Kapitola 42 Co se stalo ve škole a co chtěl Norman

V dalších dnech se ve škole, školním autobuse i před školou nemluvilo skoro o ničem jiném, než o dracích… Existují opravdu draci ve 21. století? A kde se asi skrývají? A kdo je vlastně viděl na vlastní oči? A jsou nebezpeční? Jak hodně asi? Ví to vůbec někdo? Nebo se tu filmuje jenom nějaký nový film? Bude to film historický nebo nový fantasy film?
A jsou to opravdoví živí draci nebo jenom nějaké vymyšlené filmové makety draků, ve kterých se ukrývá důmyslný stroj, který ovládají na dálku lidé?
A co je vlastně pravda a co jen výmysl novinářů? Kdo se v tom má vyznat?
Řada starších dětí o nich četla nejrůznější zprávy na internetu. Jiní o nich slyšeli od starších sourozenců nebo od rodičů.
Norman usilovně vzpomínal na to odpoledne po tréninku, kdy se mu snažil Chris říct o dracích něco důležitého. Co jen to bylo? Teď zpětně se sám na sebe zlobil za svou hloupou reakci. Vůbec nečekal, že by kvůli takové hloupé klukovině mohl ztratit svého jediného a nejlepšího kamaráda.
Snažil se zapadnout mezi kluky ve třídě i na tréninku, ale nebylo to ono. Bez dobráckého a naivního hodného Chrise, který mu věřil vše, co mu Norman napovídal, to prostě nebylo ono.
Stýskalo se mu po jejich společném blbnutí venku před školou i po jejich společných debatách o všem možném.
A zvlášť postrádal to Chrisovo naivní obdivné:“ Jo? Fakt? To není možný! No to je úžasný! Opravdu?“
A litoval, že už nemůže trávit volný čas u Chrise doma. Chrisova maminka pro ně měla vždy upečený výtečný koláč nebo jinou dobrotu. Ale hlavně tam na Normana vždy dýchla ta poklidná rodinná domácí atmosféra, kterou doma s otcem a starším bratrem trochu postrádal. Chyběla jim doma prostě ženská ruka, která by to správné domácí teplo domova dokázala vytvořit.
Co mu to ten Chris tenkrát vlastně řekl? Jo, už to má! Že prý viděli s Jackem v parku Joshua Tree dračí mláďata. Nebo říkal malý draky? To je fuk. A neříkal, že byli dva? Asi jo. A on se mu pak přece vysmál, že kecá. Jo, přímo mu řekl, že si vymýšlí jako jeho malej brácha Tommy.
Teď zpětně by si za to nejradši nafackoval. Asi to bylo i tím, že byl tak zaměřenej na to, co sám zažil s tátou a bráchou tenkrát o víkendu v tom krásným parku, kde rostly ty obrovské sekvoje.
Jo, asi bych se měl Chrisovi omluvit. Třeba by se to naše kamarádství dalo ještě nějak zachránit.
Jenže pak si vzpomněl, že Chris teď tráví každou volnou chvíli s tím indiánským klukem. Jsou jako dvojčata, pomyslel si naštvaně. Dodnes nechápal, jak to, že si za něj Chris našel tak rychle náhradu. Proč o jejich kamarádství víc nebojoval, když jim spolu bylo tak dobře? Jedna rvačka mezi kluky přece nic neznamená.
Pak ho napadlo: A co když mají Chris s Jackem s těmi draky, co si tu poletují a každý o nich mluví, něco společného? To by měl zjistit. Jo, půjde se Chrisovi omluvit a přitom se to z něj pokusí jako nenápadně vytáhnout. Chris byl vždycky pravdomluvnej. Třeba se mu rád pochlubí. Už jednou to přece zkusil…
A tak si o přestávce Norman na Chrise počkal na chodbě, až se bude vracet ze záchodu a bude sám bez všudypřítomného Troye.
Chris byl zpočátku překvapený a dalo by se říct i pořádně zaskočený, když se k němu Norman na chodbě před klučičími záchody přidal.
„Čau, Chrisi, jak se máš? Co vaši? Dobrý? Hele, já bych se ti chtěl omluvit, jak jsem se ti smál. Já jsem to vážně tak blbě nemyslel. Jen mě to prostě trochu zaskočilo, no… A já to klukům říct nechtěl, jen jsem se prostě blbě podřek. Můžeš mi to prominout?“
Chris nejprve nevěděl, co na tu omluvu má Normanovi říct. Chvíli tak šli chodbou vedle sebe, až došli před otevřené dveře jejich třídy. Zevnitř se ozýval hluk dovádějících a křičících dětí.
Chris se zastavil, pohlédl Normanovi do očí a řekl jen: „Tak jo, já to beru.“
„Takže je to mezi náma už dobrý?“ ujišťoval se Norman.
A tak jen řekl: „Ale tak jo, dobrý. Já už se na tebe nezlobím.“
Viděl, jak na něj hledí Normanovi šedé oči a trochu mu přišlo bývalého kamaráda líto. Jenže pak si vzpomněl na ten zdrcující pocit, když si myslel, že ho kamarád hnusně zradil. Pochopil, že Normanovi by už stejně nikdy nemohl plně důvěřovat. A už vůbec nikdy by mu nemohl říct nic o dracích! To v žádném případě!
Chris se chystal vejít do třídy, ale Norman zaprosil: „Nechoď ještě, prosím.“
A Chris na to: „Potřebuješ ještě něco?“ A řekl to tak jakoby chladně, až Normana zamrazilo. To už nebyl ten jeho starý důvěřivý Chris. Něco je jinak. Něco se změnilo.
„No víš, pamatuješ, jak jsi mi chtěl říct o tom, jak jste s bráchou v parku našli ta dračí mláďata? Neměl jsem se ti fakt smát. Mrzí mě to. Opravdu by mě zajímalo, jak to tenkrát bylo? Mohl bys mi to vyprávět znovu? Já už se ti fakt smát nebudu. Přísahám.“
Chris náhle pochopil, že se Norman nechce jen omluvit. Možná by z něj rád vytáhnul, co ví o dracích, když se o nich teď všude tak mluví. To se ale přepočítal. Jemu on už neřekne nic. To tak, aby to každému vykecal. Tak naivní už není. Došlo mu, že na Normana si bude muset dávat v budoucnu pozor. A to jeho chlubení mu ani trochu neschází!
Nahlas ale řekl: „Nevím, co bys chtěl slyšet? Ono ani není moc o čem mluvit.“
„To je teda divný, tenkrát jsi měl takový nadšený pohled, když jsi mi to říkal. Jak jste na ně narazili? Kde jste je objevili?“ Norman se prostě nemínil jen tak vzdát.
Chris pochopil, že něco říct musí, aby to nebylo tak nápadné.
Tak začal ve zkratce vyprávět: „My jsme se s Jackem domluvili, že brzy k ránu vyrazíme sami bez našich na dobrodružnou výpravu. Byla skoro ještě tma. No a pak jsme se dostali do jednoho údolí, kde rostly ty vysoký divný zakřivený stromy, kterým se říká Joshua Tree. No a tam proti nám vystartovala kojotí máma. Měla s sebou mladý. A asi měli hlad. My jsme chtěli vyšplhat na ty divný stromy, jenže oni maj takovej holej kmen, že to prostě vůbec nešlo. A vtom se tam objevili ti dva draci.“
Tady se Chris odmlčel. Viděl, jak na něm Norman visí pohledem. Dokonce ho zatáhl během řeči zase zpátky dál na chodbu, aby nikdo ze třídy jeho vyprávění nezaslechl.
„No a dál? Co bylo dál?“ pobízel ho Norman netrpělivě. Za chvíli zazvoní a začne další hodina. Chce se dozvědět všechno.
„No ten větší šedivej na ty kojoty začal chrlit oheň a zahnal je pryč. Asi nám tím zachránil život.“
„A dál?“
„To už bylo hodně pozdě a Jack řekl, že už nás určitě hledaj naši. A měl pravdu. Tak jsme běželi zpátky a trochu jsme cestou bloudili. Táta se na nás pak hrozně zlobil. To je všechno,“ zakončil své vyprávění Chris. Uf, v duchu si oddechl, jak bravurně se dokázal vyhnout některým skutečnostem toho neuvěřitelného dne. Takhle tomu snad už Norman uvěří a nebude na něj dál naléhat, aby vyzvěděl víc.
Ale Norman se nedal: „A co dělali ti draci dál, když zahnali ty kojoty? Vy jste se jich nebáli, že vám něco udělají? Taky vás mohli sežrat, ne?“
Honem, honem, co mu na to mám říct? letělo hlavou Chrisovi.
Pak na to přišel: „Já si myslím, že nebyli nebezpečný. Normálně si tam žrali nějaký zelený listy, co tam vyrůstaly z písku. A nás si až tak moc nevšímali. My jsme hlavně utíkali za našima do kempu, aby nás nezačali hledat. Jenže oni nás už stejně hledali. Dokonce se nás vydalo hledat několik cizích lidí. Táta byl úplně nepříčetnej vzteky. A máma brečela. Prostě hroznej průšvih.“
Vtom zazvonilo na další hodinu a přede dveřmi se objevil učitel na matiku.
„Kluci, přestaňte se tu vybavovat. Už dávno máte sedět na svém místě. Tak honem do třídy!“
Když si pak sedali do lavic, zašeptal Norman na Chrise: „Díky za super vyprávění. Bylo to napínavý. Měl bys dneska odpoledne čas?“
Jenže Chris zašeptal: „Já už mám něco domluvenýho s Troyem. Promiň.“