Kapitola 3 Sajdra a Tyrhen

Na to místo po několik dnů usilovně svítilo slunce a zahřívalo cosi kulatého, hladkého a velkého. A pak jednoho dne před polednem se to jedno pohnulo. Zaskřípalo to v něm a zase nic. Po chvilce se ten nepříjemný zvuk ozval zas. A znovu a znovu. A objevil se otvor. Ten se vrtěním zvětšoval.
Potom se pohnulo i to druhé kulaté. A také to v něm začalo hlasitě hlodat. A též se objevil otvor.
V roklině na slunci ležela dvě obrovská vejce s vyklovanými otvory. Byla větší než vejce pštrosa. Dala by se připodobnit ke kopacímu míči, ale kulatá rozhodně nebyla. Spíše na obou koncích mírně protáhlá.
Náhle celá skořápka praskla a na písek mezi kameny se vyklubal malý roztomilý drak. Byl celý ulepený od slizu a vůbec se mu to nelíbilo. Začal se olizovat, až byl konečně spokojený sám se sebou. Sluneční výheň ho pomohla osušit.
Vtom se i z druhého vejce vyklubal další malý dráček. Byl trochu menší a barvu měl jasnější. I on se zbavil zeleného slizu a začal se rozhlížet kolem sebe.
Starší drak si toho mladšího chvíli prohlížel. Pak popošel nebojácně až k němu. Natáhl svou velkou hlavu a několikrát nasál vzduch do nozder. Vše pro něj bylo tak nové a nezvyklé. Pach menšího draka ho však upokojil. Zapáchá stejně jako on sám. To je dobré znamení.
Mladší drak se též osmělil a přičichl. Je to dobré, moc dobré. Jsou jedné krve, jednoho rodu.
A poté ten mladší konečně promluvil: „Jsme jedné krve, ty i já, a to je moc dobře. Myslím podle čichu, že jsem tvá sestra.“
Malá dračí holčička se chvilinku zamyslela a pak pokračovala dál: „Něco v mém nitru mi říká, že mé jméno je Sajdra. Zřejmě nějaký dračí instinkt. A co ty? Jaké máš jméno, můj starší bratře?“
Starší drak se zhluboka nadechl a poprvé použil svůj hluboký a drsný hlas, který i jeho samotného překvapil.
„I mně můj dračí instinkt v duchu cosi napovídá. Vypadá to, že mé jméno je Tyrhen. Tak Sajdra se jmenuješ. Moc hezké jméno pro dračí holku. Také máš takový obrovský hlad jako já?“
Sajdra pokývala hlavou na znamení souhlasu a počala se rozhlížet kolem sebe. Pátrala svýma nádhernýma velkýma světle zelenýma očima po okolí. To už se ale její bratr skláněl nad trsem suchých travin a chtivě ukusoval.
„Myslel bych, že to bude chutnat líp, ale nic moc,“ brumlal si nespokojeně.
„A co takhle ty zelené listy zde. Pojďme je ochutnat,“ navrhla Sajdra a hlavou ukázala na trsy úzkých dlouhých zelených listů juky, jež vyrůstaly všude kolem z písku a vypadaly šťavnatě. Z každé růžice listů vyrůstalo několik silných vzpřímených dlouhých květních stonků. A na každém z nich byly mohutné laty převislých, asi 5 centimetrů velkých krémových květů ve tvaru zvonku. Vypadalo to na pohled naprosto úchvatně.
Sajdra nejprve přičichla ke květům a poté se s chutí pustila do zelených silných listů. Její ostré malé zoubky s nimi neměly žádný problém. Byly ostré jako žiletky. Tyrhen si vybral jiný keř a začal hodovat také.
Zelené listy juky oběma drakům velmi zachutnaly. Na rozdíl od sluncem sežehlých travin byly šťavnaté a sladké. Po dobrém jídle si oba draci procvičovali svá křídla a koumali, k čemu jsou asi dobrá. Doposud jim křídla spíše překážela. Vypadala tak divně a jakoby pomuchlaně.
Tyrhen se procházel a mával jedním a pak druhým obrovským křídlem. Ta byla ale velmi neposlušná a chvíli trvalo, než dokázal oběma zamávat najednou. Rozevřel je a složil. Rozevřel a zamával. A tak stále dokola. Sajdra si z něj vzala příklad a dělala to po něm. A nutno říct, že jak byla menší, byla méně nemotorná než její větší bratr.
Nastal první společný večer. Nebe na západě se zbarvilo do nachova a poté slunce zapadlo za vysoké kolmé načervenalé skály. Na nebi svítily miliony hvězd a měsíc se po nebi posouval, jak noc postupovala k půlnoci. Oba draci leželi vedle sebe a se zájmem ho sledovali. Je toho mnoho, co se budou muset o světě naučit.