Co chtěl Tomášek udělat s kusem řízku

Tomášek v kuchyni osaměl. Seděl nešťastně nad talířem a dloubal vidličkou do masa, které tak nenáviděl. Z očí se mu začaly kutálet slzy. Věděl, že dokud nesní alespoň půlku masa, kterou mu maminka před odchodem dala na stranu, nesmí vstát od stolu. A tak maso převaloval v puse a přemýšlel, co s ním. Pak ale dostal nápad. Co kdyby potichoučku otevřel dvířka od kuchyňské linky a všechno to maso by honem strčil za hrnce? Anebo za pánve?
Jenže právě v té chvíli uslyšel z pokoje hlas maminky, jak se svěřuje babičce: „A mami, představ si, co jsem nedávno našla ve skříňce za pánvemi? Tomu neuvěříš.“
„No to tedy netuším. Povídej a nenapínej.“
„Představ, že Tomík schovává jídlo, které nechce už jíst, za nádobí ve skříňkách. No věřila bys tomu, co on všechno nevymyslí, jen aby to dobré jídlo neskončilo v jeho žaludku? Já už si s ním vážně nevím rady. Co bys ty dělala na mém místě? Řekni“, vyprávěla nešťastně maminka dál.
Když Tomášek slyšel ta maminčina slova, zarazil se. Zbytek řízku do skříňky tedy dát nemůže. Maminka už na to přišla. Pátravě se rozhlížel kolem sebe, až se mu oči zastavily u okna. Ano, to je ono! Zkusí to okno trochu otevřít a řízek vyhodí ven. Určitě ho tam sežere nějaký pes a bude po řízku. A maminka se o ničem nedozví. To je to hlavní. Jenže musí být hodně opatrný, aby nevypadl z okna. Zrovna nedávno mu maminka kladla na srdce, že sám nesmí okno nikdy otevírat. Mohl by prý z okna vypadnout a zabít se nebo se zmrzačit a skončit na vozíku. Maminka tenkrát dokonce okno otevřela a ukázala mu, jaká je pod nimi hloubka. Dobře ho však přitom držela. Bydleli až v osmém patře panelového domu. Tomášek koukal zvědavě dolů a všechno bylo takové malinké. Lidé, auta i stromy.
Nyní si Tomášek ale stoupl na židli a snažil se dosáhnout i na tu horní kličku, na kterou bylo okno nahoře zavřené. Stoupal si na špičky, ale marně. Na kličku nedosáhl. Zklamaně si zase sedl k talíři a koumal, co dál.
V tu chvíli maminka nakoukla do kuchyně a zeptala se: „Tak co, Tome, jak to vypadá s tím řízkem? Už ho máš v sobě?“ Pak přišla až ke stolu a viděla, že z hromádky, ze které pečlivě oddělila asi šest kousků řízku, prakticky nic neubylo. Na talíři leželo vedle nesnědeného masa i několik oschlých kousků brambor. Maminka se zarazila a chvíli neříkala zhola nic.
Pak vzala talíř s nedojedenými zbytky jídla a řekla: „Takhle to nemá žádný smysl, vždyť to máš studené jak psí čumák. Tomáši, já tě přece nechci zbytečně mučit. Já jen chci, aby z tebe vyrostl velký silný kluk. Když ti budu dávat jen kaši, tak sílu nikdy nenabydeš.“ Potom maminka šla a všechno to oschlé a okoralé jídlo vysypala do malé plastové nádoby a schovala do ledničky. Tomášek zaslechl, jak si maminka potichu říká: „Tak si to vezmu zítra do práce. Aspoň neutratím za oběd.“
Maminka pak Tomovi řekla, ať si tedy jde hrát k sobě do pokojíku a šla si zase sednout k babičce.
Tomášek si začal stavět před garáž tři malé angličáky, když vtom slyšel babiččin naléhavý hlas: „Holka, sama s tím jeho nechutenstvím asi nic nezmůžeš. A co kdyby ses šla svěřit se svým trápením dětské lékařce? Možná si bude vědět rady.“
Na to maminka pochybovačně řekla: „Myslíš? My vždycky dostaneme recept na antibiotika, případně kapky na rýmu a sirup na kašel. Paní doktorka je moc hodná, vždycky ho pečlivě vyšetří a hezky si s Tomem povídá. On k ní chodí docela rád. Jenže poslední dobou je nemocný čím dál častěji. Však víš. Možná by nás mohla poslat třeba na nějaké vyšetření.“
Babička ale radila dál: „ Hele, vzpomněla jsem si, že za našich časů se takové děti posílaly do ozdravoven nebo do lázní. A víš, že se docela divím, že ti to ta vaše lékařka ještě nenavrhla? Možná se snaží šetřit či co. Zkus ji o ty lázně nebo ozdravovnu poprosit sama a uvidíš, co ti na to řekne. Kdo jiný by na to měl mít nárok, než takové dítě jako je Tomík.“