Kapitola 4 Kdo si hledal na zahradě nové útočiště

Pojednou to malé víle kolem hlavičky udělalo frrr. Příšerně se lekla! Honem se ohlédla a vidí sedět na blízké větvičce zelené túje nějakého ptáčka. A v zobáčku něco držel. Že by to bylo peří? Nebo snad kousek suché trávy? Či snad malé dřívko? To nebylo až tak důležité.

Zvědavá Hortenzinka hezky pozdravila a povídá: „Dobrý den. Já jsem víla Hortenzinka. Ale tebe neznám. Ty jsi tu nová, viď?“
A samička cizího ptáčka povídá: „Máš docela pravdu. Musela jsem se přestěhovat. Blízko nás se usídlil dravý pták krahujec a začal nás ohrožovat na životě. S oblibou loví malé ptáčky, jako jsem například já. Tak si hledám nové místečko, kde bych si postavila hnízdo pro svá budoucí mláďátka. Musí to být ale nějaké hodně bezpečné místo, kam se nedostane například kočka. A hlavně kam není vidět. Zrovna tady jsem našla moc hezký úkryt. Větvičky jsou tak husté, že sem není vůbec vidět. A to je přesně to, co já hledám.“ A neznámá otočila hlavou ke kmeni túje, na které seděla.

Pak se zeptala ještě jednou.
„A jak je to tady s kočkami? Bydlí tu někde v okolí? Moje rodina má s nimi neblahou zkušenost.“
Hortenzinka musela s pravdou ven, a tak řekla: „Nebudu ti lhát. Sousedé na vedlejší zahradě mají černobílou kočku. Mína se jmenuje. Pravdou je, že sem k nám Mína docela často podniká své výlety. I my se před ní musíme mít na pozoru. Naše blonďatá paní je ale docela ráda, že sem chodí, protože Mína tu loví myšky, které jí tu jinak dělají neplechu mezi kytičkami na záhoncích. Slyšela jsem, že jí sem tam sežerou nějakou tu cibulku v zemi, ze které měla vyrůst kytička. To je mi naší paní pak líto. Ona je vždycky potom docela smutná. Chce to tady na zahradě mít pěkné a mrzí ji, když jí myšky maří její práci.“
„No jo a co mám teď jako dělat? Já byla tak šťastná, že se mi podařilo najít takové skvělé místo ke hnízdění“, dumala smutně ptačí samička.
Hortenzinka si dobře prohlédla košatou túji před sebou a začala ptáčka uklidňovat: „Já si myslím, že nemusíš mít obavy, že by ti Mína mohla být nebezpečná. Ta túje je tak hustá, že není ani vidět její kmen a vnitřní větvičky. Kočka by tam stěží prolezla. Když budeš šikovná, nikdo ani nebude vědět, že tam ukrýváš své hnízdo. A navíc, jak povídám, Mína sem chodí s oblibou lovit hraboše. Nemusí se namáhat lézt až do koruny nějakého stromu pro malé ptáčky.“
„Když myslíš“, byla na vážkách ptačí samička.
Hortenzinka však řekla: „Je to jen na tobě, jak se rozhodneš. Nenech se ode mě ovlivňovat. Já jsem ti řekla jenom svůj názor. A jakpak ti vlastně říkají?“
Ptačí samička se rozpaky zapýřila a začala se omlouvat: „Hortenzinko, promiň mi to. Mám takové starosti, kde si postavit hnízdo, že jsem docela zapomněla na dobré vychování. Mně říkají Běluška a jsem Mlynařík dlouhoocasý. Víš, my mlynaříci stavíme hnízdo s manželem oba společně. To už tak mlynaříci dělají, že staví hnízdo samička i sameček. Tím se lišíme od mnoha jiných ptáků, kde hnízdo většinou staví jenom samička.“
„Máš moc hezké jméno, Běluško. A tvou omluvu ráda přijímám. Chápu, že máš teď velké starosti, kde se uhnízdit. Ale nyní se s tebou už musím rozloučit. Já i mí přátelé máme ještě zimní spánek, tak se i já půjdu ještě prospat. Podle rozkvetlých kytiček však tuším, že brzy přijde jaro. To se pak tady určitě budeme vídat každý den. Měj se tedy hezky a přeji ti správné rozhodnutí“, řekla Hortenzinka a zamířila do tepla své chaloupky.