct a máme sedmnáct, devět a náct a máme devatenáct. Jen u čísla pět a náct se to trošinku mění a říkáme patnáct. Tak co? Samy vidíte, že to není tak těžké, jak se vám zpočátku zdálo. Pojďte, zkusíme si to říkat dvakrát za sebou hezky společně.“ Paní učitelka pomalu říkala čísla jedenáct až dvacet a děti je po ní opakovaly.
„Tak vidíte, nic těžkého na tom není a zítra si to můžeme zopakovat“, řekla nakonec a povzbudivě se na děti usmála.
Vtom se přihlásil Oskar a prohlásil: „Paní učitelko, já už umím počítat do sto.“ Paní učitelka ho tedy vyzvala, aby jim to předvedl. Oskar se nejprve trochu zarazil, ale pak spustil. Občas se sice trošku zaškobrtl, ale jinak ho musela paní učitelka pochválit, že to opravdu umí.
V té chvíli vycítil Tomášek svou velkou příležitost a přihlásil se také: „Paní učitelko, já umím počítat i do tisíce.“ Všechny děti se na Tomáše překvapeně otočily. Ve třídě to začalo šumět a bzučet jako ve včelím úlu.
Paní učitelka musela třídu ztišit a řekla: „No Tomášku, to je slovo do pranice. To jsem tedy vážně zvědavá, jestli to dokážeš. Tak nám to tedy předveď.“
Tomášek se tedy postavil jako ostatní děti, když před celou třídou počítaly a bez mrknutí oka spustil. Když došel k číslu pět set, paní učitelka Tomáška mírně zarazila a povídá: „ Teda Tome, já úplně zírám, jak ta čísla za sebou mrskáš. A bez jediné chybičky. Vážně chceš počítat ještě dál do tisíce?“
Ale Tomášek řekl: „No jasně, dyť je to úplně jednoduchý. Pět set jedna, pět set dva, pět set tři . . .“ A opravdu napočítal do tisíce. Pro ostatní děti bylo Tomáškovo počítání moc dlouhé, a tak začaly vyrušovat. Paní učitelka je ale okřikla, ať neruší a pěkně poslouchají.
A tak se dnes Tomášek ve třídě v počtech ukázal jako nejšikovnější. Bez mrknutí oka dokázal opravdu počítat do tisíce. Šlo mu to tak nějak samo, aniž by se musel nějak moc snažit. Děti se tomu hrozně divily. Některé ani nemohly pochopit, jak je to vůbec možné. Hynkovi závistivě blýskalo v očích a nepěkně se křenil, když paní učitelka Málková Tomáška přede všemi moc chválila. Zrovna Hynek měl s počítáním totiž velké problémy.
Paní učitelka dokonce řekla: „Tomáši, počítáš opravdu výborně. Kde ses to naučil tak dobře? Počítá s tebou někdo doma?“
Překvapený Tomášek ale řekl: „Maminka mě to jednou učila, ale to už je dlouho. Já si ale počítám sám. Mě to baví. Počítám třeba knížky, co máme doma anebo počítám z okna kuchyně auta.“
Nato paní učitelka prohlásila: „Budu si muset o tom tvém nadání promluvit s maminkou. Já myslím, že jsi mimořádně nadaný a talentovaný.“
Bylo skoro deset hodin dopoledne a děti se začaly připravovat na pobyt venku na zahradě. V té chvíli už Hynek věděl, že Tomášovi něco provede. Zatím nevěděl co přesně, ale něco ho určitě napadne.

Jak se děti v předškolní třídě učily počítat

Přišel poslední den, kdy byl Tomášek před odjezdem do lázní ve školce. V době předškolní přípravy jim dnes paní učitelka rozdala různé geometrické tvary. Děti z nich měly na její povel vybrat trojúhelník, kruh, čtverec a obdélník. Potom jim nechala chvilku, aby si z těchto geometrických tvarů mohly něco sestavit.
Tak například Tomášek si před sebe poskládal tři modré obdélníčky, na ně postavil další dva žluté obdélníčky, takže mu vznikla kapota auta. Jako kola použil dva modré kruhy a měl před sebou celé autíčko. Markétka vedle něj si vzala několik zelených obdélníčků a sestavila je nad sebe. Potom si našla několik zelených kruhů a vytvořila korunu stromu. Jen samotný zelený strom se jí ale nelíbil, a tak se natáhla ještě pro jeden červený kruh a vložila ho doprostřed koruny stromu. Teprve pak byla se svým dílem spokojená.
Paní učitelka chodila kolem dětí a hezky je chválila, co vše dovedou ze všech těch tvarů vymyslet a sestavit.
Potom se dětí ptala, jestli má například Tomášek ve svém autě víc tvarů než vedle strom Markétky. Každé dítě si počet tvarů spočítalo a výsledek řeklo paní učitelce. Když si děti takto procvičily svou představivost a počítání, rozdala paní učitelka grafické listy. Dnes na nich děti měly obrázky hrušek a jablek. Měly je sčítat a pak zase odečítat. Počítalo se jen do deseti, ale odečítání některým dětem moc nešlo.
Během počítání řekla Barča nahlas: „Paní učitelko, paní učitelko, já už umím počítat do dvaceti. Můj tatínek mě to naučil.“
Paní učitelka řekla: „No vidíš, tak až tady s tím skončíme, můžeš nám pak počítat nahlas do dvaceti.“
Když skončily děti svou práci s grafickými listy, řekla paní učitelka Báře, ať všem předvede, jak dokáže počítat do dvaceti. Holčička se postavila, uklonila se a jako když bičem mrská spustila naučenou básničku do dvaceti.“
A paní učitelka řekla: „No výborně, Barunko, jsi šikulka. Jen příště počítej pomaleji, abys ta čísla také víc vnímala, jak jdou hezky za sebou.“
Hned potom se paní učitelka rozhlédla po třídě a zeptala se: „Je tu děti ještě někdo, kdo umí také počítat víc než do deseti?“
Ve třídě předškoláků se zvedlo několik rukou. Paní učitelka vyvolala Oldu, který netrpělivě třepal rukou nad hlavou.
„Tak Oldo, postav se a ukaž všem, jak to umíš,“ řekla a dobrácky se usmívala.

Jak maminka chystala Tomáškovi věci do lázní

A pak události dostaly celkem rychlý spád.
Maminka se až divila, jak rychle se lázně pro Tomáška vyřídily. Prý je to tím, že s pozdním podzimem do lázní mnoho dětí nejezdí. Maminky dětí se snaží své často nemocné děti do lázní posílat spíše na jaře nebo v létě, kdy venku bývá lepší počasí. Jenže právě v nevlídném čase pozdního podzimu bývá ve větších městech nejhorší smog čili nejhorší vzduch. A zvlášť menší děti to odnášejí právě tou zvýšenou nemocností. Tehdy je prý nejlepší, aby malé děti trávily čas mimo velká města. Tak to mamince alespoň vysvětlovala paní doktorka po telefonu.
Do Tomáškova odjezdu zbývalo jen pár dnů, a tak maminka sháněla a nakupovala pro Tomáška dle seznamu zbývající věci. Koupila také speciální lihový fix, kterým se dá psát na látku a při praní se hned nevypere.
Poslední víkend probíhal tak, že maminka začala dávat všechny věci, které s sebou Tom potřeboval, na velkou deku, kterou rozprostřela v pokoji na zem. Vedle vyžehlených triček s krátkým i dlouhým rukávem tam ležela složená pláštěnka do deště, kšiltovka i teplá čepice. Když byly všechny věci poskládány vedle sebe, maminka je začala kontrolovat podle seznamu, aby na nic nezapomněla.
Potom na každý kus oblečení začala našívat kousek látkové cedulky, na kterou vždy tím speciálním fixem pak napsala TOMÁŠ MALÝ MŠ.
Tomášek vyšel ze svého pokoje, kde si do té doby stavěl se stavebnicí Lego a vyvalil překvapeně oči. Chvíli maminku pozoroval, co to dělá s jeho oblečením.
Když však vzala maminka do ruky fix a začala s ním označovat další cedulku přišitou na oblečení, Tomík se zvědavě zeptal: „Mamíí, proč to děláš? A co tam píšeš?“
Aniž zvedla maminka oči od psaní, začala vysvětlovat: „Do lázní máš mít všechno oblečení i boty a další věci podepsané. Tak sem píšu tvoje jméno. Navíc ty nejmenší děti tam mají mít ještě napsáno MŠ, protože ještě chodí do školky. Až se vyprané věci vrátí z prádelny k vám do lázní, aby se hned vědělo, čí jsou.
Venku ten den bylo to pravé nevlídné podzimní počasí. Vítr se proháněl korunami stromů a shazoval listí. Pak se dokonce silně rozpršelo a kapky vody začaly bubnovat do okenního parapetu. Tomášek se šel podívat z okna. Když se vracel do svého pokojíku, musel projít kolem maminky a té velké hromady věcí. Zadíval se na všechny ty věci a podrobně je prozkoumával pohledem.
A pak náhle zvolal: „A co holínky? Když bude pršet, budu nosit přece holínky, ne?“
„Ježiši, máš pravdu. Na ty jsem úplně zapomněla!“ zhrozila se maminka upřímně.
„Já ti tam dala přezutí na doma, cvičky na cvičení, zimní boty, ale na holiny jsem dočista zapomněla. Vidíš, jak jsi šikovný“, pochválila maminka syna.
„Maminko, já tě musím kontrolovat, jestli jsi něco nezapomněla, víš?“ řekl Tomášek a tvářil se náramně důležitě.
Na to se maminka rozesmála na celé kolo. Přišlo jí to tak vtipné. Co ten její kluk ještě nevymyslí.
Potom si však na něco vzpomněla a zavolala synka, aby se šel na něco důležitého podívat.
Řekla: „Tomí, tady ti s sebou dávám několik dopisních papírů a nadepsaných obálek. Máš je mít s sebou pro případ, že mi budou chtít z lázní napsat o tobě nějakou zprávu. Pak tu máš ještě několik pohledů již se známkou a nadepsanou adresou. Až mi budeš chtít napsat, poprosíš hezky paní vychovatelku, aby mi napsala, co jí budeš diktovat. Mají to tam tak zařízeno. Děti, co už umí psát, píšou dopisy a pohledy samy. A ne abys mi pořád psal, že se ti stýská a abych pro tebe přijela. To by to tvé léčení nemělo žádný smysl.“
Tomášek horlivě přikyvoval a jen občas řekl: „Hm, jo a zase hm a no jó.“
Pak zahlédl mezi věcmi své modré plavky s černými rybičkami a zase se podivil: „Mamíí, a když je venku zima, proč mám s sebou i plavky?“
Maminka se usmála a odpověděla: „Ty rozumbrado, to víš, že se v takové zimě nebudete koupat venku. Tady na tom seznamu je napsáno, že máte mít do lázní plavky, protože prý budete někdy jezdit do krytého bazénu. Tak proto ty plavky.“
Tomáškovi se rozzářily vesele oči a zařval: „Hurá, to se docela těším.“
Po chvilce se Tomášek vynořil z dětského pokoje a v náručí nesl dvě auta a několik oblíbených plyšáků. A že si je také vezme s sebou do lázní.
Maminka mu ale začala vysvětlovat: „Tomáši, už jsi přece velký kluk. Vždyť je ti pět a půl, tak snad pochopíš, co ti teď řeknu. Do lázní si můžeš vzít jen jednoho menšího plyšáčka, se kterým budeš spát. Víc hraček určitě ne. Představ si, kdyby si všechny děti přivezly s sebou takovou hromadu hraček, jak by to nakonec asi dopadlo. Nikdo by nakonec nevěděl, čí která ta hračka je. Některé bys asi i poztrácel, což by byla jistě škoda. O jiné byste se s dětmi třeba prali. Také by se mohlo stát, že se sejdou dvě nebo tři hračky stejné. Jak a podle čeho by sis pak poznal tu svoji? Já ti toho plyšáka někam podepíšu, aby bylo každému jasné, že je tvůj. A neboj, oni jsou na děti vybavení. Hraček tam budou mít jistě dost. A možná i takové, které jsi ještě nikdy ani neviděl.“
A tak si Tomík zase hračky odnesl k sobě. Měl teď velkou starost. Seděl na koberci proti skříňce a polici s hračkami a vybíral plyšáka, co si vezme s sebou na dalekou cestu. Plyšáčka, co s ním bude spát a kterému se bude daleko od maminky tajně svěřovat.

Maminka vyřizuje pro Tomáška lázně

Hned ten samý čtvrtek, kdy maminka odvedla Tomáška po nemoci do školky, zatelefonovala z práce do léčebny v Bukovanech. Dozvěděla se, že nemají pevné termíny nástupu dětí, ale děti přijímají do léčebny průběžně. Zrovna se jim prý od příštího týdne uvolní dvě místa, a tak by mohl Tomášek nastoupit.
Ať si prý maminka zaveze vyplněnou přihlášku hned do zdravotní pojišťovny, aby mohl syn nastoupit již ten příští týden. A tak se maminka musela uvolnit z práce a jela Tomáškovi zařídit vše potřebné.
Ten samý den začala Tomáškovi kupovat nové věci s sebou. A tak Tomíkovi do skříně v pokojíku přibyly dvě nové teplákové soupravy, dvě nová pěkná pyžamka, jedny nové kalhoty na zimu a nový krásný teplý svetr.
Všechny ty nové věci stály hodně peněz a maminka si pak doma posteskla: „Tomáši, Tomáši, kdyby ses v tom jídle pořád tak nefrfňal, mohli jsme si za ty peníze pořídit domů novou televizi. Vidíš, jak nám ta stará už zlobí? A to nás ty tvé lázně ještě něco budou stát. Ty sice skoro nerosteš, ale v zimních botách máš zase díru. Budu ti muset koupit nové.“
Tomášek se cítil po maminčině proslovu provinile. Možná se měl opravdu s tím jídlem víc snažit a nemusel by teď kvůli tomu jet daleko od maminky. Určitě se mu tam po ní bude stýskat. Maminka sice teď hartusila, ale Tomášek si moc dobře uvědomoval, jaké starosti jí tím vším přidělal. S nedostatkem peněz zápasili, co si pamatoval. A nyní mu maminka musí koupit spoustu nových věcí.
„Mamíí, proč musím mít s sebou tolik věcí?“ nechápal.
Maminka sundala ze stolu velký papír, který mu ukázala a začala vysvětlovat: „Tome, podívej. To je seznam věcí, které do lázní potřebuješ. Je tam napsáno, kolik a jakých věcí na oblečení máš mít s sebou. Tak například tu píšou, že si máš přivézt tři teplákové soupravy. No a ty tvoje jsou už hodně zašívané. Slušnou máš jen jednu. Z punčocháčů ti lezou palce, ty musím koupit alespoň čtvery, abys tam měl na výměnu. A trenýrky máš také zaštepované od babičky. Tak aby se ti pak děti například nesmály, že jsme chudí a nemáme na nové, víš?“
„Aha, tak to jo“, řekl Tomášek vážným hlasem na znamení, že vše pochopil. Už přece nebyl malý. Vždyť mu za půl roku bude šest.
Když maminka viděla, že si synek nehraje a jen kouká smutně oknem ven, zavolala si ho a řekla: „Tomí, já jsem to tak nemyslela. Ty mě sice s tím jídlem hrozně zlobíš, to jó, ale za to, že máme málo peněz, za to nemůžeš. Tak mi to promiň, že jsem ti to vyčetla. Pojď sem ke mně.“
Tomík maminčinu omluvu rád přijal. Když pak přišel k mamince, ta ho hezky objala a dala mu sladkou pusu.
„Mami, a kdy tam pojedu? Bude to brzy nebo za dlouho?“
Maminka si přitáhla synka na klín tak, že se dívali jeden druhému zblízka do očí a začala vysvětlovat: „Tome, dnes jsem s těmi lázněmi, do kterých máš jet, mluvila po telefonu. Prý se jim příští týden uvolní dvě místa. Chtěli by, abys přijel co nejdříve, aby se tvoje léčení stihlo ještě teď do Vánoc. A tak tam pojedeš příští týden ve středu. Do té doby ti musím koupit všechny věci, které tam budeš potřebovat. V listopadu už je dost zima a hlavně často prší. V prosinci může napadnout sníh. Proto s sebou musíš mít samé teplé oblečení, a to něco stojí. Až budete chodit každý den ven, musíš mít další teplé oblečení na převlečení, kdybys ho měl mokré od deště nebo sněhu. Rozumíš?“
Tomášek maminku smutně poslouchal. Pak ho ale něco napadlo, úplně se vyjevil a vyhrkl: „A co Mikuláš? Budu doma, až bude chodit Mikuláš? A . . .a . . a Ježíšek?“
Maminka viděla ty krásné hnědé oči, jak na ni koukají vyděšeně a synka rychle objala.
„Neboj, až k nám přijde Ježíšek, už budeš dávno doma. Zatím si můžeš rozmyslet, co by sis přál“, nabídla maminka Tomáškovi útěchu.
Ten se po jejím ujištění trochu zklidnil, ale pro jistotu se hned zeptal: „A jak tam budu dlouho?“
Tuto otázku maminka očekávala, ale odpověděla na ni dost nerada: „Ve tvém případě je nutné, abys tam byl dva měsíce. Je hodně důležité, abys tam byl co nejdéle. Ale uvidíš, že to uběhne jako voda. Určitě si tam najdeš nějakého kamaráda, neboj. Už se těším, jak mi budeš vyprávět, co všechno nového jsi tam zažil. Slibuju, že ti budu každý den psát dopisy nebo pohledy.“
„A maminko, dva měsíce je kolik dnů?“ chtěl vědět Tomášek.
Maminka se nadechla, objala Tomáška ještě jednou a pak řekla: „Dva měsíce je obvykle šedesát dnů. Počkej, já si vezmu kalendář a spolu to vypočítáme.“ Maminka si vzala kalendář a Tomík si sedl vedle ní.
„Tomáši, tady mi vychází, že to ani nebude celých šedesát dnů, ale jen padesát jedna. A ten 52. den už si tě tam vyzvednu a pojedeme spolu domů. Dětská léčebna v Bukovanech končí dvanáctého prosince. To se dá vydržet, ne?“ a maminka se přesvědčivě na Tomáška podívala.
O tom tedy Tomášek úplně přesvědčený nebyl.
Jenže maminka hned nato dodala: „No tak vidíš, a na Ježíška už budeš dávno doma. Zatím si můžeš dobře promyslet, co by sis od něj letos přál.“
Po této větě se Tomášek zamyslel. No jo, co by si vlastně letos od Ježíška mohl přát?