Kapitola 47 Cesta do Národního parku Sequoia NÁSLEDUJÍCÍ SOBOTA

Byla sobota hodně brzy ráno, když Kramerovi vyjeli s pojízdným karavanem na slíbený výlet. Cestou ještě do karavanu nabrali hnědovlasého Aarona s batohem, spacákem a karimatkou.
Většinou dobře naložený Aaron si hned přisedl vedle Jacka a spolu s Chrisem začali spřádat plány na nastávající stanování. Annie nechtěla zůstat pozadu. Začala je otravovat, že chce tentokrát stanovat s nimi.
Bratři na sebe spiklenecky mrkli a Jack vyrukoval se zaručenou strašící taktikou: „Tak jo, Annie, když ti nebude vadit, že se k nám v noci může dobývat medvěd, tak klíďo píďo můžeš spát ve stanu s Chrisem. Že jo, brácho? Já budu totiž spát s Aaronem a tři se do stanu nevejdem.“
Annie se zamračila. Nechtěla se tak lehko vzdát velkého dobrodružství, o kterém kluci už pár dnů mluvili.
„A proč by k nám chtěl do stanu vlézt medvěd? Tatínek přece říkal, že lidi nežere?“ chtěla vědět.
Vtom Jackovi přišel na pomoc Aaron: „No proč? Medvědi jsou hrozně vynalézaví. Kvůli žrádlu jsou schopný udělat cokoliv. Strejda říkal, že když stanovali v Josemitským národním parku, probudil ho v noci divný šramot. Šáhl po baterce, rozsvítil a hned vedle své hlavy uviděl obrovskou medvědí hlavu. Lekl se tááák strááášně, že honem strčil hlavu zase do spacáku a čekal, co se bude dít. Naštěstí medvěd po chvilce sám ze stanu vycouval. Ráno rozpáraný stan objevila teta. Od té doby už v žádným parku stanovat nebyli.“
V Jackovi to zabublalo smíchy. Měl co dělat, aby se nerozchechtal.
Ale Aaron se na něj ukřivděně podíval a řekl: „To je náhodou svatá pravda. Já si to nevymyslel. Teta mámě tenkrát vysvětlovala, že medvědy láká každá vůně, kterou ve stanu máš. Například i mýdlo nebo voňavka. Oni nevědí, že to není k žrádlu. Jenže to cítí už z dálky a chtěli by to ochutnat. Jsou prej schopný sežrat i to, co k žrádlu vhodný není.“
Annie pak zaraženě seděla u okna a koukala ven. Ani karty se jí nejprve s kluky hrát nechtělo. Pak se jim sestřičky ale zželelo a nabídli jí, že si s ní zahrají Pexeso. To viditelně pookřála a na chvíli na stanování zapomněla.
Když pak po obědě vykoukl Chris zkoumavě z okénka, viděl po pravé straně karavanu divokou řeku s mnoha balvany a na levé straně zase skály, mezi kterými vyrůstaly zelené juky, které ještě stále v tomto období kvetly. Jejich vysokánské, v některých případech dokonce přes dva metry dlouhé laty plné bílých zvonkovitých květů zářily do dálky a přitahovaly pohledy projíždějících turistů.
Karavan náhle najel na blízké odpočívadlo a zastavil. Dveře do karavanu se otevřely a maminka vyzvala děti, ať se jdou také podívat na tu krásu zblízka.
Všichni sešplhali po balvanech až k prudké říčce. V jednom zákoutí dokonce nalezli mělké koryto se zlatavým pískem na dně. Tatínek si sundal sandály a začal se brodit vodou.
Kluci nelenili a okamžitě ho následovali.
„Jejda! Ta je ale strašně ledová!“ vykřikl Chris, když se vřítil do vody. A hned se vyšplhal na nejbližší balvan v řece. Ostatně řeka jich byla plná. Po chvíli mu to ale nedalo a šel do vody zas.
Když se takto osvěžili a náležitě vyfotografovali, nastoupili do karavanu a velké auto začalo stoupat do serpentýn, kterých se před nimi vynořilo velmi mnoho, až to vypadalo, že nikdy neskončí.
Děti byly připoutány ke svým sedadlům a pozorovaly přírodu kolem. Hrát karty se stejně v těch prudkých zatáčkách nedalo.
Jak tak stoupali pomalu vzhůru, viděli z oken, jak se v dálce tyčí vysoké hory a poblíž nich se tu a tam vynořila za ohbím zákruty vysoká skála. A všude kvetly nádherné bílé juky a nějaké žlutě kvetoucí keře.
A pak se konečně ocitli nahoře. Pomalu se vnořili do toho zvláštního lesa. A vzduch byl tak náhle jiný. Jako by do karavanu vnikla zvláštní syrová vlhkost prosycená vůní jehličí.
A pak je konečně uviděli! Své první obrovské sekvoje v životě. V porovnání s nimi vypadaly ostatní stromy jako tenká párátka.