Kapitola 46 Nový nápad SOBOTA

Cestou zpět k domu si Annie prozpěvovala veselou písničku. Byla nevýslovně šťastná. Dnes se jí splnil velký sen. Hladila si červenohnědého draka všude, kam jen dosáhla. A nakonec už ani neměla strach!
Slyšela za sebou hlasy rodičů i bratrů.
„Tak co, mami, co na ně říkáš? Vidíš, že o nás nemusíš mít strach?“ sondoval situaci Jack.
„Popravdě mi spadl kámen ze srdce. Jsem ráda, že se o vás nemusím už tak bát. Jsou opravdu roztomilí a přítulní. Jen mám trošku obavy, co bude, až víc vyrostou,“ rozvíjela své úvahy maminka.
A tatínek na to řekl: „Hele, to budeme řešit, až ta situace nastane.“
„Jo, třeba moc nevyrostou,“ přidal se rychle Chris.
Po návratu domů si Kramerovi s dětmi ještě na chvíli sedli v obývacím pokoji a rozebírali novou situaci ohledně draků za jejich domem. Rodiče se jednomyslně shodli, že by pro celou jejich rodinu bylo nejlepší o dracích zásadně nikomu cizímu nic neříkat.
Tatínek řekl: „Kluci, jestli už to Chris vyslepičil ve škole Normanovi, tak nejdůležitější je držet se toho, že jste je viděli jenom v parku Joshua Tree. Od té doby už ne. Kdyby to prasklo, měli bychom tu zástup novinářů od rána do večera a pak by se to šířilo po internetu jako prudká infekce. Ani si nedovedete představit ty zástupy lidí, které by náš dům a okolí obléhaly. Všichni by chtěli draky vidět na vlastní oči a fotit se s nimi. Víte, jak to dnes chodí. Přijeli by i filmaři a řadu měsíců by tu nebyl klid.“
A Chris vykřikl rozčíleně: „Jo, a ještě by jim někdo mohl ublížit! Já nechci, aby o nich lidi věděli.“
„Jasně, tati, zamknem si pusu na sedm západů a ani neceknem. A co ségra? Co když to nevydrží a řekne něco ve školce?“ strachoval se Jack.
„Neřeknu. Opravdu. Slibuju,“ dušovala se Annie a náhle měla na krajíčku.
„Jo, protože jestli něco cekneš, uvidíš, co ti s bráchou provedem! Lidi by je mohli chtít třeba otrávit nebo zastřelit. Že jo, tati?“ vyhrožoval Jack sestře.
„Jacku, mírni se, jo? Ale máš pravdu v tom, že člověk nikdy neví, co se ostatním může vylíhnout v hlavě. Můžou je třeba chytit a někam zavřít. Třeba do zoo. A to by pro ně rozhodně dobré nebylo,“ uvažovala maminka.
A tatínek se přidal: „To by nebylo ještě tak hrozné. Daleko horší by bylo, kdyby je vědci chtěli zkoumat v nějaké laboratoři a udělali by si z nich pokusné králíky.“
I Jack začal rozvíjet svou fantazii: „Anebo by je chytili zloději třeba do sítě a prodali nějakýmu miliardáři. Ten by je zavřel do klece a ukazoval by je kamarádům. A eště by je třeba pro zábavu mučil. To by bylo strašný! Viděl jsem něco podobnýho v televizi. Ten chlap nebyl normální!“
Annii vyhrkly slzy a začala slibovat: „Když já to opravdu neřeknu. Mám je ráda. Nechci, aby je někdo chytil a zabil.“
Maminka si přitáhla dcerku na klín a snažila se ji utišit: „Miláčku, my ti věříme, nebreč už.“
Pak se otočila na syny a řekla: „Už jí nestrašte. Ona to neprozradí. Já jí věřím.“
Tatínek pochopil, že je třeba navést jiné téma hovoru, aby se situace doma zklidnila.
A tak nadhodil: „Hele, rodino, co si tak naplánovat nějaký hezký výlet? Jacku, blíží se tvoje narozeniny. Už jsi přemýšlel o tom, co by sis vlastně přál?“
Jack na tatínka nejprve překvapeně vzhlédl. Změna tématu pro něj byla dost nečekaná. Pak se zamyslel. No jo, narozeniny se blíží, a dvanácté. Už to má!
Vzpomněl si, jak mu Chris vyprávěl o Normanovi, který se naposledy chlubil, že byl v Narodním parku Sequoia. Tak přesně tam by chtěl jet, aby také viděl ten ohromný strom, kterým mohou projíždět i auta. A hned to tatínkovi řekl.
A tatínek na to odpověděl: „Ok, tak příští víkend o tvých narozeninách tam vyrazíme. Kluci, mezitím si můžete sami na internetu nastudovat, co všechno zajímavého se tam dá vidět. Já například už nyní vím, že tam žijí pumy americké a medvěd baribal, dál také kojoti, rysi a šedé lišky.“
A maminka se k němu hned přidala a pravila: „Zapomněl jsi na rosomáky, sviště a veverky. Jo a také tam můžeme vidět jelence ušaté. Ti jsou například hlavní potravou pro pumy.“
Pak si opět vzal slovo tatínek a pokračoval: „Jo a dokonce tam mají všude v parku takové speciální velké popelnice, které se nedají jen tak otevřít. Je to z důvodu, aby se na parkoviště nestahovali medvědi a nechodili vybírat odpadky. To by bylo pro turisty velmi nebezpečné.“
„Tatíí, a co žere takovej medvěd? Žere taky lidi?“ chtěla vědět Annie.
„Nemusíš se bát, Annie. Medvědi baribalové lidi nežerou. A nebezpečné jsou hlavně medvědice, když mají zrovna mláďata. Ta se samozřejmě snaží chránit jako všechny mámy na světě. Takovej medvěd baribal si příležitostně uloví kolouška nebo se živí mršinami, což jsou uhynulá zvířata. Jinak žere převážně nejrůznější bobule a různé kořínky.
„A co když někdo takovýho medvěda nebo dokonce pumu potká? Co když na něj bude chtít zaútočit? Co pak? Může mu utéct zpátky k autu?“ zajímal se Jack.
A tatínek na to: „K autu zpátky bys to asi nestihl. Před takovým zvířetem se naopak utíkat nesmí. Nikdy se k němu nesmíš otočit zády! To by byl asi konec. Pak by tě šelma s největší pravděpodobností napadla. Naopak, ty musíš zůstat stát a nesmíš se tomu zvířeti dívat do očí, abys ho nevyprovokoval svým pohledem k útoku. Musíš koukat spíš trochu dolů. A v průvodci se píše, že si má člověk dát ruce nahoru, aby vypadal co největší nebo spíš nejvyšší. Tak se mu může povést zvíře zastrašit.
To platí pro medvěda. Naštěstí tu už nežije medvěd grizzly. Ten byl vysoce nebezpečný. Ten dokázal člověka svými dlouhými drápy úplně rozsápat. A následně na to ho i sežrat. Podle medvěda grizzlyho je pojmenováno vlastně i naše Medvědí jezero.“
„A co když zaútočí puma?“ chtěl vědět Chris.
A táta pokračoval: „U pumy je to trochu jiné. Tam si máš dát ruce nahoru a máš si jimi navíc chránit hlavu. Pak je nejlepší začít pomalu ustupovat. Jinde zase píšou, že je nejlepší začít mávat rukama vysoko nad hlavou, křičet a případně házet kameny a tím se ji pokusit zahnat. Hlavně ale neutíkat a nekrčit se.“
Na to řekla maminka: „Nejlepší bude, když se budeme držet hlavních cest, kudy chodí víc lidí. Tam divoká zvířata nepotkáme. Chtějí mít od lidí klid, tak jsou jistě zalezlá někde stranou. Takže strach mít nemusíme. Jo a slyšela jsem v rádiu takový pořad, kde říkali, že dřív nějaký zálesák v jedné takové duté sekvoji dokonce i bydlel. Vůbec si to neumím představit, jak musí být ty stromy obrovské.“
„Tatí, a mohli bychom s sebou vzít i Aarona? Už dlouho s náma nikde nebyl. To by byl bezva narozeninovej dárek,“ zaprosil Jack. Aaron byl jeho nejlepší kamarád ve třídě a chodil s ním i na basketball.
„Jestli proti tomu nebude mít nic maminka. Já osobně proti tomu nic nemám.“
„Pro mě za mě, klidně. Aarona mám ráda. Je to správnej a čestnej kluk. A navíc mám ráda tu jeho srdečnost. Dokáže být tak milý, když se s ním člověk baví. Navíc je to chytrý kluk, který si na nic nehraje.“
Jenže Jacka trápilo ještě něco. A tak se svěřil.
„No jo, jenže Aaron ještě o našich dracích neví a já bych moc chtěl, aby to věděl, když už je viděl i Troy. Je to můj nejlepší kámoš už od školky.“
Tatínek koukl na maminku, ta pokývla hlavou na znamení souhlasu, a tak rozhodl: „Jacku, máš pravdu. Když Chrisův kamarád draky už viděl, je spravedlivé, aby je viděl i tvůj nejlepší kamarád. Aaron se mi taky zdá jako správnej kluk, kterej umí držet jazyk za zuby, když je potřeba.“
A bylo rozhodnuto.
A tak se všichni začali na nový výlet a další možná dobrodružství opravdu těšit. Vždyť kolik krásných společných dobrodružných zážitků je společně ještě čeká?