Kapitola 1 Co nebo kdo vílu Hortenzinku probudil ze zimního spánku

Pod keřem zvaným hortenzie se krčila v závěji sněhu malá dřevěná roubená chaloupka. V té chaloupce spala tvrdým zimním spánkem malinká víla. Jmenovala se Hortenzinka. Byla zachumlaná pod hromádkou různobarevného listí a bylo jí krásně teploučko. Zpod hromádky vykukovala jen její blonďatá hlavička. Zdál se jí jeden krásný letní dobrodružný sen. Blaženě se ze svého snu usmívala a určitě nestála o to, aby ji někdo probudil. Bohužel se tak stalo.
Někde nad chaloupkou se ozval velice zvláštní zvuk. A znovu a znovu. Takové jako cililink, cililink. A opět cililink, cililink.
Barevná hromádka na dřevěné postýlce se zachvěla. Hortenzinka nejprve otevřela jedno oko. Ne, nezdá se jí to. Něco tu tak zvláštně jako cinká. . .
Co to jen může být? pomyslela si a otevřela neochotně i druhé oko. Takový prazvláštní čistý vysoký tón ještě nikdy neslyšela.
Musím to jít prozkoumat. Snad se neděje nic vážného, blesklo jí hlavou.
„Brrr, to je ale zima!“ otřásla se už docela nahlas, když vylézala z vyhřátého lůžka. Honem přes sebe hodila teplou kožešinovou vestičku. Okno u postýlky bylo celé zasypané sněhem. Tím nic neuvidí. Honem přešla k oknu druhému. Mráz, který venku panoval, nakreslil na okénko krásné ledové obrázky v podobě nevšedních ornamentů. Plavovlasá víla zůstala na tu krásu němě zírat.

Pak s nadšením jen vydechla: „To je ale nádhera! Kdo to tu asi nakreslil? Škoda, že to nevidí mí přátelé. Těm by se to také moc líbilo.“ Pak si ale vzpomněla, že se chtěla podívat ven z okna. Vzhlédla vzhůru.
Kousek volného okna byl až úplně nahoře mezi ledovými ornamenty. Hortenzinka k němu přisunula křesílko a vylezla na něj. Pak vykoukla opatrně, ale též velmi zvědavě z okénka ven. Spatřila paní s blonďatými vlasy, jak míří od hortenzie k velkému dřevěnému srubu, co stál uprostřed velké lesní zahrady. Celá zahrada byla pod příkrovem sněhu. Blízké keře i stromy měly bílé čepičky sněhu na větvích a sníh ležel, kam jen oko dohlédlo.

Na chatu přijeli lidé. To oni mě asi vzbudili, pomyslela si malá víla s ulehčením, že se nic horšího neděje. Na občasné příjezdy lidí byli všichni drobní obyvatelé rozlehlé lesní zahrady zvyklí.
Hortenzinka si oddechla. Slezla z křesílka a šla zatopit v kamnech, jež stala ve vedlejší místnosti.
Brr, taková zima. A jak krásné teplíčko mi bylo, když jsem spala. Škoda, že jsem si nemohla nechat dozdát ten krásný sen, přemýšlela si Hortenzinka v duchu a rozdělávala oheň v kamínkách. Chvíli zůstala u kamen stát a nahřívala si nad nimi studené ručky. V kamnech to spokojeně zachrastilo a pokojem se začala šířit příjemná smolná vůně šišek, které víla do kamínek naládovala.
Hortenzinka postavila na kamna modrý rendlík s vodou na čaj. Uvařila si lahodný čaj z jahodových a malinových lístků a osladila kapičkou lesního medu. Popíjela malými doušky a vtom dostala nápad, že se přece jen podívá ven, když už je vzhůru.
Jen aby se daly vůbec otevřít dveře chaloupky. Možná jsou také jako okna celé zasypané, pomyslela si. Když to nepůjde, tak to nepůjde a zase si lehnu, nenechala se víla vyvést z klidu.
Ale přece jen jí to nedalo. Zmáčkla kliku dveří, zatlačila a . . . dveře se otevřely, aniž musela vynaložit větší sílu.
Vtom vykulila zelenomodrá očka. Sníh přede dveřmi byl trochu odhrnutý a stála tam větší krabice s barevnými obrázky. Tu krabici sem asi musela dát ta paní, blesklo víle překvapeně hlavičkou. Ale proč? A co to stojí vedle té krabice? Vypadá to jako . . . jako . . . Ale Hortenzinka nevěděla. Popošla ke krabici, která byla stejně vysoká jako ona sama. Náhle ucítila libou vůni, která se z krabice linula. A hele, na té užší straně je otvor. Hurá! Odtud vane ta omamná vůně! Ale co to tak voní? Ještě nikdy necítila takovou úžasnou vůni.
V krabici byl zastrčený složený růžový papír. A jinak byla krabice plná toho něčeho voňavého. Hortenzinka si přičichla. Vonělo to jako ořechy. Vlašské ořechy. Mňam. To bude asi k jídlu. Olízla si ukazováček, přiložila na hnědou hmotu, několikrát po ní přejela a prstík strčila do pusinky.
Jů, to je ale dobrota. Takže je to k jídlu, zajásala v duchu.
Začala to hnědé vyndávat. Pomaloučku si to dostrkala do kuchyňky a vrátila se ven ke krabici. V krabici bylo vánoční cukroví, co paní před Vánoci upekla. To ale malá víla samozřejmě nevěděla. Zrovna před sebou do domečku kutálela žluté linecké kolečko slepené rybízovou marmeládou. Opřela ho o stěnu hned vedle hnědého vosího hnízda, které v sobě ukrývalo vanilkový krém a trošku rybízové marmelády. Samotné hnízdo sedělo na lineckém kolečku.
Hortenzinka dolovala z krabice hnědý perníček ve tvaru srdce a bílý pocukrovaný vanilkový rohlíček. Když to vše dopravila do kuchyňky, nedalo se v ní už hnout. Vanilkový rohlíček provoněl celou chaloupku vanilkou a perníkové srdce zase skořicí a hřebíčkem.
Pak si ale víla vzpomněla, že v krabici zapomněla ten růžový papír, tak se pro něj opět vydala ven. Oči jí padly na ten zvláštní předmět vedle krabice. Měl velmi neobvyklý tvar. Dole byl baňatý a směrem nahoru se zužoval. A barvu měl celou zlatou.
Co to jen může být? Že by to bylo také něco k jídlu? napadlo Hortenzinku. Naklonila k tomu hlavičku, vyplázla jazýček a olízla v naději další dobroty.
„Fuj! Brrr! To je ale odporné! A jak to studí! Vždyť je to takové . . . jako umělé. To určitě není k jídlu. Ale nač je to tedy dobré? Co s tím? Hortenzinka to zkusila zvědavě popostrčit. Šlo to docela zlehka. Kovové to určitě tedy nebylo. To by to nebylo tak lehké. Víla s tím zkusila zacloumat. A ozvalo se cililink, cililink.
Hortenzinka úlekem až nadskočila. To je přece ten zvuk, co ji probudil! Jak se lekla, skočila honem do chaloupky. Zavřela rychle dvířka a čekala, co bude dál. Nic. Nedělo se nic. Asi jí to tedy neublíží. A ten zvuk je přece krásný. Takový čistý, vysoký a neobyčejný.
Otevřela opět dveře chaloupky a snažila se to lehké cililink narvat dvířky dovnitř. Povedlo se. Dotlačila zvoneček vedle postele. Jinam se už v chaloupce nevešel. Schvácená víla se posadila na chvilku do křesílka a odpočívala. Jenže pak jí došlo, že to velké cililink jí zabírá v pokojíku moc místa a že to zřejmě nebyl zrovna dobrý nápad. Znovu to tedy začala posouvat ven z chaloupky.
Ale kam s tím? Kam to mám dát? Pomyslela si. Pohled ji padl na vchod do její laboratoře, kterou vlastně tvořila opuštěná myší díra hned vedle chaloupky. To je nápad! Už to má! Zkusí, jestli se to vejde do myší díry. Povedlo se. Unavená Hortenzinka si opět sedla do křesílka, když se jí pohled stočil na složený růžový papír, který předtím položila na svou postýlku. Vzala ho do ručky, rozevřela a…
A pak překvapením vykulila očka.