Tomášek opět ve školce

Tomášek zase chodil do školky. Pravda, to první ráno hned po návratu z léčebny mu na dušičce nebylo moc lehko. Měl takový stísněný pocit. Kolem žaludku cítil nepříjemné chvění. A tak se strašně loudal.
Maminka na něm viděla, že se něco děje a řekla: „Tome, ty se bojíš jít do školky, viď?“ A chlapec kývl hlavou. Do řeči mu moc nebylo.
Ale maminka pokračovala: „Víš, Tome, přemýšlela jsem o tom tvém problému ve školce a změnila jsem názor. Chci ti říct, nenech si nic líbit. Zkus se tvářit na děti víc sebevědomě. Říkej si v duchu „jsem velký Rambo, mám sílu a klidně je přeperu“. To děti kolem tebe vycítí a třeba už si na tebe nic nedovolí. Asi jsem předtím udělala chybu, když jsem ti říkala, abys jim nic neoplácel a nevšímal si jich.“
A tak se stalo, že Tomášek vkráčel do třídy mateřské školky sice s malou dušičkou, ale pořád si v duchu opakoval: Jsem velký a silný Rambo a nenechám si nic líbit.
Děti ve třídě toho dne nacvičovaly vystoupení na vánoční besídku. Všichni zpívali vánoční koledy a malá Janička si cvičila hru na flétnu. Mořila se s koledou Dů valaši dů, hore dědinů , jeden nese česnek, druhý veze pepře, třetí cibulů a občas se jí při hře ozval nepěkný tón. To proto, že někdy dobře nezakrývala některé dírky na flétně. Tomášek to chvilku poslouchal. Falešné zvuky, které Janička na flétnu vyluzovala, ho tahaly za uši.
Sebral odvahu, přišel k ní a povídá: „Půjčíš mi ji? Já ti ukážu, jak to správně zahrát.
„A ty na ní umíš hrát?“ podivila se drobná dívenka.
„V léčebně jsem se to naučil,“ odpověděl sebevědomě Tomášek.
Jejich rozhovor zaslechla velká Žaneta a posměšně povídá: „Ty, jo? Ty umíš na něco hrát? Nepovídej! Anebo víš co? Tak schválně, ukaž se!“ Žaneta vzala překvapené Janičce flétnu z ruky a strčila ji Tomáškovi pod nos. Tomášek otřel oslintaný konec flétny o tričko, nasadil flétnu správně do úst a spustil svou nejmilejší koledu Dej Bůh štěstí tomu domu.
Děti postupně zvedaly oči od své činnosti a paní učitelka přišla až k Tomáškovi. Tomášek se ale nenechal zneklidnit a hrál dál. Cítil na sobě pohledy všech okolo sebe. Věděl však, že tuto koledu cvičil každý den v léčebně a byl si svým hraním jistý.
Hned jak dohrál, paní učitelka začala Tomáška chválit a řekla: „Teda Tomáši, hraješ opravdu moc hezky. Umíš zahrát ještě nějaké další koledy?“
„No jasně, ale ty jsou trochu lehčí, než byla tahle,“ řekl Tomík, nadechl se a spustil další dvě koledy, které uměl.
Když dohrál, velká Žaneta ho uznale poplácala po rameni a řekla nahlas, aby jí každý slyšel: „Pašák! Hele, tys nám v těch lázních nějak přibral, viď? Už nejsi jako párátko. A hrát umíš fakt moc hezky.“ To bylo velké vyznamenání. Navíc to znamenalo, že Žaneta začala Tomáška jako kluka uznávat. Možná si na něj kluci teď už nedovolí.
Paní učitelka Tomáška moc chválila a zeptala se ho, jestli by chtěl na vánoční besídce tyto tři koledy před rodiči zahrát. Překvapený Tomášek slíbil, že je na besídce určitě zahraje.
Při svačině pak opět seděl u stolku s rusovlasou Markétkou, blonďatou Barčou a krátkovlasou Luckou. Hned zkraje se dozvěděl, že Hynek už s nimi do školky nechodí. Paní ředitelka ho prý vyloučila, protože šikanoval a mučil některé děti.
Holčičky se ho jedna přes druhou vyptávaly, jaké to bylo v lázních. Tomášek jim vesele povídal různé příhody, které tam s kamarády zažil. Když vyprávěl, jak jezdili dolů po schodech nebo jak na sebe v noci s Aničkou volali, dívenky na něm mohly oči nechat.
„Na tu flétnu jsi hrál náhodou moc hezky,“ řekla Markétka a obdivně koukla na Tomáška.
Blonďatá Barunka zasněně řekla: „No vidíš, tak se ti tam nakonec líbilo, viď? Já bych tam jela hned taky. Ty se máš.“
A Lucka vyzvídala: „Hele Tome a to ses tam vážně tak rychle naučil hrát na flétnu nebo jsi hrál už předtím?“ Jen krásné Markétce vrtala hlavou jedna neodbytná myšlenka.
Nakonec to nevydržela a zeptala se: „A ty tu Aničku miluješ?“
Tomášek zrudl a udiveně se na ní podíval. Viděl před sebou opět tu něžnou Markétku, do které byl před odjezdem tak hezky zamilovaný. Markétky krásné hluboké zelené oči se na něj upřeně dívaly a její jemná tvářička byla celá zrůžovělá. Tomášek viděl dlouhé měděné lokny, které se jí vlnily kolem drobného obličejíku a srdíčko mu už zase poskočilo takovou zvláštní radostí. Vždyť on jí pořád ještě miluje!
A pak tedy řekl: „Nemiluju. Anička je jen moc dobrá kamarádka.“
Markétka se na něj krásně a něžně usmála a tajuplně prohlásila: „Tak to je moc dobře.“
Když si pak maminka Tomáška odpoledne ze školky vyzvedla, nemohla věřit vlastním očím i uším. Tomášek jí vesele vyprávěl, že bude na vánoční besídce hrát tři koledy a že ho všichni chválili, jak hezky hraje. Po ranním strachu nebylo ani památky. A maminka poznala, jak hodně se v léčebně její malý syn změnil k lepšímu.
A tak jen šťastně řekla: „Tak to se na tu vánoční besídku u vás ve školce moc těším. Na flétnu jsem tě hrát ještě neslyšela.“
„A mamí, myslíš, že by mi Ježíšek mohl nadělit pod stromeček flétnu? Já bych si ji opravdu moc přál. Pak bych ti mohl hrát třeba každý den. To bys měla určitě radost, viď?“ chtěl vědět Tomášek.
Maminka ho pohladila po vlasech, radostně se na něj usmála a řekla: „To si tedy piš, že bych měla radost. A jakou! A víš ty co? Večer spolu napíšeme Ježíškovi dopis. Co ty na to? Ještě si přeješ ten indiánský oblek s třásněmi?“
„Jéé, ty jsi moje nejmilejší maminka na světě!“ zajásal Tomášek.
A hned na to ještě dodal: „ Já tě mám tak rád, mami!“
Pak chytil maminku za ruku a pomalu se ruku v ruce vzdalovali směrem k domovu. Oba se těšili na krásný společný večer. Vždyť si toho mají tolik co povídat!

KONEC

Loučení s kamarády

Bylo po snídani. Poslední ráno v dětské léčebně. Všechny děti byly sbalené, hodně netrpělivé a čekaly, kdy si pro ně přijedou rodiče.
Tomášek, Anička, Martin a Maruška se již včera rozloučili s kamarádem Matyášem, jeho maminkou a malou Klárkou. Oni odjížděli o den dříve.
Nyní byli naši kamarádi napnutí, pro koho si rodiče přijedou jako první. A jako první si rodiče přijeli pro malou Marušku. Maruška se rozloučila postupně nejprve s Aničkou, která ji vřele objala, pak s Tomáškem a naposledy s Martinem. Pak ji vychovatelka odváděla za rodiči. Maruška se ještě naposledy ohlédla a všem mezi dveřmi naposledy zamávala.
Jako další si přijel tatínek pro Martina. Oknem jídelny spatřily vyhlížející děti značně rozložitého vysokého vousatého pána, který na první pohled připomínal velkého tmavého medvěda. Také se tak trochu kolébal.
V tu chvíli Martin vesele vykřikl: „Táta! To je můj táta! Supéér!“ A hnal se hned ke dveřím. Vychovatelka ho musela ale zarazit, že musí počkat, protože nejprve si tatínek musí vyzvednout lékařskou zprávu a podepsat nějaké důležité papíry ohledně Martinova propuštění z léčebny. Martin byl jako na trní.
Pak se ale otočil ke kamarádům a řekl: „Nebojte, já hned tátovi řeknu a zajdeme za paní doktorkou, aby přemluvila, Aničko, tvoje rodiče. Víš, aby tě sem za rok zase poslali.“
Anička se na něj vděčně usmála a pravila: „Martine, to jsi strašně hodný. Třeba se to povede. Děkuju.“
A Martin zase řekl: „Musí. Uvidíš. Můj táta dovede umluvit každýho. Vsaďte se.“
To už si ale vychovatelka pro Martina přicházela, že prý má jít za otcem. A tak si Anička a Tomášek s Martinem stihli říct jen: „Ahoj.“ A zůstali z party kamarádů sami.
Uplynulo asi půl hodiny. Anička s Tomáškem koukali občas z okna a jejich nedočkavost by se dala krájet, kdyby to bylo možné. A pak se na cestě objevil zrzavý menší, hodně hubený pán s velkým úzkým nosem.
Anička vyjekla: „Ježiši, on pro mě přijel jenom Rudolf.“ Vyplašeně se podívala na Tomáška a už neříkala nic. Tomášek ale pořád koukal z okna a dobře viděl, že se na cestě objevila blond paní s kočárkem a dalšími dvěma blonďatými holčičkami. Měly na hlavách červené kulichy a vypadaly trochu jako Anička.
„Aničko, koukej, asi přijela i tvoje mamka se sestřičkama. A veze kočárek!“, vykřikl Tomík a ukazoval rukou na okno.
„Jéé, vážně? Já jsem tak ráda! Mamka si pro mě přijela! A Vanesska s Laurou přijely také. Tomášku, já jsem tak šťastná! Tak ahoj a možná, že se za rok uvidíme. Myslíš, že to Martinův tatínek s paní doktorkou zařídil?“
„To já nevím, ale chci tomu věřit. Bude se mi po tobě stýskat, Aničko. Věříš tomu?“ svěřil se Tomášek a vůbec se za své city v té chvíli nestyděl. Anička byla moc hodná holka a Tomášek ji měl opravdu rád. Přál by si mít takovou sestru. Jenže žádnou neměl.
Anička ještě stačila říct: „Tome, mně se po tobě bude taky moc stýskat. Ale třeba se opravdicky uvidíme zase před Mikulášem. Víš, jak jsi to říkal v noci.“ A pak už musela jít. Dvakrát se ale na Tomáška ohlédla a zamávala mu.
Hned, jak se za Aničkou zavřely dveře, Tomášek se otočil k oknu. Bylo mu náhle hrozně smutno až teskno. Ale třeba ještě Aničku uvidí, jak jde po cestě. A třeba poveze kočárek s malým bráškou. Škoda, že já nemám taky brášku nebo sestřičku, pomyslel si Tomík. Jenže jak to domyslel, na cestě se opravdu objevila Anička a vezla šedý kočárek. Z jedné strany kočárek přidržovala malá sestřička. A ta druhá poskakovala kolem nich. A opravdu vypadaly jako tři sestřičky. Všechny tři měly na hlavách stejné, jasně červené kulichy s velkou bambulí.
Vtom uviděl Tomášek po cestě spěchat maminku s tetou Hankou. Srdíčko mu až radostí poskočilo! Už pojede domů! Už jsou tu!
Když po chvíli čekání maminku konečně viděl v hale, rozběhl se a vykřikl: „Hurá! Mamíí!“ A radostně se vrhl mamince do rozevřené náruče. To bylo radosti a vítání! Maminka ho něžně sevřela v náručí a Tomášek ji stiskl tak pevně, jak jen dokázal.
Maminka se smíchem zvolala: „Tomáši, jen mě nerozmačkej, ty máš ale sílu! Ukaž se mi. Jsi nějak větší! A jak jsi zesílil!“
A Tomášek se hned pochlubil: „Mamí, to je jasný, že mám sílu, když jsem tady přibral čtyři a půl kila. A mamí, já jsem vyrostl o dva centimetry.“
V tu chvíli se k nim přidala teta Hanka a řekla: „Ahoj Tome, já jsem tady také. No vážně, je z tebe už pořádný kluk a ne žádné tintítko, jak jsi byl předtím. Myslím, že už se ti děti ve školce smát nebudou.“
A pak všichni tři nasedli do auta a vydali se na cestu domů. Domů do velkoměsta, co se jmenuje Praha, kde je Tomáškův domov.
Cestou Tomášek mamince i tetě vyprávěl vtipy, které se v léčebně od dětí naučil. Chvíli zpíval i nové písničky a pak vyprávěl také různé historky, které zažili spolu s Aničkou, Martinem, Matyáškem i Maruškou. A pak si ještě vzpomněl na malého Ládíka, co nechtěl spát bez dudlíku. Maminka s tetou se parádně bavily jeho vyprávěním. A chvílemi dokonce propukaly v hlasitý smích.
Maminka celou dobu seděla vzadu vedle Tomáška, občas ho vzala za ruku a byla po dlouhé době moc šťastná. Nejen proto, že Tomášek přibral, zesílil a povyrostl. On nebyl za celé ty dva dlouhé měsíce ani jednou nemocný. A to bylo něco! A jak krásně dovedl vyprávět!
Cesta jim tak uběhla velmi rychle. Než se nadáli, zastavilo auto před jejich domem. A byli doma. Vysmátí a šťastní, že jsou zase spolu.

Proč byla Anička smutná a co vymysleli Tomášek s Martinem

V dětské léčebně zavládla atmosféra velkého balení. Byla polovina prosince a zítra odjedou všechny děti domů. Léčebna se zavře a pro nové děti se otevře zase až v Novém roce.
Konečně si všechny sestřičky, vychovatelky a vychovatelé, lékaři i učitelé budou moci vzít dovolenou. Na Vánoce chtějí být všichni se svými nejbližšími, se svými rodinami.
Děti se už nemohly dočkat. Už jen jednou se vyspí! A zítra si pro ně přijedou rodiče. Další noc už budou spát ve svých postýlkách.
Ráno před snídaní probíhalo vážení všech dětí. Po snídani chodily děti jedno po druhém na vyšetření k paní doktorce. Ta o každém dítěti psala zprávu jejich lékaři doma.
Tomáška paní doktorka moc chválila. Prý je na něm vidět, že se hodně snažil dobře jíst i cvičit. Za celé ty dva měsíce se mu povedlo přibrat dokonce necelých pět kilo. To bude mít maminka radost! Pak nastal okamžik, kdy ho lékařka měřila, jestli za dobu pobytu v léčebně i trošinku povyrostl. Jaké to bylo pro Tomáška milé překvapení, když se dozvěděl, že vyrostl o celé dva centimetry.
Pak přišel na řadu Martin. I jeho paní doktorka pochválila. Díky přísné redukční dietě a častému cvičení se mu podařilo zhubnout za ty dva měsíce o pět a půl kila. Hlavně večeře dostával v tu správnou dobu, aby po nich netloustl. Když přijel do léčebny, všechen ten tuk se na něm nepěkně třásl. Nyní po dvou měsících se mu celé tělo trochu zpevnilo. Už nevypadal jen jako hora sádla.
Větší děti si balily své věci do kufrů a tašek samy. Těm menším pomáhaly vychovatelky nebo sestřičky. Chlapci a děvčata si mezi balením předávali svá telefonní čísla a adresy. Slibovali, že si budou psát nebo volat. Tak to chodilo pokaždé před odjezdem domů.
A pak nastal poslední večer. K večeři byl slavnostní smažený řízek s bramborovou kaší a okurkou. Po večeři dostal každý kousek výborného domácího dortu.
Čas po večeři trávili tentokrát všichni společně v nazdobené jídelně. Hráli se společenské hry, fotilo se a pak se ještě chvilku tancovalo.
Potom nastal čas, kdy se předškolní děti musely se všemi rozloučit a jít poslušně se sestřičkou, co měla tu noc službu, do svého pokoje.
Umyté a převlečené děti ležely naposledy ve svých postelích. Čekala je poslední společná noc. Sestřička popřála dětem dobrou noc a zavřela dveře.
Už to vypadalo, že všichni usínají, když Anička pronesla do ticha pokoje: „A víte, že mi po vás bude hodně smutno?“
Tomášek se k ní přidal: „Mně taky. Vy jste nejlepší kamarádi na světě! Bude se mi fakt stýskat.“
Ale Maruška řekla: „A já se těším domů na maminku a taky na tatínka.“
„Jen jí nechte, ona je fakt ještě malá. Ale mně se po vás bude taky stýskat. A hodně. Jste mí nejlepší kámoši“, prohlásil smutně Martin. Ve škole se mu děti smály pro jeho tloušťku, ale Anička s Tomáškem ani Maruška nikdy.
Pak Tomáška něco napadlo, a tak se zeptal: „Aničko, ty se domů moc netěšíš, viď? Bojíš se toho nevlastního táty?“
Chvíli bylo ticho.
Pak přišla smutná odpověď: „Já vlastně ani nevím. Doma mám hodně práce. Musím pomáhat s dvojčaty a doma a se zvířaty. A taky mě Rudolf nemá rád. To je pravda. Často na mě křičí. A mamka taky. A taky nikam nejezdíme. Nemáme peníze. A nemáme ani auto. A tady jsem mohla do bazénu a na výlety. A měla jsem tu vás.“ Anička se rozplakala.
Po tom krásném večeru to bylo hodně nečekané. Nikdo z kamarádů nevěděl, co má udělat. Jen Tomášek po chvilce přišel za Aničkou a začal jí hladit po blonďatých vláskách. Anička se pomalu uklidňovala, až přestala plakat úplně. Tomášek si k ní sedl na postel a čekal, co bude dál. Věděl jen, že musí být hodně trpělivý. Znal to od maminky. Ta také někdy plakala a byla nešťastná. To jí pak objímal a hladil. A také jí říkal hezké věci. To mají holky i maminky rády.
A tak Aničku občas nesměle pohladil po vlasech. Objímat jí jako maminku se ale styděl.
A pak dostal nápad a řekl: „Hele, já mám super nápad! Poslouchejte! Martine, pojď sem.“
Martin si sedl na postel k Aničce z druhé strany. A tak tam seděli všichni tři a naproti nim seděla v posteli Maruška.
„Tak ven s nápadem! Povídej!“ pobízel Martin kamaráda.
A Tomášek spustil: „Přijedeme sem všichni zase za rok. Co vy na to? Mně sem asi mamka zase pošle. Na podzim je prý ve městě hrozný vzduch.“
„No to je nápad! Klidně sem přijedu znovu. Hlavně ale, když tu budeš ty i Anička“, nadchl se Martin vesele.
„Kluci, to by bylo moc hezký. Ale třeba mě sem doma už nepošlou“, nebyla si Anička jistá.
„Ty jó, já mám ale nápad. Půjdu zítra za doktorkou a řeknu jí, aby tvý mámě řekla, že musíš přijet určitě zas příští rok před Mikulášem. Dobrý, ne?“ navrhoval Martin a hned také slíbil, že hned před snídaní nebo po snídani to zkusí.
A pak dodal: „A když to nepude, počkám, až pro mě příde táta a všechno mu řeknu. A půjdu za doktorkou i s tátou. Můj táta je strašně bezva.“
A pak se na chodbě ozvaly podezřelé zvuky. Martin s Tomáškem rychle seskočili z Aniččiny postele a frr a hop a přistáli každý ve své posteli.
Pak už na sebe jenom chvilku šeptali, že se určitě za rok zase uvidí a budou spát ve stejném pokoji. Mezitím Maruška už dávno usnula. Bylo také pěkně pozdě. Martinovi se začala klížit oční víčka, až najednou usnul také. Setmělým pokojem se začalo ozývat jeho typické pochrupování.
Tomášek s Aničkou se nejprve začali tlumeně smát.
Pak Anička zašeptala do tmy: „Tomíku, jsi ten nejlepší kluk, co znám. Škoda, že bydlíš tak daleko.“
Tomáškovi poskočilo radostí srdíčko a také zašeptal: „A ty jsi zase nejlepší ze všech holek. Škoda, že bydlíš tak daleko.“
A oba se tomu začali bláznivě smát.

Co čerti ještě prováděli a kdo dostal největší nadílku

Jak si tak Mikuláš s andělem pochutnávali na výborném cukroví, do čertů jako když vjel nějaký další rarášek. Vjela do nich jedna velmi nepěkná vlastnost. Jmenuje se závist.
Paní kuchařka chystala dva talířky s cukrovím i pro čerty. Jen nebyla dostatečně rychlá. Možná ji něco zdrželo. To už se ale nedozvíme. Prostě se to stalo.
Čerti dostali chuť na cukroví a začali závidět. A také loudit. Jenže loudit se nemá. To ví každý. Jen čerti to asi nevěděli.
Každé malé dítě ví, že čerti moc dobrými vlastnostmi neoplývají. A občas také nevědí, jak se mají správně chovat.
A tak čert s pytlem přišel blíž k andělovi a začal loudit: „Anděli, já vím, že mě zrovna nemusíš. Ale nebylo by tam pro mě také pár vanilkových rohlíčků?“
„A co se říká, čerte? Zatím jsem ještě neslyšel to kouzelné slovíčko. Slovíčko, které jistě znají všechny děti, když něco chtějí. No nemám pravdu, děti?“ A anděl se otočil s dotazem na děti.
Čert vrtěl hlavou a nemohl si vzpomenout.
Mumlal si nahlas: „Kouzelné slovíčko, kouzelné slovíčko. Hm, hm, jaké to asi jenom může být? Hele, brácho, ty ho znáš?“ A čert se otočil s dotazem na svého čertovského bratra. Ten ale také jen vrtěl hlavou a přitom zařinčel řetězem.
A to děti už nevydržely.
Začaly napovídat jedno přes druhé: „Prosím. Čerte, řekni prosím.“ A ty starší děti se začaly smát.
Čert to tedy zkusil.
Sepnul legračně umouněné ruce, klekl na jedno koleno a řekl kajícně: „Anděli, prosím, dej mi taky něco dobrého na zub. Je to tak správně, děti?“ Otočil se čert na děti.
A děti začaly volat: „Ano, správně. Tak je to správně.“
V té chvíli anděl milostivě sáhl do košíku, blahosklonně se na čerta usmál a podával čertovi jednu oranžovou mandarínku.
„Cože? Mandarínku? No, ta je taky moc dobrá. Tu ale potřebují hlavně děti, co bývají často nemocné. Já jsem ale čert a ještě k tomu úplně zdravý. Anděli, já jsem chtěl přece vanilkové rohlíčky. Anebo také několik perníčků. Prosím, prosím.“ Loudil čert.
Druhý čert se přidal, nastavil také svou špinavou dlaň a přihodil k tomu to kouzelné slůvko: „Prosím, anděli, já taky.“
A tak anděl vzal svůj talířek s cukrovím a oběma čertům nabídl. Tentokrát už byl čert s pytlem spokojený. Hrábl umouněnou rukou do cukroví a začal si nevychovaně strkat do pusy tu hrst rohlíčků, tu dva perníčky. A druhý čert také. Andělovi zbyl v ruce jen prázdný talířek. Překvapeně na něj zůstal koukat.
To už ale paní kuchařka přinášela na tácu tři talířky plné cukroví. Jeden dala andělovi a ty další nabídla mlsným čertům. Ti si je rozebrali a byli konečně spokojení.
Děti se celým tím divadlem s čerty náramně bavily. Chvílemi dokonce propukaly v hlasitý smích. A dokonce se čertů přestaly bát. Vždyť byli tak legrační!
Mikulášská nadílka skončila. Mikuláš, anděl i oba čerti pochválili výborné cukroví a pak se spokojeně se všemi rozloučili. A že prý musí jít nadělovat zase o dům dál. Prý už na ně tam čekají.
A pak Tomáška něco napadlo, a tak se naklonil ke kamarádkám a dobromyslně řekl: „Aničko, vezmi si tu moji čokoládu a rozdělte se s Maruškou. Já jsem dostal včera od maminky přece balíček. Viděly jste, kolik mi přišlo dobrůtek, ne?“
Martin chvilinku zaváhal. Dostal čokoládu, kterou nesmí.
A tak po chvilce nakonec řekl: „Holky, já vám dám i tu svou čokoládu. I když na ni mám tedy šílenou chuť. To je snad jasný, ne? Jenže Mikuláš nebo anděl se asi spletli. Já čokoládu přece nesmím. Mám ji zakázanou.“
Anička přijala trochu zdráhavě od kluků obě čokolády a moc jim za ně poděkovala. Na pokoji se o ně podělí s Maruškou. A pak ji též něco napadlo.
Vzala mandarínku a podala ji Martinovi se slovy: „Martine, čokoládu nesmíš, to je fakt, ale mandarínku můžeš. Tak si vezmi tu mojí. A kluci, jste bezva kámoši. Děkuju moc.“
Tak se stalo, že ten den nejvíc dárků od Mikuláše i anděla nakonec získala hodná a obětavá Anička, kterou měli kamarádi moc rádi. A určitě si je i zasloužila. Nebo myslete, že snad ne?

Jak přišli za dětmi Mikuláš, anděl a čerti

Ten den, kdy měl za dětmi do léčebny přijít Mikuláš, byly všechny malé děti výjimečně hodné. Děti byly celé nedočkavé a značně rozechvělé. Prostě se nemohly Mikuláše a nadílky vůbec dočkat.
Hlavní vychovatel pan Novotný dětem při snídani slavnostním hlasem řekl: „Milé děti, dnes buďte moc hodné. Až se odpoledne setmí, přijde za vámi Mikuláš a anděl. A jen ten, kdo z vás opravdu moc zlobil a má tak špatné svědomí ví, jestli se tu dnes ukáží i nějací ti čerti. To je zatím ve hvězdách.“
A opravdu. Jen se venku setmělo, blízko jídelny se ozvalo zvonění a řinčení. Všechny malé děti sebou trhly a vykulily strachy oči. Ty, co tu měly s sebou maminky, se k nim rychle přitulily a hledaly u nich ochranu.
Maruška chytla Aničku za ruku a pevně ji stiskla.
Anička stihla jen zašeptat: „Neboj!“
Tomášek, který to slyšel, chytl Marušku za druhou ruku.
Posunul se k ní blíž, významně ji ruku stiskl a pošeptal: „Maruško, jsme tu s tebou. Ničeho se neboj.“ I v něm byla ale docela malá dušička.
Když vtom někdo zhasl hlavní světlo. Jídelnu tak osvětlovala jen světýlka z nazdobeného vánočního stromku, který nazdobily starší děti dopoledne.
A zvonění a řinčení zesilovalo. A pak do jídelny vstoupil vysoký statný Mikuláš. Na sobě měl červenobílý dlouhý plášť a na hlavě vysokou červenou mikulášskou čepici. Dlouhé bílé vousy mu splývaly až na prsa. V jedné ruce držel vysokou stříbrnou, nahoře zahnutou mikulášskou berlu. Ve druhé ruce měl velkou stříbrnou knihu. Mikulášovi v patách šel krásný anděl celý v bílém. Měl dlouhé žluté vlasy a velká krásná načechraná andělská křídla. A na čele měl zlatou hvězdu. V ruce držel velký koš s dobrotami.
Jenže pak se v jídelně objevili dva čerti. Byli vysocí, urostlí a celí černí. Tváře měli umouněné, oči jim zle plály a na hlavě měly dva dlouhé zahnuté rohy. Jeden držel v ruce velký proutěný koš s dobrůtkami. Ale ten druhý třímal v ruce velký plátěný hnědý pytel. Šel z nich strach. Při pohledu na ně se jedna hodně malá holčička usedavě rozplakala a maminka si ji musela vzít do náruče.
Mikuláš se zastavil, usmál se vlídně na děti, sedící na židlích i na zemi a řekl: „Milé děti, ten, kdo byl hodný, se nemusí ničeho bát. Já tady mám s sebou svou zlatou knihu, kde je zapsáno, které děti byly hodné a které zase hodně zlobily. Tak například musím pochválit malou Kačenku, Petrušku, Marušku, Matyáška, Tomáška, Aničku i Klárku, že hezky kloktají Vincentku. Tak děti, jděte za andělem, on vám něco dobrého nadělí. Dále tu mám napsáno, že desetiletý Petr pomohl kamarádovi, když si zlomil ruku. Tak Petře, pojď si pro zvláštní dárek. Pak tu ještě mám, že dvanáctiletá Danielka se moc hezky stará o svou sestřičku Karolínku. Danielo, pojď si také pro dárek.“
Jmenované děti si chodily k andělovi. Ten se na ně mile usmál, zalovil v košíku a vylovil vždy něco dobrého.
Anička si nesla v jedné ruce dvě mandarínky a ve druhé velkou mléčnou čokoládu a usmívala se šťastně jako měsíček v úplňku. Když nedostává žádné balíčky z domova, dostala aspoň něco dobrého od anděla a Mikuláše. Ještě že jsou tak hodní.
Pak ale Mikuláš začal opět číst ve zlaté knize: „Milé děti, nyní se dostávám ke všem hříšníkům. To znamená k těm dětem, které tu v léčebně dělaly problémy a zlobily. Tak například třináctiletý Marek. Marku, prý jsi tady trápil svého spolužáka ve třídě. Je to tak? To se docela hodně divím, že tě neposlali hned domů.“
Marek si stoupl a začal se obhajovat: „To bylo ale jen jednou. A slíbil jsem, že už to neudělám.“
Na to Mikuláš hromovým hlasem zaburácel: „Jenom aby! Budeme tě pěkně sledovat, jestli zase někoho netrápíš. Tak si na nás dej pozor! To víš, my vidíme všechno.“
Vtom čert s pytlem přikročil k Markovi, rozevřel ohromný pytel a naznačil, že by do něj rád Marka strčil. Druhý čert zařinčel zuřivě řetězem na znamení, že se hodně zlobí. Marek se lekl a začal před čertem utíkat. Ten běžel za ním a v jídelně tak nastala honička. Marek vyděšeně kličkoval mezi stoly. Pak se ale Markovi kamarádi čertovi postavili do cesty. A že kamaráda nedají. Čert jenom otráveně mávl rukou na znamení, že Marka tedy do pytle nakonec nestrčí.
Mikuláš pak jmenoval ještě další čtyři zlobivé kluky a celá situace s čertem a pytlem se opakovala. Udýchaní provinilí kluci se vždy běželi schovat ke kamarádům, kteří je čertovi nedali. A na hodné kluky čert nemohl.
Nakonec Mikuláš ještě vyzval i ty děti, které vůbec nejmenoval, aby šli k němu. Prý i oni dostanou malý dárek, protože moc nezlobili. Každý si od Mikuláše odnášel jednu mandarínku a jednu menší čokoládku. Jenom ti zlobiví kluci nic dobrého nedostali a závistivě koukali po šťastnějších kamarádech.
Po nadílce vyzval Mikuláše a anděla vedoucí vychovatel, aby usedli na chvilku ke stolu a ochutnali upečené vánoční cukroví. Zvlášť uvedl, že při pečení cukroví mnoho dětí pomáhalo. To se Mikulášovi i andělovi moc líbilo. Seděli, každý v ruce svůj talířek s cukrovím a moc si ho pochvalovali.

Co viděl Tomášek z okna

Dnes se Tomášek probudil neobyčejně brzy. Venku byla ještě tma. Martin vedle něj si na posteli spokojeně pochrupoval. Tomík si na posteli klekl a koukal ven. Ve světle venkovní lampy viděl, že venku se pomalu snáší k zemi velké sněhové vločky.
Tři postavení sněhuláci stále ještě strážili cestu před léčebnou a dopadalo na ně mdlé světlo lampy. A ten jeden měl kolem krku ještě pořád omotanou modročernou šálu. Tomáškovi se náhle zdálo, jakoby pootočil k němu hlavu a vesele se na něj do okna usmál. Už zvedal ruku, že mu zamává. Pak se ale zarazil. To přece nemůže být pravda. Nezdá se mu to ještě? Sněhuláci se přece nemůžou smát ani otáčet hlavou. A v tu chvíli to viděl znovu. To přece není možné!
„Martine, Martine! Pojď se honem podívat! Ten sněhulák se na mě směje“, snažil se Tomášek probudit kamaráda.
Ten se otočil na posteli, otevřel jedno oko, zamžoural na Tomíka a zamumlal: „Co je? Co chceš? Proč mě budíš?“
To probudilo Aničku, která měla trochu lehčí spaní. Posadila se na posteli a viděla Tomáška u okna. Zvědavost jí nedala, a tak se optala: „Tomíku, co tam máš? Proč nespíš?“
„Honem se pojď podívat! Ten sněhulák . . . kouká na mě a směje se. . . A dokonce na mě otočil hlavu“, volal Tomík.
„Co? Cože?“ ptala se nevěřícně rozespalá Anička. Pak ale seskočila z postele a bosa se běžela také podívat. Vylezla k Tomáškovi na postel, aby lépe viděla ven z okna.
„ Už zase se na nás směje! Vidíš?“ šeptal vzrušeným hlasem Tomášek. Anička napnula zrak.
A právě v té chvíli se otevřely dveře na chodbu a sestřička přišla děti budit. Hned viděla u Tomáška na posteli dvě klečící děti, jak koukají na něco z okna.
„Tomáši, Aničko, jak to, že nespíte? A co to tam máte?“ vyzvídala sestra.
Do dětí jako když střelí. Strašně se lekly. Anička sjela z postele rychlostí blesku a rychle běžela do své postele. Hups a byla v ní! To byla rychlost! Tomášek zůstal klečet a nemohl se od okna v tom úleku odtrhnout.
Sestřička udělala cvak a pokojem se rozlilo světlo. Martin na posteli zakňučel něco v tom smyslu, že chce ještě spát a zavrtal se hlouběji pod deku. Maruška zatím nic nevnímala a tvrdě spala. Ani to světlo jí nevadilo.
Sestra přišla až k Tomáškovi. Viděla, jak je celý rozrušením červený. Tomášek byl v jejích očích hodný kluk, který nikdy na sebe zbytečně neupozorňoval.
A tak zvolila sestřička klidný tón hlasu, když se opět zeptala: „Tomáši, tak co se vlastně děje? Proč nespíš? A co tu u tebe dělala Anička? Je ti něco?“
„Já, já . . . já sem viděl sněhuláka. Smál se na mě. A taky na mě otočil hlavu“, koktal vystrašený Tomík.
Sestřička se kousla do rtu, aby nevyprskla smíchy. To tedy nečekala! Co to ty dětí napadá a takhle hned po ránu, pomyslela si. Pak ale podle Tomíkova výrazu pochopila, že si chlapec nevymýšlí.
A tak jen už vlídně řekla: „Tomášku, to se ti asi něco zdálo, jak jsi ještě rozespalý. Sněhuláci přece nejsou živí.“
A pak změnila téma hovoru a řekla: „Děti, mám pro vás dobrou zprávu. Dnes za vámi přijde Mikuláš.“
„A přijdou i čerti a andělé?“ zeptal se rozespalým hlasem Martin a sunul se pomalu z postele.
Slovo Mikuláš probudilo jako zázrakem i spící Marušku. Vykulila oči, pak seskočila z postele a začala si zpívat: „Mikuláš, Mikuláš, ztratil plášť . . . Hurá! Přijde k nám Mikuláš!“
Sestřička kulila oči také. To se může stát jen malým dětem. V jednu chvíli tvrdě spí a v další už nadšeně zpívá a tancuje po pokoji. A sestřička se pousmála. Práce s malými dětmi ji stále bavila. S nimi ji čekalo stále nějaké to nečekané překvapení.
A Anička? Anička se už nikdy nedozvěděla, jestli se sněhulák na Tomáška opravdu smál nebo zda to byl jen Tomáškův pokračující sen. . .

Jak spolu kamarádi zdobili perníčky a chtěli pomoct Martinovi, jak nebýt tlustý

Tomášek, Anička, Maruška a Martin seděli u jednoho stolu i s Matyáškem, který tu byl s maminkou. Ta ale seděla i s malou Klárkou spolu s jinými maminkami a zdobila s nimi perníčky. Jídelna byla plná dětí různého věku. A všichni, maminky i děti, měli před sebou na tácech rozložené perníčky. Byly tam k vidění malinké domečky, stromečky, hvězdičky, andělíčkové, houpací koníci, malá prasátka, motýlkové, kočičky a jiná zvířátka. Každý měl před sebou ještě misku s bílou cukrovou polevou. Někteří zdobili perníčky pomocí špejle namočené do polevy. Ti šikovnější používali speciální zdobičky, do kterých si polevu nandali. A některé maminky a starší děti si polevu daly do mikrotenového pytlíku, u kterého malinko ustříhly jeden růžek.
Anička klečela na židli, v ruce držela špejli a malovala polevou perníkovému pejskovi nejprve očičko, čeníšek a kolem krku obojek s kulatou známkou. Pak mu ještě namalovala dlouhé psí ucho, které bílou polevou vybarvila. Do své práce byla tak zabraná, až měla špičku jazyka vystrčenou.
Vedle sedící malá Maruška ji s obdivem sledovala.
Z pusinky jí uniklo obdivné: „Ty jo, to je ale krása! To zkusím taky.“ Natáhla se také pro pejska, položila si ho před sebe a zkusila ho polevou ozdobit jako Anička. A docela se jí to dařilo.
Tomášek zrovna zdobil perníkovou lokomotivu a k ní tři vagónky. Bílou polevou vymaloval lokomotivě komín, naznačil dole kola a udělal jedno okno. Vagónkům namaloval též bílá kola a okénko. Potom si své dílo zkoumavě prohlížel. Nakonec lokomotivě ještě dokreslil přední světlo. Teprve pak byl spokojen. Před sebou měl celý perníkový vláček.
Anička jeho dílo zhodnotila uznalým: „Dobrý nápad. Jsi šikula, Tome.“
Tomášek se na ni zářivě usmál a pak se natáhl pro perníkový zvonek, že si ho ozdobí, když naproti sedící Martin prohlásil: „A stejně až přijedu domů, budu zas jíst jitrnice a jelítka ze zabíjačky. A táta mi ke svačině dá chleba se salámem nebo se sádlem a škvarkama. Ty já tak miluju! A k obědu a večeři budu mít řízky nebo kachnu s knedlíkama. Bože, já mám ale strašnej hlad!“ A než se kamarádi u stolku nadáli, Martin si začal strkat do pusy jeden perníček za druhým.
Maruška jen sykla: „Ty jo, to se poví. Nejez je! Budeš tlustý!“
Anička se ale rychle naklonila a tác s perníčky, který byl před Martinem, pohotově přitáhla až k sobě.
Teprve potom se na Martina nevybíravě osopila: „Martine, ty čuně, nežer to! Dyť máš dietu. Budeš zas tlustý. A zítra je vážení.“
„Dyš já mám hroznej hlad! A chuť. Vám dávaj sladký jídla, ale mně místo toho jen zeleninu nebo ovoce. A kdo to má furt vydržet!“ ospravedlňoval se Martin. Tváře měl ještě nacpané jako sysel perníkem.
Maruška se vyjeveně otočila na Aničku a řekla vyčítavým hláskem: „Nežer se přece neříká. Ančo, nemluv sprostě!“
„Jó, nežer se neříká a nemluv, Ančo, sprostě“, opičil se po Marušce Martin.
„Nechte toho, jó? Já to myslela dobře. A jak to, že ti rodiče dávaj jíst takový jídlo, který tu nesmíš? To je špatně, ne?“ zeptala se Anička.
Tomášek celou tu dobu přemýšlel a bylo mu kamaráda líto. On byl hubený a na jídlo často neměl doma ani pomyšlení. Tady v léčebně se to ale docela změnilo. A velkou zásluhu na tom měl zrovna kamarád Martin se svým věčným hladem a stálou chutí k jídlu. Při pohledu na něj Tomík ochutnal i jídla, která se mu na první pohled moc nezamlouvala. Díky němu tu již přibral krásná čtyři kila, za která ho všichni moc chválili. A chudák Martin má pořád hlad a na něco dobrého chuť. Přesto díky cvičení, procházkám a dietě už dokázal zhubnout. A dokonce také čtyři kila!
„Tome, proč nic neříkáš? Tobě je to fuk, že se tu Máťa cpe perníkama?“drkla do zamyšleného Tomáška rozhořčená Anička a natáhla se přitom pro perníkového čertíka, že si ho ozdobí.
Tomík se ale ohradil rozhodným tónem: „Není mi to fuk. Je mi ho ale líto. My můžeme sladký a stejně netloustneme. Ale co on?“
Pak se Tomášek obrátil na kamaráda a zeptal se: „Já tomu úplně nerozumím. Když to jídlo máš tady zakázaný, jak to, že ti ho rodiče dávaj k jídlu? Jim to nevadí, že si pak tak tlustej a z toho i nemocnej?“
Martin zčervenal v obličeji, jak se trochu zastyděl za své rodiče a neochotně začal vyprávět: „No víte, my máme řeznictví. Můj táta je řezník a máma mu v krámě pomáhá. My bydlíme na vesnici. A u nás je zabíjačka dost často.“
Vtom se ozval Matyáš: „ A co je to ta zabíjačka?“
„Zabíjačka je, když se zabije prase a maso toho prasete a vůbec všechno z něj se nějak uvaří a dělaj se z toho výborný jitrničky a jelítka. A uvaří se taky ovarový koleno. Já ho rád s křenem a chlebem. Jenže paní doktorka řekla, že proto jsem tak tlustej, protože vepřový maso a všechny ty jitrnice, jelítka, salámy, slanina a sádlo a škvarky mají v sobě hrozně moc tuku. A když to sním, tak se ten tuk z prasete prý hned uloží v mým těle na moje vlastní špeky. Táta chodí zabíjet všem známým v okolí jejich prase a mamka mu pomáhá. Ona je to dost těžká práce. A vždycky tam pak všichni sedíme s těma lidma a všichni jíme ovarovou polívku, jitrnice, jelítka a dospělí pijou pivo nebo slivovici. Takhle to u nás prostě chodí.“
A Tomášek se zase zeptal: „A to budeš tady jako držet dietu a hubnout a pak se doma zase cpát jitrnicemi a zase tloustnout? A pořád dokola?“
Anička se přidala: „A co na to říkají vaši, když jsi musel jet sem na léčení?“
„Naši jsou taky tak tlustý, ale jim to asi nevadí nebo vlastně nevím. Mamka ale říkala paní doktorce, že už mi to asi teda dávat k jídlu nebudou. Já jsem na to ale docela zapomněl. Říkala jí to, když jsem sem přijel.“
„No tak vidíš, třeba už ti to dávat k jídlu nebudou. A Martine, ty chceš bejt tlustej nebo bys radši byl normální? Třeba jako já nebo Maruška?“ zeptala se Anička zvědavě.
A Martin řekl smutně: „Já nechci bejt tlustej, to je jasný. Dyť se mi kvůli tomu děti ve školce smějou. Jenže já sem tlustej asi odjakživa.“
Chvíli nikdo nic neříkal. Všichni si zdobili své perníčky a přemýšleli. Přemýšleli, jak by kamarádovi s jeho trápením pomohli.
Pak zvedl Tomášek hlavu a řekl: „Já si myslím, že když teda nebudeš jíst to maso z tý zabíjačky a budeš jíst jako tady místo knedlíků třeba kolínka a špagety nebo brambory a k tomu ještě třeba zeleninu a ovoce, tak možná už tloustnout nebudeš. Víš, že budeš jíst jako tady v léčebně. Rozumíš?“
Anička se přidala: „Tomášek má pravdu. A taky nesmíš jíst moc sladký. A musíš cvičit.“
„A jak mám asi cvičit?“ zeptal se pochybovačně Martin.
Jenže Tomík se nedal a otázal se: „Máš doma kolo? A umíš na něm jezdit? A jestli ne, mohl by sis ho přát třeba od Ježíška.“
„Jó, kolo mám. No a jako proč?“ nechápal trochu Martin.
To už ale nevydržela Anička a přidala se: „Nebuď jako hloupej. Když budeš hodně jezdit na kole, tak je to jako když hodně cvičíš, že jo, Tome? A když budeš cvičit a jezdit na kole, nebudeš tloustnout, to je jasný, nebo snad ne?“
„Aha. No jo, asi máte pravdu. Tak já tedy budu hodně jezdit na kole. To bych pak možná mohl i občas něco dobrýho. Třeba něco malýho, ale sladkýho. Když budu hodně, ale opravdu hodně jezdit na kole, ne?“ vymýšlel Martin.
„Možná. To sám uvidíš, jestli zas tloustneš nebo hubneš. A třeba se tu zase někdy potkáme, co ty víš?“ zakončil celou rozmluvu Tomášek moudře.
A pak už zase zdobili perníčky a bylo jim spolu hezky. Hlavně, že vymysleli něco dobrého pro kamaráda.

Jak Tomášek, Martin, Anička i Maruška jeli po schodech

Všechny děti z léčebny, dokonce i ty s maminkami, mířily do jídelny. Tam se měly dnes z perníkového těsta vykrajovat perníčky. Mladá vychovatelka dala dětem na chodbě instrukci, ať jdou dolů do jídelny s ostatními, že si musí rychle někam odskočit a spěchala pryč.
A přesně v tu chvíli dostal Martin úžasný nápad.
Zastavil se a křikl na své kamarády: „Počkejte, já mám nápad. To budete čubrnět. Vidíte ty schody? Pojedu po nich až dolů po zadku. Kdo se přidá?“
„Ale to se nesmí, ne?“ ozvala se nejmladší Maruška.
„No asi nesmí, ale co, aspoň bude ňáká sranda. Jak říkává můj táta „Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo“, přemlouval Martin ostatní a už si sedal na schody. Kolem přeběhlo pár velkých kluků a jeden z nich utrousil: „Hele, mrňata to dou taky zkoušet. Tak držím pěsti, ať vás přitom nenačapaj.“
Anička potřásla rozhodně hlavou a přidala se: „No a co? V nejhorším dostanem mračílka. To se dá vydržet. Tak jedéém!“
Pak ale viděla, že Maruška tam nerozhodně stojí a pobídla ji: „Maru, přece bys netrhala partu. Dělej! Sedej a jedéém!“
„Držte si kloboukýý, je to supéér!“ křičel Martin a už drncal po zadku dolů.
Tomík drncal za ním a volal rozdováděně: „To je paráda!“
Jak to Martin slyšel, začal zpívat: „To je paráda, sednout si na zadek a jezdit po schodech a drncat.“
Anička jela hned za Tomem a křikla: „Kluci, neřvěte nebo na nás přijdou!“ Ale bylo to marné. Rozdovádění kluci už nedbali na nebezpečí, že je někdo objeví. A Martina bylo stále ještě slyšet, jak zpívá: „To je paráda, sednout si na zadek a jezdit po schodech . . .“
Když Maruška viděla, jak jí kamarádi mizí po schodech dolů, usedla na zadek v červených tepláčkách a vydala se opatrně za nimi. Z vychovatelek měla docela vítr. Sjela po pár schodech a zjistila, že je to vlastně velmi zábavné. No a co, tak dostanu vynadáno. A nebudu v tom sama, blesklo jí rychle hlavou. To už ale byla v prvním patře a zbývaly schody do přízemí. Hodná Anička na ni nad schody čekala. Maruška se na ni vděčně zaculila. Pak usedly na schody a jely. Hezky jako nejlepší kamarádky pěkně vedle sebe.
Martin zrovna dojížděl dolů, když vtom se pod schody objevil hlavní vychovatel pan Novotný. A hned také jejich vychovatelka. Jenže už se nedalo nic dělat. Rozjetý Martin dojel k jejich nohám a pomalu se zvedal ze země. Zadek měl pořádně natřesený a docela ho bolel.
Hlavou mu projelo: No tě prsk! Průšvih. No ale vidět mě teď táta, tak mi zadek zmydlí ještě víc. To bych si týden nesed.
Tom přistál vedle něj. A tvářil se značně neslavně.
I jemu hlavou problesklo: No páni! A rovnou hlavní vychovatel. Co teď? Co by asi dělal rytíř Lancelot? Pak si ale sám odpověděl: Hlavně statečně! A nebrečet.
To už se ale vychovatelka Jana rozkřikla: „No kde jste, děcka? Co to má znamenat?“
Právě v té chvíli k nim ale po schodech dodrncaly dvě cácorky v červených teplákách. Anička s Maruškou. Když holčičky vychovatele zpozorovaly, jely po schodech dál. Nemělo smysl se rychle zvednout a dělat jakoby nic. A nebylo ani kam utéct. Stejně je už viděli. Tak to slíznou i s kluky.
Jen vystrašená Maruška špitla směrem k Aničce: „Já to věděla, že nás chytnou. Ty jo, to bude!“
Jenže Anička zkroušená vůbec nebyla. Se svým nevlastním tátou si často užívala dost nepěkné chvilky, a tak byla zvyklá leccos vydržet. Proto jen zatnula zuby, vystrčila bojovně bradu a čekala, co se bude dít.
Hlavní vychovatel ale všechny překvapil. Potlačovaný úsměv na jeho tváři se rozšiřoval a rozšiřoval. Pan vychovatel měl problém. Chtěl zůstat vážný, ale nešlo to. Otočil se tedy na chvilku zády a začal gestikulovat na mladou vychovatelku. Ta rychle pochopila. Pak svůj smích pan vychovatel přece jen zkrotil. Nasadil vážný tón, jak se sluší a patří, když chcete někoho pokárat. Na čele mu naskočily tři hluboké vrásky. Přemýšlel. Tady v léčebně už zažil mnoho dětí. A věděl také, kdy děti zlobí se zlým úmyslem. Ježdění po schodech tu viděl mnohokrát. Jednalo se v podstatě o neškodnou zábavu. Zábavu, která nikomu neublíží. Pokud tedy nemá zrovna hodně nemocná záda.
A pak se vedoucí vychovatel rozhodl, že ani dnes z ježdění po schodech nebude dělat velký problém. Vzpomněl na své vlastní dětství. I on býval kdysi v dětství malým a často nemocným chlapcem. A jezdíval též do dětské léčebny. A tam si jízdu po schodech vyzkoušel na vlastní kůži. Nebo spíš na vlastní zadek. A vychovatel si maně sáhl na zadek při té vzpomínce na své dětství. Jak rád by byl zase tím malým rozdováděným klukem! Svou práci dělal rád. K dětem měl hezký vztah a dobře jim rozuměl.
A tak s hranou přísností koukl na děti před sebou a řekl jen: „Vy malí dobrodruzi, ať už vás tu nevidím. Koukejte se hezky omluvit tady slečně vychovatelce, že jste jí přidělaly starost. Když máme dnes to předvánoční pečení, nebudem z toho dělat žádnou tragédii. A navíc jsem byl kdysi také malý kluk, a tak dobře vím, jak zábavné je takové ježdění po schodech. A teď ta omluva!“
Tomášek koukl pěkně zpříma mladé vychovatelce do očí a řekl zdvořile: „Já se moc omlouvám.“
Martin a Anička s Maruškou se přidali a též se hezky omluvili.
Vychovatelka, vědoma si vedle stojícího šéfa, ale s přísnou tváří řekla: „Doufám, že už se to nebude opakovat. Máte velké štěstí, že se za vás vlastně přimluvil tady pan Novotný. A teď honem všichni do jídelny. Čeká tam na nás těsto na perníčky a vykrajovátka.“

Jak Tomášek, Martin, Anička i Maruška cvičili vánoční koledy a komu to šlo nejlépe

Dne 26.ledna 2015
Moji milí čtenáři, moc se Vám omlouvám.
V minulých dnech se mi dostala moje maminka do nemocnice a šlo jí o život. A tak se stalo, že jsem se nemohla na psaní pořádně soustředit nebo jsem nenapsala ani řádku. Jistě mě v této těžké situaci pochopíte. Alespoň v to doufám.
A tak došlo k tomu, že jsem kapitolu 37 trochu upravila a zkrátila. Kapitolu 38 jsem musela rozdělit na 2 kapitoly – stávající kap.38 a kapitolu 39, kterou jsem musela uložit zvlášť. Tím se mi dostala kap. 39 až za kapitoly 40-42.
Věřím, že Vy už si s tím poradíte. . .
Vaše autorka Yva

Druhého dne po ranních procedurách, snídani a nezbytném cvičení na posílení těla se děti chystaly cvičit na flétnu.
Tomášek se během těch šesti týdnů postupně naučil nejen správně foukat do flétny, aby správně zněla. Naučil se i dvě noty a ve volných chvilkách si cvičil tu nejjednodušší vánoční koledu „Dů valaši dů, hore dědinů, jeden nese česnek, druhý veze pepře, třetí cibulů“.
Jeho vytrvalost a píle nesly brzy ovoce. Tak se stalo, že mohl začít cvičit i další jednoduchou vánoční koledu, tentokrát už na tři noty. Hrál a v duchu si zpíval: Hej, Vánoce, dlouhý noce, jsou tam velký chumelice, hej, hej, koleda, hej, hej, koleda. Strašně se těšil, jak maminku překvapí, až jí pod vánočním stromkem ty dvě koledy zahraje. To bude ale krásný dárek! Maminka bude mít určitě radost a babička též. Pak ale koukl směrem, kde seděla Anička a umínil si, že i doma musí hrát dál, aby se naučil hrát na flétnu jako ona. Strašně Aničku pro její krásnou hru na flétnu obdivoval.
Anička uměla na flétnu již asi devět nebo deset not. Právě hrála krásnou vánoční koledu na devět různých not „Půjdem spolu do Betléma, dudaj, dudaj, dudajdá, Ježíšku, panáčku, já Tě budu kolíbati, Ježíšku, panáčku, já Tě budu kolíbat“. Po dohrání si vyndala flétnu z pusy, trošku si odpočinula a pak spustila další vánoční koledu „Dej Bůh štěstí tomu domu, my zpíváme, víme komu, malému děťátku, Kristu Jezulátku, dnes v Betlémě narozenému“. Tato koleda byla jen na pět not a Anička ji hrála velmi ráda. Pak spustila další koledu „V půlnoční hodinu, anděl se zjevuje, radostnou novinu pastýřům zvěstuje“.
Tomášek obdivně poslouchal a moc si přál, umět hrát jako ona. Za těch pár týdnů dobře věděl, že k cíli vede jenom pravidelné denní cvičení. A navíc měla Anička určitě i talent. Cítila velmi dobře rytmus každé písně, kterou hrála.
Vedle Tomáška sedící Maruška hrála ty samé dvě koledy jako on. Ale u koledy „Hej vánoce, dlouhý noce“ měla občas potíže dodržet správnou délku not. A tak její koleda nezněla tak hezky, jako když ji hrál Tomášek. Asi to bylo i tím, že Maruška byla o ten jeden celý rok mladší než on.
Martin vedle nich se mořil stále s tou jedinou a nejlehčí koledou „Dů valaši dů hore dědinů“ a protože neměl trpělivosti na rozdávání, občas mu v písni zazněl i nehezký falešný tón. Martin ho dobře slyšel a pokaždé se u toho nepěkně zakřenil. Hraní na flétnu mu zkrátka moc nešlo. Hlavně mu ale chyběla ta správná vytrvalost.
Herní terapeutka chodila od dítěte k dítěti. Občas někomu ukázala, jak to správně zahrát, občas někoho naopak pochválila. Pak pohlédla na Tomáška. Ten malý černovlasý hubený klučina Tomík ji už zpočátku hodně zaujal. Viděla tu správnou dychtivost v jeho očích. Poznala brzy jeho houževnatost a vytrvalost, s jakými tady v léčebně cvičil. Všimla si během pár dnů jeho pokroku. Vždyť on byl jen o jeden rok starší než ta malá Maruška, ale hravě ji přeskočil skoro mílovými kroky. Nebo snad skoky?
Slyšela ho nyní hrát a musela ho pochválit: „Tomáši, musím tě moc pochválit. Ani jedna falešná nota. Hraješ to opravdu velmi hezky. Chtěl by ses naučit do Mikuláše ještě jednu koledu? Věřím tomu, že zrovna ty bys to určitě zvládl.“
Tomášek se zatvářil nejdřív značně překvapeně, pak potěšeně a nakonec dychtivě.
A pak jen vyhrkl: „A jakou novou koledu se můžu naučit?“
„Slyšíš tu koledu, co zrovna hraje Anička? Naučím tě další dvě noty a ty si je budeš cvičit, jak je správně zahrát. Pak přidáme i písničku. Takže nejdřív ty noty. . .“, vysvětlovala herní terapeutka. Práce s malým Tomášem ji opravdu bavila. To nebylo jako některé jiné děti, které dávaly okatě najevo, jak je to všechno otravuje. Třeba takový Oskar. V létě mu bylo dvanáct a všechno, co do té doby dělal rád, ho náhle přestávalo bavit. Když tu byl před dvěma roky, práce s ním nebyla tak zoufale těžká jako nyní.
Tomášek se ale hrozně snažil a měl dost píle na to, aby se dokázal novou koledu naučit do dne, kdy přijde za dětmi do léčebny Mikuláš. A to bylo už za dva dny.
A tak se přihodilo, že Tomík začal také cvičit koledu „Dej Bůh štěstí tomu domu“, kterou tak krásně uměla zahrát Anička.

Jak děti pekly vánoční cukroví

Dnes se Tomášek probudil neobyčejně brzy. Venku byla ještě tma. Martin vedle něj si na posteli spokojeně pochrupoval. Tomík si na posteli klekl a koukal ven. Ve světle venkovní lampy viděl, že venku se pomalu snáší k zemi velké sněhové vločky.
Tři postavení sněhuláci stále ještě strážili cestu před léčebnou a dopadalo na ně mdlé světlo lampy. A ten jeden měl kolem krku ještě pořád omotanou modročernou šálu. Tomáškovi se náhle zdálo, jakoby pootočil k němu hlavu a vesele se na něj do okna usmál. Už zvedal ruku, že mu zamává. Pak se ale zarazil. To přece nemůže být pravda. Nezdá se mu to ještě? Sněhuláci se přece nemůžou smát ani otáčet hlavou. A v tu chvíli to viděl znovu. To přece není možné!
„Martine, Martine! Pojď se honem podívat! Ten sněhulák se na mě směje“, snažil se Tomášek probudit kamaráda.
Ten se otočil na posteli, otevřel jedno oko, zamžoural na Tomíka a zamumlal: „Co je? Co chceš? Proč mě budíš?“
To probudilo Aničku, která měla trochu lehčí spaní. Posadila se na posteli a viděla Tomáška u okna. Zvědavost jí nedala, a tak se optala: „Tomíku, co tam máš? Proč nespíš?“
„Honem se pojď podívat! Ten sněhulák . . . kouká na mě a směje se. . . A dokonce na mě otočil hlavu“, volal Tomík.
„Co? Cože?“ ptala se nevěřícně rozespalá Anička. Pak ale seskočila z postele a bosa se běžela také podívat. Vylezla k Tomáškovi na postel, aby lépe viděla ven z okna.
„ Už zase se na nás směje! Vidíš?“ šeptal vzrušeným hlasem Tomášek. Anička napnula zrak.
A právě v té chvíli se otevřely dveře na chodbu a sestřička přišla děti budit. Hned viděla u Tomáška na posteli dvě klečící děti, jak koukají na něco z okna.
„Tomáši, Aničko, jak to, že nespíte? A co to tam máte?“ vyzvídala sestra.
Do dětí jako když střelí. Strašně se lekly. Anička sjela z postele rychlostí blesku a rychle běžela do své postele. Hups a byla v ní! To byla rychlost! Tomášek zůstal klečet a nemohl se od okna v tom úleku odtrhnout.
Sestřička udělala cvak a pokojem se rozlilo světlo. Martin na posteli zakňučel něco v tom smyslu, že chce ještě spát a zavrtal se hlouběji pod deku. Maruška zatím nic nevnímala a tvrdě spala. Ani to světlo jí nevadilo.
Sestra přišla až k Tomáškovi. Viděla, jak je celý rozrušením červený. Tomášek byl v jejích očích hodný kluk, který nikdy na sebe zbytečně neupozorňoval.
A tak zvolila sestřička klidný tón hlasu, když se opět zeptala: „Tomáši, tak co se vlastně děje? Proč nespíš? A co tu u tebe dělala Anička? Je ti něco?“
„Já, já . . . já sem viděl sněhuláka. Smál se na mě. A taky na mě otočil hlavu“, koktal vystrašený Tomík.
Sestřička se kousla do rtu, aby nevyprskla smíchy. To tedy nečekala! Co to ty dětí napadá a takhle hned po ránu, pomyslela si. Pak ale podle Tomíkova výrazu pochopila, že si chlapec nevymýšlí.
A tak jen už vlídně řekla: „Tomášku, to se ti asi něco zdálo, jak jsi ještě rozespalý. Sněhuláci přece nejsou živí.“
A pak změnila téma hovoru a řekla: „Děti, mám pro vás dobrou zprávu. Dnes za vámi přijde Mikuláš.“
„A přijdou i čerti a andělé?“ zeptal se rozespalým hlasem Martin a sunul se pomalu z postele.
Slovo Mikuláš probudilo jako zázrakem i spící Marušku. Vykulila oči, pak seskočila z postele a začala si zpívat: „Mikuláš, Mikuláš, ztratil plášť . . . Hurá! Přijde k nám Mikuláš!“
Sestřička kulila oči také. To se může stát jen malým dětem. V jednu chvíli tvrdě spí a v další už nadšeně zpívá a tancuje po pokoji. A sestřička se pousmála. Práce s malými dětmi ji stále bavila. S nimi ji čekalo stále nějaké to nečekané překvapení.
A Anička? Anička se už nikdy nedozvěděla, jestli se sněhulák na Tomáška opravdu smál nebo zda to byl jen Tomáškův pokračující sen. . .