Jak spolu kamarádi zdobili perníčky a chtěli pomoct Martinovi, jak nebýt tlustý

Tomášek, Anička, Maruška a Martin seděli u jednoho stolu i s Matyáškem, který tu byl s maminkou. Ta ale seděla i s malou Klárkou spolu s jinými maminkami a zdobila s nimi perníčky. Jídelna byla plná dětí různého věku. A všichni, maminky i děti, měli před sebou na tácech rozložené perníčky. Byly tam k vidění malinké domečky, stromečky, hvězdičky, andělíčkové, houpací koníci, malá prasátka, motýlkové, kočičky a jiná zvířátka. Každý měl před sebou ještě misku s bílou cukrovou polevou. Někteří zdobili perníčky pomocí špejle namočené do polevy. Ti šikovnější používali speciální zdobičky, do kterých si polevu nandali. A některé maminky a starší děti si polevu daly do mikrotenového pytlíku, u kterého malinko ustříhly jeden růžek.
Anička klečela na židli, v ruce držela špejli a malovala polevou perníkovému pejskovi nejprve očičko, čeníšek a kolem krku obojek s kulatou známkou. Pak mu ještě namalovala dlouhé psí ucho, které bílou polevou vybarvila. Do své práce byla tak zabraná, až měla špičku jazyka vystrčenou.
Vedle sedící malá Maruška ji s obdivem sledovala.
Z pusinky jí uniklo obdivné: „Ty jo, to je ale krása! To zkusím taky.“ Natáhla se také pro pejska, položila si ho před sebe a zkusila ho polevou ozdobit jako Anička. A docela se jí to dařilo.
Tomášek zrovna zdobil perníkovou lokomotivu a k ní tři vagónky. Bílou polevou vymaloval lokomotivě komín, naznačil dole kola a udělal jedno okno. Vagónkům namaloval též bílá kola a okénko. Potom si své dílo zkoumavě prohlížel. Nakonec lokomotivě ještě dokreslil přední světlo. Teprve pak byl spokojen. Před sebou měl celý perníkový vláček.
Anička jeho dílo zhodnotila uznalým: „Dobrý nápad. Jsi šikula, Tome.“
Tomášek se na ni zářivě usmál a pak se natáhl pro perníkový zvonek, že si ho ozdobí, když naproti sedící Martin prohlásil: „A stejně až přijedu domů, budu zas jíst jitrnice a jelítka ze zabíjačky. A táta mi ke svačině dá chleba se salámem nebo se sádlem a škvarkama. Ty já tak miluju! A k obědu a večeři budu mít řízky nebo kachnu s knedlíkama. Bože, já mám ale strašnej hlad!“ A než se kamarádi u stolku nadáli, Martin si začal strkat do pusy jeden perníček za druhým.
Maruška jen sykla: „Ty jo, to se poví. Nejez je! Budeš tlustý!“
Anička se ale rychle naklonila a tác s perníčky, který byl před Martinem, pohotově přitáhla až k sobě.
Teprve potom se na Martina nevybíravě osopila: „Martine, ty čuně, nežer to! Dyť máš dietu. Budeš zas tlustý. A zítra je vážení.“
„Dyš já mám hroznej hlad! A chuť. Vám dávaj sladký jídla, ale mně místo toho jen zeleninu nebo ovoce. A kdo to má furt vydržet!“ ospravedlňoval se Martin. Tváře měl ještě nacpané jako sysel perníkem.
Maruška se vyjeveně otočila na Aničku a řekla vyčítavým hláskem: „Nežer se přece neříká. Ančo, nemluv sprostě!“
„Jó, nežer se neříká a nemluv, Ančo, sprostě“, opičil se po Marušce Martin.
„Nechte toho, jó? Já to myslela dobře. A jak to, že ti rodiče dávaj jíst takový jídlo, který tu nesmíš? To je špatně, ne?“ zeptala se Anička.
Tomášek celou tu dobu přemýšlel a bylo mu kamaráda líto. On byl hubený a na jídlo často neměl doma ani pomyšlení. Tady v léčebně se to ale docela změnilo. A velkou zásluhu na tom měl zrovna kamarád Martin se svým věčným hladem a stálou chutí k jídlu. Při pohledu na něj Tomík ochutnal i jídla, která se mu na první pohled moc nezamlouvala. Díky němu tu již přibral krásná čtyři kila, za která ho všichni moc chválili. A chudák Martin má pořád hlad a na něco dobrého chuť. Přesto díky cvičení, procházkám a dietě už dokázal zhubnout. A dokonce také čtyři kila!
„Tome, proč nic neříkáš? Tobě je to fuk, že se tu Máťa cpe perníkama?“drkla do zamyšleného Tomáška rozhořčená Anička a natáhla se přitom pro perníkového čertíka, že si ho ozdobí.
Tomík se ale ohradil rozhodným tónem: „Není mi to fuk. Je mi ho ale líto. My můžeme sladký a stejně netloustneme. Ale co on?“
Pak se Tomášek obrátil na kamaráda a zeptal se: „Já tomu úplně nerozumím. Když to jídlo máš tady zakázaný, jak to, že ti ho rodiče dávaj k jídlu? Jim to nevadí, že si pak tak tlustej a z toho i nemocnej?“
Martin zčervenal v obličeji, jak se trochu zastyděl za své rodiče a neochotně začal vyprávět: „No víte, my máme řeznictví. Můj táta je řezník a máma mu v krámě pomáhá. My bydlíme na vesnici. A u nás je zabíjačka dost často.“
Vtom se ozval Matyáš: „ A co je to ta zabíjačka?“
„Zabíjačka je, když se zabije prase a maso toho prasete a vůbec všechno z něj se nějak uvaří a dělaj se z toho výborný jitrničky a jelítka. A uvaří se taky ovarový koleno. Já ho rád s křenem a chlebem. Jenže paní doktorka řekla, že proto jsem tak tlustej, protože vepřový maso a všechny ty jitrnice, jelítka, salámy, slanina a sádlo a škvarky mají v sobě hrozně moc tuku. A když to sním, tak se ten tuk z prasete prý hned uloží v mým těle na moje vlastní špeky. Táta chodí zabíjet všem známým v okolí jejich prase a mamka mu pomáhá. Ona je to dost těžká práce. A vždycky tam pak všichni sedíme s těma lidma a všichni jíme ovarovou polívku, jitrnice, jelítka a dospělí pijou pivo nebo slivovici. Takhle to u nás prostě chodí.“
A Tomášek se zase zeptal: „A to budeš tady jako držet dietu a hubnout a pak se doma zase cpát jitrnicemi a zase tloustnout? A pořád dokola?“
Anička se přidala: „A co na to říkají vaši, když jsi musel jet sem na léčení?“
„Naši jsou taky tak tlustý, ale jim to asi nevadí nebo vlastně nevím. Mamka ale říkala paní doktorce, že už mi to asi teda dávat k jídlu nebudou. Já jsem na to ale docela zapomněl. Říkala jí to, když jsem sem přijel.“
„No tak vidíš, třeba už ti to dávat k jídlu nebudou. A Martine, ty chceš bejt tlustej nebo bys radši byl normální? Třeba jako já nebo Maruška?“ zeptala se Anička zvědavě.
A Martin řekl smutně: „Já nechci bejt tlustej, to je jasný. Dyť se mi kvůli tomu děti ve školce smějou. Jenže já sem tlustej asi odjakživa.“
Chvíli nikdo nic neříkal. Všichni si zdobili své perníčky a přemýšleli. Přemýšleli, jak by kamarádovi s jeho trápením pomohli.
Pak zvedl Tomášek hlavu a řekl: „Já si myslím, že když teda nebudeš jíst to maso z tý zabíjačky a budeš jíst jako tady místo knedlíků třeba kolínka a špagety nebo brambory a k tomu ještě třeba zeleninu a ovoce, tak možná už tloustnout nebudeš. Víš, že budeš jíst jako tady v léčebně. Rozumíš?“
Anička se přidala: „Tomášek má pravdu. A taky nesmíš jíst moc sladký. A musíš cvičit.“
„A jak mám asi cvičit?“ zeptal se pochybovačně Martin.
Jenže Tomík se nedal a otázal se: „Máš doma kolo? A umíš na něm jezdit? A jestli ne, mohl by sis ho přát třeba od Ježíška.“
„Jó, kolo mám. No a jako proč?“ nechápal trochu Martin.
To už ale nevydržela Anička a přidala se: „Nebuď jako hloupej. Když budeš hodně jezdit na kole, tak je to jako když hodně cvičíš, že jo, Tome? A když budeš cvičit a jezdit na kole, nebudeš tloustnout, to je jasný, nebo snad ne?“
„Aha. No jo, asi máte pravdu. Tak já tedy budu hodně jezdit na kole. To bych pak možná mohl i občas něco dobrýho. Třeba něco malýho, ale sladkýho. Když budu hodně, ale opravdu hodně jezdit na kole, ne?“ vymýšlel Martin.
„Možná. To sám uvidíš, jestli zas tloustneš nebo hubneš. A třeba se tu zase někdy potkáme, co ty víš?“ zakončil celou rozmluvu Tomášek moudře.
A pak už zase zdobili perníčky a bylo jim spolu hezky. Hlavně, že vymysleli něco dobrého pro kamaráda.