Kapitola 10 Jak šli kamarádi probudit slepýše, co zaspali

Uplynulo pár dní, ale nikdo z dalších přátel se u Hortenzinčiny chaloupky ani jinde na zahradě neobjevil. Panenka Konvalinka pojala podezření, že se jim muselo stát něco strašného.
„Možná už nežijí. Jinak by už za námi přece přišli. No nemám pravdu, Hortenzinko?“strachovala se něžná Konvalinka. Jako vždy si ze všeho dělala větší hlavu než ostatní.
Panáček Malinda, který naopak svět bral vždy z té lepší stránky, však řekl: „Nestraš, Konvalinko. Prostě se jim jednoduše ještě nechce vstávat. Já bych možná ještě rád spal také, ale když mě Ostružinda vzbudil, vzpomněl jsem si tady na svou lásku Hortenzinku a v pelechu už mě nikdo neudržel. Je snad starý slepýš zamilovaný, aby vyskočil jako já a někam se hnal za láskou? Není. A co ropucha Růža? Vždyť to je také letitá ropucha. A zamilovaná rozhodně není. Některé otázky či problémy mají jednoduché vysvětlení. No ne?“
Víla Hortenzinka poslouchala pozorně, jak se spolu dohadují, když vtom dostala opět nápad.
„Víte co, vy dva, pravdu můžete mít vlastně oba. Já si myslím, že by nebylo špatné jít se po nich poohlédnout. A vyrazit můžeme klidně hned. Co vy na to?“
„Já jsem pro. Tak hned zjistíme, jestli se něco stalo. V nejhorším je prostě probudíme“, přidal se panáček Silvián a držel přitom svou panenku Konvalinku kolem pasu. Nerad viděl, když ji něco trápilo. Udělal by cokoli, aby vykouzlil úsměv na jejích něžných rtíkách. Tak moc ji miloval. A láska, to je mocná čarodějka.
Starý slepýš přebýval v díře pod keřem, který se nazývá azalka. Azalka rostla na spodní terase napravo od schodů. V době květu mívala tmavě růžové nádherné květy. Nyní se první květy ale teprve otevíraly, jelikož nad azalkou rostly vysoké túje. Také vedle stojící ozdobná třešeň tvořila azalce stín, a tak měla azalka s kvetením zpoždění. Stála celý den ve stínu a sluneční paprsky se k ní nedostaly. První si tuto skutečnost uvědomil moudrý mlok Samuel a sdělil svůj poznatek všem okolo.
„Tedy Samueli, gratuluji. Jsi vážně moudrá hlava. Kdo by to byl řekl, že úplně stačí, aby se někam nedostalo pořádně sluníčko a hned je tu víc chladno a trochu i vlhko“, pochválil starého mloka panáček Silvián.
Ještěrka Zeminka mloka poplácala nožkou po zádech a řekla: „Copak náš Sam. To je chytrá přemýšlivá hlava. On vždy přijde věcem na kloub, viď Same?“
Ale Samuel jen skromně zamručel: „ No jo. Tak kouknem, co je s nimi. Proto jsme sem přišli, ne?“
Malinda na nic už nečekal a co nejvíc nahlas zahlaholil: „ Kde jste kdo? Starý slepýši, jsi tu?“
A Samuel se též přidal: „Slepýši, starý brachu, vstávej! Hej hola, z díry ven!“
První se poodhrnuly dvě spodní větvičky s menšími zelenými lístky. Pak se objevila hlava slepýše. Ale co to? To nebyl přece starý slepýš. Byl to mladý červenohnědý slepýš. Pěkně rozespalý se soukal ven z díry a za ním lezl mladý slepýš hnědožlutý.
„No těpic! Kolik vás tam ještě je? A kde je starý slepýš?“ neodpustil si překvapeně Malinda.
Teprve v tu chvíli si Hortenzinka uvědomila, že slepýši často spí přes zimu ve větších společenstvích. Několik slepýšů spí vzájemně propletených v jednom klubku. A hadi to mají stejné. Hned s tím obeznámila i ostatní. Než však stačil někdo něco říct, objevila se v díře konečně šedostříbrná hlava starého slepýše. Oční víčka měl ještě zavřená a lezl ven vlastně tak nějak po paměti.
„Co se to tu děje? Proč mě nenecháte ještě spát? Kam ten spěch?“ neodpustil si trochu nevrle.
Samuel se podíval po ostatních, jakoby říkal: Vidíte, já vám to říkal, měli jsme je nechat ještě spát. Ještě nepřišel jejich čas vstávání po zimě.
V tu chvilku však přispěchala s omluvou víla Hortenzinka, která řekla: „Starý slepýši, promiň nám tu opovážlivost, s jakou jsme tě probudili. A to platí i pro vás, mladí slepýši. My všichni se vám omlouváme. Jen jsme již delší dobu všichni vzhůru a měli jsme o vás obavy. Proto jsme se za vámi dnes vydali. My si vážně neuvědomili, že jak vám sem nesvítí slunko, tak tu máte větší zimu než my a potřebujete déle spát.“
Starý slepýš mezitím konečně otevřel obě oči. Popolezl po louce na slunné místo a nechal na sebe proudit blahodárné sluneční paprsky. Krev mu začala proudit rychleji tělem, a tím se mu i prokrvil lépe mozek. Konečně začal přemýšlet.
Přátelé o nás měli strach. To je od nich vlastně hezké, říkal si v duchu a konečně se usmál.
Pak řekl už o poznání přívětivějším hlasem: „No, už se stalo. My tu v tom stínu jsme nějací opoždění. Když tak nyní koukám kolem sebe, jak vše kvete, musím přiznat, že jsem poprvé v životě zaspal příchod jara. Ani nevím, jak se to stalo. A vy mladí jste mě také nevzbudili.“ Koukl slepýš s mírnou výčitkou po mladých slepýších. Potom jeho pohled padl na okrasnou třešeň. A vtom na to přišel.
„Už to mám, už to vím!“ zvolal. „To ta třešeň. Za poslední rok vyrostla a hlavně zmohutněla. Proto se na mou azalku nedostane sluníčko a je furt ve stínu. Krucipísek, já se snad na stará kolena budu muset přestěhovat“, zabědoval starý slepýš.
„A co ropucha Růža? Ta ještě také spí. Půjdeme se podívat, jestli je v pořádku?“ chtěla vědět panenka Violka.
„Pojďme se za ní kouknout. Přece jen byla na podzim, jak všichni víme, dlouho nemocná“, navrhla ještěrka Zeminka. Opravdu ji zajímalo, proč se stará ropucha ještě neobjevila. Aby tak tu zimu nakonec nepřežila! Strachovala se v duchu.
Přátelé vylezli nahoru až na dohled vřesoviště. Zrovna tam růžově kvetla další azalka a blízko ní fialkově malý rododendron. A od nich nalevo pod keřem zvaným dřišťál stará ropucha přebývala. Keř měl ale překvapivě drobné zelené lístečky. Jak je to možné? Vždyť ještě minulý rok byly jeho lístky jasně červené?

Tentokrát odpověď na otázku znala malá víla. I tady totiž vyrostly za minulý rok o hodně lískové keře. Ještě minulý rok nebyly lísky tak vysoké a sluníčko dosáhlo svými paprsky na keřík dřišťálu. Aby jeho lístečky měly červenou barvu, musí být keř co nejvíce na slunci. Jakmile je povětšinou ve stínu, jeho lístky mají jen obyčejnou zelenou barvu.
„Příroda a sluníčko společně umí pěkně čarovat“, řekla Hortenzinka nahlas a celý problém kamarádům hezky vysvětlila. Ti byli překvapeni, co všechno jejich přítelkyně zná.
A jak si tam tak povídali, vykolébala se z úkrytu velká hnědá ropucha a povídá: „Nazdárek, že vy jste to už bez staré ošklivé ropuchy nemohli vydržet? Nemám pravdu? Hlaholíte tu jak na lesy, že by to vzbudilo i mrtvého brouka, natož mě.“
Růža si po většinu času dokázala ze sebe dělat legraci a své přátele kolikrát pobavila i na svůj účet. Všichni ji proto měli rádi a těšili se na její vtípky. Že je ošklivá nikdy neřešili. Pro ně byla hlavně správná a ochotná pro každou legraci. Za trochu humoru by Růža snad položila i život. A za dobrodružství také. To o ní bylo známo. Vždyť touha po velkém dobrodružství ji na podzim málem stála život.
Přátelé se kolem Růži seskupili a hezky se s ní také přivítali. Byli rádi, že ji vidí živou a zřejmě i zdravou. Vždyť už zase oplývala svým pověstným humorem, na který se všichni tolik těšili.
Hortenzinka se ke staré ropuše přitočila, něžně ji pohladila po zjizvených zádech a řekla s úsměvem: „Růženko, tak ráda tě zase vidím. A jak tak koukám, ty červené jizvy ti krásně během zimy zbělely.“
Ropucha se na ni vděčně podívala a odpověděla: „Moje sladká vílo, to jen díky tobě a tvé péči jsem se dočkala dalšího jara. To ty jsi mi přece nejvíc pomohla svými medicínkami, co vyrábíš. A nějaké jizvy, bílé nebo červené? Tak ty já ve svém věku už neřeším.“

Kapitola 9 Hortenzinka má nápad

Druhého dne před polednem sluníčko krásně hřálo a Hortenzinka dostala jeden ze svých nápadů.
Navrhla: „Kamarádi, mám nápad. Co kdybychom si vynesli stůl a židle z chaloupky sem na ten plácek a dali si tu oběd? Co vy na to?“
Violka se k ní hned nadšeně přidala: „Jú, to je ale bezva. Budeme se vyhřívat a opalovat na sluníčku a přitom hodovat. Já už se těším!“
Malinda s Ostružindou byli panáčkové činu a hned se jali vynášet stůl se židlemi před chaloupku. Víla s panenkou zatím chystali pohoštění. Za chvilinku již všichni čtyři hodovali kolem stolu a bylo jim přitom moc pěkně. Sluneční paprsky je šimraly na tvářích a příjemné teploučko je hladilo po celém těle. Jejich smích a veselý hlahol hned oživily zahradu. Zvědavý kos se přišel podívat, co se to tam děje. Když viděl jejich veselí, ještě jim k tomu hezky zazpíval.

Vtom se vynořili zpoza chaty dvě malé postavičky a mířili k nim. První je svým bystrým zrakem zahlédl panáček Ostružinda a zvolal: „Hele, kdopak se nám to probudil?“
A Malinda se přidal: „No to je báječné! Zas nás tu bude víc a užijem si kopec srandy.“
Hortenzinka vstala, aby hosty přivítala a srdečně řekla: „Konvalinko, Silviáne, jak ráda vás po té zimě zase vidím! Dobře, že jste v pořádku přežili. Určitě si dáte s námi něco dobrého na zub. Nejste po té zimě vyhládlí?“
I Violka vstala a šla se s příchozími pěkně přivítat. Jak je ale delší dobu neviděla, byla malinko zaražená. Přesto se jako ostatní se Silviánem a Konvalinkou srdečně objala. Poté se shánělo, na co by se hosté mohli posadit. Silvián navrhl, že sem dovalí společnými silami menší poleno a na ně si sednou. Jak řekli, tak udělali a za chvíli již všichni seděli spokojeně kolem stolu. Jedli, pili, hodovali a vyprávěli si, jak kdo přečkal zimu. Pak začali vzpomínat na společné veselé zážitky. A tak se smáli a Malindův nakažlivý burácivý smích opět probudil další přátele.
To mlok Samuel je slyšel ve svém úkrytu ve skalní rozsedlině. Rozvážnými pohyby stáří se pomalu vysoukal z díry ven a nastavil ztuhlé tělo slunečním paprskům. Slastně tak chvíli setrval a uvědomil si, jak je rád, že zimu zase jednou přežil. Tělo ho však bolelo. Začal se proto různě protahovat a chvíli tak natáčel ke slunci různé části svého starého těla. Ozvalo se lup, lup. Zablokovaná páteř po dlouhém lenošení se zas vrátila na své správné místo a mloka přestalo pomalu bolet na dvou místech. Sluneční teplo mu pomalu rozproudilo krev v žilách a hned mu bylo lépe. Opět se ozval veselý smích a Samuel zatoužil vidět svou milovanou Hortenzinku, kterou viděl vyrůstat od jejích dětských střevíčků. Konečně se rozhodl slézt ze skalky po kamenech dolů. Rozvážnými pohyby pak vylezl malý kopeček a ocitl se na dohled hodujících přátel.

Zatím ho nikdo nespatřil, a tak se sám přihlásil slovy: „Přijmete mezi sebe ještě někoho dalšího?“
Jak ho víla Hortenzinka uviděla, vymrštila se ze židličky a už byla u něj. Láskyplně ho něžně objala a šeptala mu: „Samueli, mám tak obrovskou radost, že jsi naživu! Příteli můj nejmilejší, vítej mezi nás! Bez tebe by můj svět nebyl úplný.“ Oběma se leskly v očích slzičky štěstí ze setkání po dlouhé době. Nahlas pak řekla: „Jen pojď mezi nás. My se na tebe již těšili.“
Přátelé se trochu posunuli a udělali mu u stolu čestné místo. Všichni si moudrého starého mloka velmi považovali a byli rádi, že ho mají opět ve svém středu. On každému dokázal vždy dobře poradit a jeho moudrost a zkušenosti byli na zahradě pověstné.
O kus dál pod korejskou jedličkou se za bujarého veselí, jež se zahradou neslo, probouzela i hnědá ještěrka Zeminka. Opatrně vykoukla ze svého úkrytu v zemi, který měla mezi kořeny jedličky. Viděla, že blízký srub i pergola před ním jsou opuštěné. Lidé ani ten jejich malý bílý pes tu nejsou. Uf, klidně může vylézt a bude v bezpečí. Vylezla po korejské jedličce až nahoru. Odtud měla báječný výhled přes velký kus zahrady. A vtom je spatřila, jak tam u stolu sedí před Hortenzinčinou chaloupkou. Vmžiku byla dole a mířila za přáteli. Už se na ně po té dlouhé době těšila. Určitě ji rádi uvidí, o tom byla přesvědčená. Její dobromyslná dušička ani jinou možnost nepřipouštěla. Zeminka měla ráda každého a každý měl rád ji. Ke všem se chovala velmi srdečně a vlídně a pro každého měla pěkné slůvko uznání. Od každého také čekala jen to pěkné, což se jí minulý rok se zelenomodrou ještěrkou Pyšnilkou Krásnoočko moc nevyplatilo. Ale to už je pryč. Zeminka byla vždy nakloněna vidět zítřek v těch lepších barvách.
Jen co ji panáček Malinda zahlédl jako první, zahlaholil zvesela: „Další kamarádka přichází. Dnes máme ale krásný den plný pěkných setkání. Přátelé, udělejte u stolu ještě místo pro ještěrku Zeminku.“
A opět nastalo srdečné vítání. Zeminka se cítila jako vždy všemi milovaná a mezi přáteli jí bylo velmi dobře. Na všechny se laskavě usmívala a sem a tam s někým zalaškovala. Všichni vzpomínali na ostatní kamarády, kteří ještě po zimě spí. Snad se brzy objeví zas někdo další.

Kapitola 7 Proč je dobře, že občas prší

Hezké jarní dny vystřídal sem tam den, kdy pršelo. Jednou takhle klečely maličká víla s fialkovou panenkou vedle sebe na veliké posteli a koukaly z okna ven do zahrady. Bradičky měly podepřené o drobné ručky a hleděly, jak proudy vody tečou Hortenzince ze střechy. Kap, kap, kapy, kap.
Violka byla smutná, že nemůžou jít toho dne ven, protože by v tom prudkém dešti promokly, jak se říká, až na kost. Když Hortenzinka viděla, jak moc je smutná, začala jí vysvětlovat, proč je déšť pro rostliny na jaře tak důležitý.
„Violí, stromy, keře a květiny na jaře potřebují nutně vláhu, aby po dlouhé zimě neuschly. Navíc se v zemi musí vytvořit dostatečně velká zásoba vody pro nadcházející horké jarní a hlavně letní dny. Bez vody by všechny rostlinky na zahradě zemřely žízní. Voda je úplně nejdůležitější pro jejich bytí. I my dvě, kdybychom neměly tři až pět dní vodu, bychom to nevydržely. Naše tělo, ale i tělo všech lidí je na tom podobně. A vůbec, bez vody by na světě nic nežilo a nerostlo.“
„Aha. Ty tedy myslíš, že kdybych se třeba nemohla týden napít, tak bych umřela?“ vyděsila se Violka.
„Hned bys neumřela, ale měla bys strašlivou žízeň a byla bys neuvěřitelně zesláblá. Určitě bys nedokázala myslet skoro na nic jiného, než jak někde najít vodu nebo cokoli k pití, abys tu ukrutnou žízeň uhasila. A my bychom tě museli nosit, protože bys byla tak slabá, že bys chodit už sama nesvedla.“
„Tak bych se napila třeba šťávičky z nějakého ovoce nebo bych rozkousala nějaké jedlé bobulky. Ale jenom ty jedlé, abych se neotrávila“, navrhovala panenka s fialovými copy řešení.
„To by ti pomohlo ale jen na chvilku. Po chvíli by se ti žízeň zas vrátila. Naše tělo i tělo všech živých tvorů a rostlin nutně potřebuje přímo vodu. Nějaké sladké šťávičky nestačí.“
Violka se hrozně podivila a vyhrkla s neskrývaným zájmem: „A jak to všechno víš? Hortenzinko, kde bereš ty své znalosti? Chtěla bych být také tak moudrá jako ty?“
Hortenzinka neskrývala potěšení za obdiv, který jí kamarádka projevila.
Potutelně se usmála a vysvětlila: „Violko, něco mám vyčtené z té velké knihy, co jsi mohla vidět u mě doma. A některé věci jsem pochytila od lidí za ta léta, co se spolu tady baví a vypráví si.“
„Vážně? To oni si mezi sebou povídají takové zajímavé věci?“ podivila se Violka.
„No jasně. To třeba sedí paní pod pergolou nebo za teplého počasí na lehátku a čte knížku. Pán zase čte noviny nebo časopis. A chvílemi se o tom, co čtou, mezi sebou baví. A pak, v chatě mají ještě takovou zvláštní velkou krabici, co v ní jdou barevné obrázky. Ta krabice umí i mluvit a hrát. A z té krabice, říkají jí myslím televize, se také dozvídají spoustu chytrých věcí a myšlenek“, rozvíjela svou řeč blonďatá víla.
Panenka Violka chvíli nic neříkala, jen si přemýšlela o všem, co se dozvěděla. Co jen ti lidé všechno mají. Takové zázraky oni umí. A jak to všechno mohou vědět?
Po chvilce zadumání, kdy stále ještě koukala ven z okna, prohlásila: „Ode dneška se už nebudu mračit, když bude venku pršet. Teď už vím, jak je voda pro nás všechny v životě důležitá. Jsi hodná, že jsi mi to tak hezky vysvětlila, Hortenzinko.
A pak konečně nastal měsíc duben. Vše kolem se čile probouzelo k životu. Jen keřík hortenzie stále nic. Navrchu holých prutů měl mnoho uschlých květů neurčité barvy ještě od podzimu. Pouze na dvou větvičkách, které byly nejvíc na slunci, se ukázalo několik nesmělých pupenů. Vedle keře mahonie, jež bohatě kvetla drobnými žlutými kvítky a intenzivně voněla, připadala Violce milovaná hortenzie jako chudá příbuzná. Hortenzinka však věděla dobře, že musí být trpělivá a že její čas teprve přijde. Na hortenzii bylo v tomto období ještě příliš brzy a chladno. Tak to také Violce vysvětlila.
Květy mahonie přitahovaly brzy se probudivší čmeláčky i včelky a jiný drobný hmyz. Vedle dřevěné kadibudky, ale i na dalších místech zahrady, vykvetly žluté narcisky.

Na záhonku vedle růží, na kterých se objevily první lístky, vykvetlo několik žlutých a fialových hyacintů. Hortenzince s Violkou voněly na dálku těžce omamnou vůní.

Na skalce, kde ve skalní rozsedlině ještě spal mlok Samuel, zase rozkvetl vínově fialový a fialově modrý koniklec. Jejich velké květy Hortenzinka s Violkou velmi obdivovaly.

V půli dubna se ještě víc oteplilo a ze zasazených cibulek opravdu začaly růst tulipány. Bylo jen otázkou pár dnů, kdy vykvetou ve své plné kráse. Hortenzinka jásala radostí, že jejich cibulky nechaly myši na pokoji.
A co naši spící přátelé? Ti se jeden po druhém začali probouzet ze zimního spánku. Vždyť už byl nejvyšší čas.

Kapitola 6 Jaro přišlo toho roku neobvykle brzy

V chaloupce pod hortenzií společně hospodařily dvě roztomilé panenky. Od toho šťastného shledání po zimě jim spolu bylo moc hezky. Ani na okamžik se nechtěly odloučit. Hned ten první den shledání nabídla víla Violce, aby se už nevracela k sobě do pelíšku mezi fialky. Dostala nápad
„Violí, co bys řekla tomu, abychom tu bydlely společně? Poté zimě ti bude lépe u mě v teplé chaloupce. A podívej, šatičky jsme ti vypraly a jsou zas čisté. Když se vrátíš k sobě, tak je budeš mít zas samý flek od hlíny. Určitě si to tu spolu hezky užijeme,“ zadívala se tázavě Hortenzinka na kamarádku.
„Jéé, no to je báječný nápad! Hortenzinko, ty jsi tak skvělá! Budu tu s tebou bydlet moc ráda,“ zaradovala se maličká panenka a radostí se s Hortenzinkou zatočila dokola.
„Navíc kdyby náhodou přišel můj milý Ostružinda, chtěla bych vypadat co nejlíp, a to se mi na záhonku mezi fialkami moc nedaří, jak už víš.“
„No jo, vzpomínám. Každý copánek zapletený jinak a na hlavě div ne vrabčí hnízdo,“ zasmála se s chutí Hortenzinka.
„A kdy myslíš, že se Malinda a Ostružinda můžou probudit ze zimního spánku? Jestlipak se jim nemohlo stát přes zimu něco ošklivého,“ měla panenka obavy.
„Neboj, oni jsou otužilí. Až přijde jejich čas, jistě za námi hned přijdou. Neměj obavy,“ uklidňovala Hortenzinka kamarádku s hranou veselostí, ale na dušičce jí při tom pomyšlení moc dobře nebylo. Dobře věděla, že přes zimu se může v přírodě stát cokoli. Nikdo si před krutou zimou nemůže být úplně jistý.
Jaro přišlo toho roku neobvykle brzy. Na mnoha místech zahrady se objevily nádherné trsy žlutě a růžově kvetoucích petrklíčů.

Vedle nich se chystaly ke květu žluté a žlutobílé narcisky s oranžovými středy. Příroda na zahradě se probouzela po dlouhém zimním klidu. Stromy a keře se postupně oděly do světle zelených lístečků, z nichž na dálku zářila novota časného jara.

Hortenzinka s Violkou se vydávaly na dlouhé procházky zahradou a jásaly nad každým rozkvetlým kvítkem.
„Hortenzinko, podívej! Řekni, co je to za bílé kytičky? Ty já neznám?“

„To jsou přece bledulky. Už dlouho jsem je tu na zahradě neviděla. Možná je tu paní nově zasadila. Kde by se tu jinak samy vzaly? Ona tu na podzim sázela i nové cibulky tulipánů. Na ty jsem teprve zvědavá. Sama uvidíš, jak zajímavé a krásné barvy tulipány mohou mít. Jestli ty zasazené cibulky ovšem nesežraly myši. To by byla obrovská škoda. Jenže jak nemají myšky co jíst, sežerou, na co přijdou. A některé cibulky kytiček jim chutnají obzvlášť. Bohužel,“ uzavřela malá víla.
Violka byla v těchto dnech přešťastná, jelikož kam oko pohlédlo, kvetly trsy fialek. Některé byly spíš do fialovo-růžova, jiné měly barvu až do modro-fialova.
Jak tak procházely zahradou, dostaly se až ke stromu vedle zadní kůlny. A tam na stromě bylo něco, co Violku zaujalo.
Hortenzinka zpozorovala její pohled a jala se vysvětlovat: „To jsou kočičky…“
Než však stačila dokončit větu, panenka s fialovými cůpky ji celkem nevychovaně přerušila: „Kočičky? Já myslela, že to jsou jehnědy. Ty snad vidíš někde kočku? Asi ti nerozumím,“ otázala se překvapeně Violka.
„Ale no tak, Violko, kdybys mě nechala domluvit a nepřerušovala, hned bych ti to vysvětlila. Přerušit někoho uprostřed řeči je pěkně nezdvořilé a nevychované. Musíš se naučit nechat jednoho domluvit,“ zlobila se naoko Hortenzinka. Již předtím si párkrát všimla, že Violka někoho nenechá domluvit. A tentokrát už se rozhodla, že jí udělí malou výchovnou lekci. Někdo jí to ostatně vysvětlit musí. Kdyby to dělala dál, přátelé by jí za to neměli moc rádi. Skákání do řeči vadí totiž každému.
Violka se zatvářila pěkně kajícně a řekla: „Moc mi to promiň, Hortenzinko. Já se budu snažit to už nedělat. Jsem asi tak strašně zvědavá, že se vždycky neudržím. Vážně se moc omlouvám. Ty se na mě zlobíš, viď?“
Hortenzinka se ale na panenku usmála a zvesela pokračovala ve vysvětlování: „Ty jsi ale trdlík. Já se přece nezlobím. Vysvětlit jsem ti to ale musela. To abys to už příště nedělala. Nebo se o to aspoň snaž. Já vím, že jsi hrozně netrpělivá, ale trpělivosti se musíš postupně učit.“
Pak objala smutnou a rozpačitou panenku kolem ramen a povídala dál: „Takže Violko, kde jsem to jen skončila? Aha, už si vzpomínám. Máš vlastně pravdu. Na stromě, který se jmenuje vrba jíva, opravdu teď v březnu rostou a právě kvetou jehnědy. A těm malým bílým jehnědám na hnědé větvičce říkají lidé lidově „kočičky“, jelikož jsou na dotek právě tak jemné, jako kočičí srst. Rozumíš?“

„Aha. To je zajímavé, co ti lidé všechno nevymyslí. Hortenzinko, a na co jsou vlastně všechny ty jehnědy na stromech dobré?“ zajímala se Violka.
„Například na to, že pyl a nektar na mnoha jehnědách brzy na jaře poskytuje potravu pro včelky i jiný hmyz, který je po zimě vyhládlý a potřebuje nabrat sílu,“ vysvětlovala víla trpělivě. Chodila s fialkovou panenkou po zahradě a zodpovídala všechny otázky, které jí zvídavá Violka pokládala.

Kapitola 5 Kdo vzbudil Hortenzinku potřetí

Nastal první jarní den, který vždy připadá na dvacátého prvního března. Sluníčko se ten den chvílemi schovávalo za mraky. Pak zase vysvitlo ve své plné kráse. Venku byla cítit ta prazvláštní až slavnostní vůně. To matka země se probouzela po zimě k životu.
Na záhonku s růžemi se to pod příkrovem z chvojí viditelně zachvělo. Chvilku se to tam tak vrtělo, ale stále se nic nedělo. Co to tam jen může být? Že by myška? Ptačí samička Běluška to sledovala z blízkého keře. Zvědavostí ani nepípla. A pak se náhle vynořila fialová hlavička malé roztomilé panenky. Po zimním spánku jí z dlouhých copánků vylézaly fialové vlásky a trčely na všemožné strany. Maličká panenka zkrátka vypadala jako rozčepýřené kuřátko, co se právě vylíhlo z vajíčka. Zelené šaty s fialovými puntíky měla docela pomačkané a někde i od hlíny špinavé.
Panenka, která se vymotala zpod chvojí, se jmenovala Violka. Nejprve se důkladně rozhlédla. Vzduch byl čistý. Nikde nečíhalo žádné nebezpečí. Poté se pořádně protáhla. Máchala drobnýma ručkama nahoru a dolů a pak zase do stran. Nakonec udělala několik dřepů a hned se cítila o mnoho líp. Už nebyla po dlouhém zimním spánku tak ztuhlá. Potom začala odklízet stranou chvojí, kterým byly přikryty na záhonu všechny růže. A ejhle. . . Pod chvojím se objevilo moře krásně fialově kvetoucích fialek. Tam mezi nimi měla Violka svůj pelíšek ze suché trávy. Zde se zásobami přečkala a prospala svůj první zimní spánek.

Copatá panenka se chvíli vystavila prvním slunečním paprskům. Pocítila příliv nové svěží energie. Byla krásně vyspalá a odpočatá. Cítila se přímo báječně. Nyní nastal čas, kdy se půjde podívat, kdo z jejích přátel je již vzhůru. Nejprve se podívá, copak asi dělá její kamarádka víla Hortenzinka. Třeba už je také vzhůru. A tak se vydala na průzkum za malou vílou.
Chaloupka víly byla schována pod keřem hortenzie, jejíž pruty byly nyní po zimě ještě holé a zatím byly dokonce skryty pod růžovým kabátkem ze speciální látky. Ten měl hortenzii chránit proti vymrznutí za tuhých mrazů.
Violka se vesele rozběhla pod hortenzii.
Když je tak krásně, to jistě bude Hortenzinka už vzhůru, pomyslela si. Jenže dvířka do chalopky byla zavřená. Violka tudíž chaloupku obešla a jala se nakukovat do okýnek. V kuchyňce nikdo nebyl. Přesunula se tedy dál. Nahlížela dovnitř oknem u postýlky. Uvnitř se však nic nehýbalo. A už ji vidí! Na vílí domeček právě svítilo intenzivně sluníčko. Proto se Hortenzinka odkopala. Ležela na hromádce listí pěkně na zádech a líbezně usmívala. Určitě se jí zdálo něco moc hezkého.
Violka chvíli váhala. Co má teď dělat? Má nechat kamarádku dál spát? Když je venku tak nádherný den? To jistě ne. Půjde ji vzbudit. Snad za to nedostane vyhubováno.
Nejprve zlehýnka zaťukala na okénko. Znělo to jako lehký vánek. Nic. Zaťukala tedy silněji a do nepravidelného rytmu. To stačilo.
Hortenzinka naráz otevřela obě oči. Někdo ťuká na okénko. Kdo to? Pohled jí zamířil na okno. Vesele se na Violku rozzářila. Konečně se tedy dočkala! Jaro je tu! Přátelé se probouzejí. Huráá!
Víla hned pozvala kamarádku dál. Jen co otevřela dvířka, padly si vzájemně do náručí.
„Violko, jsem tak šťastná, že jsi tu krutou zimu přečkala ve zdraví!“ zvolala Hortenzinka šťastně.
Violka se zaculila a přiznala: „Věř mi, že jsem měla z té první zimy docela velký strach. Ale když tě teď vidím, myslím, že to nejhorší je už snad za mnou. Nebo snad ne?“
„Myslím, že už ti nebezpečí umrznutí nehrozí. Zvládla jsi to skvěle a vypadáš opravdu dobře. A nejsi ani moc hubená. Zřejmě ti zásoby stačily na celou zimu.“
Pak se ale Hortenzinka zasmála a ukázala Violce na hlavu se slovy: „ Jen ty tvé copánky musíme předělat. Vypadáš jako vrabčák, co zrovna vypadl z hnízda. Anebo když prolétl hustým roštím. A ty šaty potřebují nutně vyprat. Pojď, já ti pomůžu.“
„Jéé, to jsi moc hodná, Hortenzinko. A představ si, že venku už kvetou petrklíče. To jsou přece poslové jara, ne? Znamená to snad, že jaro už je tady?“přišla fialková panenka s novinkou.
A Hortenzinka pokývala hlavou na důraz, že je to tak. Právě se snažila rozčesat Violky zacuchané vlásky a musela se pekelně soustředit, aby jí polovinu vlasů nevytrhala.

Kapitola 4 Kdo si hledal na zahradě nové útočiště

Pojednou to malé víle kolem hlavičky udělalo frrr. Příšerně se lekla! Honem se ohlédla a vidí sedět na blízké větvičce zelené túje nějakého ptáčka. A v zobáčku něco držel. Že by to bylo peří? Nebo snad kousek suché trávy? Či snad malé dřívko? To nebylo až tak důležité.

Zvědavá Hortenzinka hezky pozdravila a povídá: „Dobrý den. Já jsem víla Hortenzinka. Ale tebe neznám. Ty jsi tu nová, viď?“
A samička cizího ptáčka povídá: „Máš docela pravdu. Musela jsem se přestěhovat. Blízko nás se usídlil dravý pták krahujec a začal nás ohrožovat na životě. S oblibou loví malé ptáčky, jako jsem například já. Tak si hledám nové místečko, kde bych si postavila hnízdo pro svá budoucí mláďátka. Musí to být ale nějaké hodně bezpečné místo, kam se nedostane například kočka. A hlavně kam není vidět. Zrovna tady jsem našla moc hezký úkryt. Větvičky jsou tak husté, že sem není vůbec vidět. A to je přesně to, co já hledám.“ A neznámá otočila hlavou ke kmeni túje, na které seděla.

Pak se zeptala ještě jednou.
„A jak je to tady s kočkami? Bydlí tu někde v okolí? Moje rodina má s nimi neblahou zkušenost.“
Hortenzinka musela s pravdou ven, a tak řekla: „Nebudu ti lhát. Sousedé na vedlejší zahradě mají černobílou kočku. Mína se jmenuje. Pravdou je, že sem k nám Mína docela často podniká své výlety. I my se před ní musíme mít na pozoru. Naše blonďatá paní je ale docela ráda, že sem chodí, protože Mína tu loví myšky, které jí tu jinak dělají neplechu mezi kytičkami na záhoncích. Slyšela jsem, že jí sem tam sežerou nějakou tu cibulku v zemi, ze které měla vyrůst kytička. To je mi naší paní pak líto. Ona je vždycky potom docela smutná. Chce to tady na zahradě mít pěkné a mrzí ji, když jí myšky maří její práci.“
„No jo a co mám teď jako dělat? Já byla tak šťastná, že se mi podařilo najít takové skvělé místo ke hnízdění“, dumala smutně ptačí samička.
Hortenzinka si dobře prohlédla košatou túji před sebou a začala ptáčka uklidňovat: „Já si myslím, že nemusíš mít obavy, že by ti Mína mohla být nebezpečná. Ta túje je tak hustá, že není ani vidět její kmen a vnitřní větvičky. Kočka by tam stěží prolezla. Když budeš šikovná, nikdo ani nebude vědět, že tam ukrýváš své hnízdo. A navíc, jak povídám, Mína sem chodí s oblibou lovit hraboše. Nemusí se namáhat lézt až do koruny nějakého stromu pro malé ptáčky.“
„Když myslíš“, byla na vážkách ptačí samička.
Hortenzinka však řekla: „Je to jen na tobě, jak se rozhodneš. Nenech se ode mě ovlivňovat. Já jsem ti řekla jenom svůj názor. A jakpak ti vlastně říkají?“
Ptačí samička se rozpaky zapýřila a začala se omlouvat: „Hortenzinko, promiň mi to. Mám takové starosti, kde si postavit hnízdo, že jsem docela zapomněla na dobré vychování. Mně říkají Běluška a jsem Mlynařík dlouhoocasý. Víš, my mlynaříci stavíme hnízdo s manželem oba společně. To už tak mlynaříci dělají, že staví hnízdo samička i sameček. Tím se lišíme od mnoha jiných ptáků, kde hnízdo většinou staví jenom samička.“
„Máš moc hezké jméno, Běluško. A tvou omluvu ráda přijímám. Chápu, že máš teď velké starosti, kde se uhnízdit. Ale nyní se s tebou už musím rozloučit. Já i mí přátelé máme ještě zimní spánek, tak se i já půjdu ještě prospat. Podle rozkvetlých kytiček však tuším, že brzy přijde jaro. To se pak tady určitě budeme vídat každý den. Měj se tedy hezky a přeji ti správné rozhodnutí“, řekla Hortenzinka a zamířila do tepla své chaloupky.

Kapitola 3 Co Hortenzinku vzbudilo podruhé

Bylo to někdy uprostřed měsíce března, když Hortenzinku opět něco probudilo. Tentokrát to byl prudký liják. Plesk, plesk. Bubnoval Hortenzince na střechu chaloupky a silný vítr měnil směr deště. Chvílemi narážel do střechy a oken z jedné, podruhé zase z druhé strany. Plísk, plísk. Prudké poryvy deště narážely do chaloupky tu ze severní strany, tu ze západu a rušily víle klidný spánek.
Malá víla se neochotně vyhrabala z teplého pelíšku. Po kolenou se v postýlce přesunula k okénku a notně zvědavá vyhlédla ven. Nikde nebylo po sněhu ani památky. Hortenzinka sledovala oknem padající déšť a pomyslela si: To je moc dobře, že tak hodně prší. Aspoň všechny stromy a keře budou mít potřebnou vláhu a žádný nám tu neuschne. Po dlouhé zimě jsou určitě všechny rostliny na zahradě vyprahlé a nutně potřebují hodně zalít.
Když už jsem vzhůru, dám si něco dobrého na zub, řekla si v duchu a pocítila obrovský hlad a zároveň chuť na něco dobrého. Její kroky zamířily do kuchyňky. A vtom to spatřila! V kuchyňce hned vedle okna trůnilo velké ořechové hnízdo a vedle něj se o stěnu opíralo linecké kolečko, z jehož středu koukala na Hortenzinku jasně červená marmeláda.
„Júú, vždyť mám cukroví, co jsem dostala od paní na Vánoce. Úplně jsem na něj zapomněla! Tentokrát to udělám ale obráceně. Nejdřív si dám něco zdravého a teprve potom něco dobrého“, zajásala nahlas maličká víla. Rozhodla se docela rozumně, aby jí nebylo těžko od žaludku jako posledně.
Nejprve zatopila v kamnech. Teprve pak si do misky připravila dvě sušené borůvky a jeden lískový oříšek. Oheň v kamínkách vesele plápolal a chaloupkou se rozlilo příjemné teplo. Hortenzinka se usadila s jídlem do křesílka. Při jídle vzpomínala, co hezkého nebo zajímavého zažila se svými přáteli. Po borůvkách a oříšku se vydala opět do kuchyňky. Natáhla ukazováček a nabrala si trochu marmelády z prostředka lineckého kolečka.
Mňam. Je výborná, z červeného rybízu. Pak si ulomila kousek kolečka a položila do misky. Potom se vydala prozkoumat vosí hnízdo. Bylo skoro tak vysoké jako ona sama. Chvilku koumala, jak se do něj pustit. Pak vzala malý nožík a navrtala do něj díru. Páni, něco žlutého je uvnitř! Co to jen může být? Zalovila prstíkem v tom žlutém a nedůvěřivě přičichla. Bylo to trochu mastné a vonělo to lákavě vanilkou. Tu ale Hortenzinka neznala. Opatrně ukazováček olízla. V obličejíku se jí objevil slastný výraz. To je ale dobrůtka!
Opakovaně zvětšovala nožíkem díru v hnízdě a vyjídala malou lžičkou vanilkový krém. Pohled jí padl na hnědé úlomky hnízda, které ležely na hromádce na zemi. Jeden si zkusila dát na jazyk. Vždyť je to ořechové a sladké! A také velmi, velmi dobré. Nandala si do misky ještě pár ořechových kousků a se všemi těmi dobrotami usedla opět do křesílka. To se ale má! Sedí si tu v teplíčku a láduje se dobrůtkami. Škoda, že její přátelé spí. Jak ráda by jim dala ochutnat.
Trochu se zasnila. Vzpomínala na své první setkání se svým milým panáčkem Malindou. To bylo tenkrát při posledních závodech na podzim. Jak příjemně jí s ním bylo, když si povídali. A jak se smála všem těm jeho legračním příhodám, které dokázal tak hezky a vtipně vyprávět. A na slavnosti jí nosil samé dobrůtky. Až ji píchlo teskně u srdíčka, když si pomyslela, že by se s ním přes zimu mohlo něco špatného přihodit. Už aby bylo jaro a mohli se spolu vidět!
Hortenzinka se už nemohla dočkat, až se všichni přátelé zase setkají a zjistí, že nikdo z nich neumrzl. Pak se jí ale vybavily i jiné příhody. Například jak si ropucha Růža na závodech dělala ze sebe legraci a jak zvítězil v hodu bobulí panáček Silvián a všechny strašně překvapil. Anebo jak šli společně večer na lampionový průvod. . . Vtom na okénko, u kterého seděla, zaťukalo svým zlatým prstíkem nesměle sluníčko.
„Jéé, venku je najednou krásně!“ zvolala překvapeně Hortenzinka.
Silný vítr odehnal těžké dešťové mraky od severu k jihu a pojednou nad zahradou vykouklo po několika smutných zamračených dnech sluníčko. Svými paprsky vysušovalo mokré květy a dodávalo zahradě a jejím obyvatelům zase dobrou náladu.
Ani Hortenzinka neodolala. Při pohledu na svítící slunce a náhle modrou oblohu dostala nápad. Vydá se ven na obhlídku zahrady. Musí se ale dobře obléknout. Počasí nyní v březnu bývá velmi zrádné. Ten vítr bude určitě oblečením pořádně profukovat. Navlékne si na sebe tedy více vrstev oblečení a bude jako cibulka. To ji proti větru spolehlivě ochrání.
Rychle, rychle. Šup, šup a už byla venku. A jak měla ve zvyku, opatrně se rozhlédla. Nikde však nečíhalo žádné nebezpečí. Nejprve se vydala k záhonu s růžemi, kde pod smrkovým chvojím přezimovala její kamarádka panenka Violka. Už z dálky viděla, že na záhonku kvetou bílé sněženky.

Jen kamarádku Violku nebylo nikde vidět. Asi ještě tvrdě spí, pomyslela si víla a trošku smutně se pousmála. Jenže Hortenzinka byla víla po většinu času veselá a optimistická. Smutek a smutná nálada ji nikdy dlouho nevydržely. Také nyní se už hnala na opačnou stranu zahrady. Zahlédla, jak tam něco fialově, žlutě a bíle kvete. A to ji velmi zaujalo. Či spíš, dá se říct, přímo nadchlo. Dychtivě se hnala k vysokým okrasným travinám. Ty byly mrazem celé spálené a jakoby vysušené. A vůbec nebyly zelené, jako jindy. Jejich barva byla barvou suchého sena. Byl na ně dost smutný a neutěšený pohled. Někde tam spolu přespávají cvrček Houslička a koník Kuliferda, její další věrní kamarádi do nepohody. A už vidí, co to tam tak krásně kvete. To jsou přece krokusy!

Júú, a támhle mezi smrčkem a rododendronem kvetou přece modré Jaterníky podléšky!

A šťastná víla běžela na dolní terasu obdivovat další kytičky. Posléze ji zrak padl na skalku. Tam pro změnu kvetl nádherně vřes. Růžové kvítky vřesu zářily do dálky.

A tady kvete už první sedmikráska. Hortenzinka se přímo kochala tou krásou prvních poslů jara a vesele poletovala od kytičky ke kytičce. Věděla, že už brzy přijde jaro.

Kapitola 2 Co stálo v růžovém psaní

Hortenzinka rozevřela růžový papír a překvapeně zůstala zírat. Byl to dopis. Dopis pro ni. Bylo tam totiž velkým tiskacím písmem napsáno:

Má milá maličká vílo!

Nevím, jak se jmenuješ. Zahlédla jsem tě již v létě a vím o tvé malinké roztomilé chaloupce pod hortenzií. Proto ti říkám víla Hortenzinka. Nemusíš se však bát ani mě, ani mého manžela a nikoho z naší rodiny. My ti určitě nechceme ublížit. Jsi naše dobrá víla a my chceme, abys věděla, že tě máme rádi a nikdy ti neublížíme.

My lidé v těchto dnech slavíme velký svátek. Jmenuje se Vánoce. O Vánocích se máme všichni rádi a chováme se k sobě hezky. Ježíšek nám nosí dárky, zdobíme si vánoční smrčky nebo jedličky a jíme cukroví, které si před Vánoci sami pečeme.

Jako dáreček od nás máš tady v krabičce od čaje na ochutnání naše vánoční cukroví. Nesněz ho prosím všechno najednou, ale vždy jen kousek, aby tě nebolelo bříško.

Nechávám ti tady také malý zvoneček, který krásně cinká. Pro nás lidi je symbolem příchodu Vánoc a příchodu Ježíška, co naděluje nám a našim dětem dárky. Těšíme se, až tě na jaře zase uvidíme.

Tvoji lidé

Hortenzinka dočetla a chvilku zamyšleně zůstala sedět. To si mohla myslet, že o ní vědí. Jak to, že jí to nikdy ani nenapadlo? A to si dávala takový pozor! Jenže netušila, že paní, co ráda fotí, má velmi dobrý pozorovací talent.

S povzdechem vstala, došla do kuchyňky a odloupla si kousek vanilkového rohlíčku. Několikrát ho nejprve olízla. Moc dobré to je, pomyslela si nadšeně a s chutí se do cukroví zakousla. Malé sousto rohlíčku se jí rozplynulo na jazyku. Ani ho nemusela kousat, jak byl měkký. Bylo to tak výborné, že víla neodolala a uloupla si další kousek. A pak další a další.

A dost! Musím dát pozor, aby mi nebylo špatně. Je to strašně dobré, ale také velmi sladké. Čím bych to jen zajedla? přemýšlela Hortenzinka. Pak se rozhodla, že si dá k snědku ještě několik červených bobulek jeřabin. Ty jsou velmi zdravé, protože obsahují vitamin C a jejich mírně nakyslá chuť jí srovná její přeslazený žaludek.

Hortenzinka dopila čaj. Chvilinku ještě seděla ve svém jediném křesílku a došlo jí, jak je ta paní vlastně hodná, když jí, maličké víle, napsala dopis a nechala dárky v podobě výborného cukroví a zvonečku. A prý ji mají rádi a nikdy jí neublíží! To Hortenzinku opravdu potěšilo. Od této chvíle pro ni lidé již nebudou představovat nebezpečí. A to je moc hezký pocit. Hortenzinka se potěšeně usmála. V chaloupce to vonělo vanilkou, skořicí a hřebíčkem a jí se chtělo opět spát.

Naposledy ještě přihodila do kamen trochu drobného chrastí. Oheň v kamnech opět mohutně vzplál a domečkem se šířilo příjemné teplo.

Hortenzinka ulehla do měkkého lůžka. Kožešinovou vestičku si nechala pro jistotu na sobě. Zachumlala se pod hromádku listí, až jí vykukovala jen špička malého roztomilého nosíku.

Poslední její veselé myšlenky patřily jejímu starému příteli mloku Samuelovi. Ten bude ale koukat, až mu budu vyprávět, co se mi dnes přihodilo. A jak se asi daří ostatním přátelům? Už aby bylo zase jaro! A s těmito myšlenkami malá víla zase spokojeně usnula.

Blonďatá paní stála u okna a před očima si držela dalekohled, kterým sledovala chaloupku pod hortenzií. Viděla, jak se z malého komínku kouří a potutelně se usmívala. Doufala, že té malinké osůbce udělala svými dárky radost. Vždyť jsou Vánoce!

Kapitola 1 Co nebo kdo vílu Hortenzinku probudil ze zimního spánku

Pod keřem zvaným hortenzie se krčila v závěji sněhu malá dřevěná roubená chaloupka. V té chaloupce spala tvrdým zimním spánkem malinká víla. Jmenovala se Hortenzinka. Byla zachumlaná pod hromádkou různobarevného listí a bylo jí krásně teploučko. Zpod hromádky vykukovala jen její blonďatá hlavička. Zdál se jí jeden krásný letní dobrodružný sen. Blaženě se ze svého snu usmívala a určitě nestála o to, aby ji někdo probudil. Bohužel se tak stalo.
Někde nad chaloupkou se ozval velice zvláštní zvuk. A znovu a znovu. Takové jako cililink, cililink. A opět cililink, cililink.
Barevná hromádka na dřevěné postýlce se zachvěla. Hortenzinka nejprve otevřela jedno oko. Ne, nezdá se jí to. Něco tu tak zvláštně jako cinká. . .
Co to jen může být? pomyslela si a otevřela neochotně i druhé oko. Takový prazvláštní čistý vysoký tón ještě nikdy neslyšela.
Musím to jít prozkoumat. Snad se neděje nic vážného, blesklo jí hlavou.
„Brrr, to je ale zima!“ otřásla se už docela nahlas, když vylézala z vyhřátého lůžka. Honem přes sebe hodila teplou kožešinovou vestičku. Okno u postýlky bylo celé zasypané sněhem. Tím nic neuvidí. Honem přešla k oknu druhému. Mráz, který venku panoval, nakreslil na okénko krásné ledové obrázky v podobě nevšedních ornamentů. Plavovlasá víla zůstala na tu krásu němě zírat.

Pak s nadšením jen vydechla: „To je ale nádhera! Kdo to tu asi nakreslil? Škoda, že to nevidí mí přátelé. Těm by se to také moc líbilo.“ Pak si ale vzpomněla, že se chtěla podívat ven z okna. Vzhlédla vzhůru.
Kousek volného okna byl až úplně nahoře mezi ledovými ornamenty. Hortenzinka k němu přisunula křesílko a vylezla na něj. Pak vykoukla opatrně, ale též velmi zvědavě z okénka ven. Spatřila paní s blonďatými vlasy, jak míří od hortenzie k velkému dřevěnému srubu, co stál uprostřed velké lesní zahrady. Celá zahrada byla pod příkrovem sněhu. Blízké keře i stromy měly bílé čepičky sněhu na větvích a sníh ležel, kam jen oko dohlédlo.

Na chatu přijeli lidé. To oni mě asi vzbudili, pomyslela si malá víla s ulehčením, že se nic horšího neděje. Na občasné příjezdy lidí byli všichni drobní obyvatelé rozlehlé lesní zahrady zvyklí.
Hortenzinka si oddechla. Slezla z křesílka a šla zatopit v kamnech, jež stala ve vedlejší místnosti.
Brr, taková zima. A jak krásné teplíčko mi bylo, když jsem spala. Škoda, že jsem si nemohla nechat dozdát ten krásný sen, přemýšlela si Hortenzinka v duchu a rozdělávala oheň v kamínkách. Chvíli zůstala u kamen stát a nahřívala si nad nimi studené ručky. V kamnech to spokojeně zachrastilo a pokojem se začala šířit příjemná smolná vůně šišek, které víla do kamínek naládovala.
Hortenzinka postavila na kamna modrý rendlík s vodou na čaj. Uvařila si lahodný čaj z jahodových a malinových lístků a osladila kapičkou lesního medu. Popíjela malými doušky a vtom dostala nápad, že se přece jen podívá ven, když už je vzhůru.
Jen aby se daly vůbec otevřít dveře chaloupky. Možná jsou také jako okna celé zasypané, pomyslela si. Když to nepůjde, tak to nepůjde a zase si lehnu, nenechala se víla vyvést z klidu.
Ale přece jen jí to nedalo. Zmáčkla kliku dveří, zatlačila a . . . dveře se otevřely, aniž musela vynaložit větší sílu.
Vtom vykulila zelenomodrá očka. Sníh přede dveřmi byl trochu odhrnutý a stála tam větší krabice s barevnými obrázky. Tu krabici sem asi musela dát ta paní, blesklo víle překvapeně hlavičkou. Ale proč? A co to stojí vedle té krabice? Vypadá to jako . . . jako . . . Ale Hortenzinka nevěděla. Popošla ke krabici, která byla stejně vysoká jako ona sama. Náhle ucítila libou vůni, která se z krabice linula. A hele, na té užší straně je otvor. Hurá! Odtud vane ta omamná vůně! Ale co to tak voní? Ještě nikdy necítila takovou úžasnou vůni.
V krabici byl zastrčený složený růžový papír. A jinak byla krabice plná toho něčeho voňavého. Hortenzinka si přičichla. Vonělo to jako ořechy. Vlašské ořechy. Mňam. To bude asi k jídlu. Olízla si ukazováček, přiložila na hnědou hmotu, několikrát po ní přejela a prstík strčila do pusinky.
Jů, to je ale dobrota. Takže je to k jídlu, zajásala v duchu.
Začala to hnědé vyndávat. Pomaloučku si to dostrkala do kuchyňky a vrátila se ven ke krabici. V krabici bylo vánoční cukroví, co paní před Vánoci upekla. To ale malá víla samozřejmě nevěděla. Zrovna před sebou do domečku kutálela žluté linecké kolečko slepené rybízovou marmeládou. Opřela ho o stěnu hned vedle hnědého vosího hnízda, které v sobě ukrývalo vanilkový krém a trošku rybízové marmelády. Samotné hnízdo sedělo na lineckém kolečku.
Hortenzinka dolovala z krabice hnědý perníček ve tvaru srdce a bílý pocukrovaný vanilkový rohlíček. Když to vše dopravila do kuchyňky, nedalo se v ní už hnout. Vanilkový rohlíček provoněl celou chaloupku vanilkou a perníkové srdce zase skořicí a hřebíčkem.
Pak si ale víla vzpomněla, že v krabici zapomněla ten růžový papír, tak se pro něj opět vydala ven. Oči jí padly na ten zvláštní předmět vedle krabice. Měl velmi neobvyklý tvar. Dole byl baňatý a směrem nahoru se zužoval. A barvu měl celou zlatou.
Co to jen může být? Že by to bylo také něco k jídlu? napadlo Hortenzinku. Naklonila k tomu hlavičku, vyplázla jazýček a olízla v naději další dobroty.
„Fuj! Brrr! To je ale odporné! A jak to studí! Vždyť je to takové . . . jako umělé. To určitě není k jídlu. Ale nač je to tedy dobré? Co s tím? Hortenzinka to zkusila zvědavě popostrčit. Šlo to docela zlehka. Kovové to určitě tedy nebylo. To by to nebylo tak lehké. Víla s tím zkusila zacloumat. A ozvalo se cililink, cililink.
Hortenzinka úlekem až nadskočila. To je přece ten zvuk, co ji probudil! Jak se lekla, skočila honem do chaloupky. Zavřela rychle dvířka a čekala, co bude dál. Nic. Nedělo se nic. Asi jí to tedy neublíží. A ten zvuk je přece krásný. Takový čistý, vysoký a neobyčejný.
Otevřela opět dveře chaloupky a snažila se to lehké cililink narvat dvířky dovnitř. Povedlo se. Dotlačila zvoneček vedle postele. Jinam se už v chaloupce nevešel. Schvácená víla se posadila na chvilku do křesílka a odpočívala. Jenže pak jí došlo, že to velké cililink jí zabírá v pokojíku moc místa a že to zřejmě nebyl zrovna dobrý nápad. Znovu to tedy začala posouvat ven z chaloupky.
Ale kam s tím? Kam to mám dát? Pomyslela si. Pohled ji padl na vchod do její laboratoře, kterou vlastně tvořila opuštěná myší díra hned vedle chaloupky. To je nápad! Už to má! Zkusí, jestli se to vejde do myší díry. Povedlo se. Unavená Hortenzinka si opět sedla do křesílka, když se jí pohled stočil na složený růžový papír, který předtím položila na svou postýlku. Vzala ho do ručky, rozevřela a…
A pak překvapením vykulila očka.