Kapitola 36 Večerní povídání STŘEDA

„Tak co Norman? A s kým se teď ve škole bavíš, Chrisi?“ zeptala se maminka, když jeli domů po tréninku.
Jack se na bratra ušklíbl stylem: „Počkej, teď přijde výslech.“
Chrisovi to zase tak moc nevadilo. Vlastně byl docela rád, že se o něj mamka zajímá. Urvat si pro sebe její pozornost nebylo uprostřed dalších dvou sourozenců někdy snadné. Většinou ty máminy názory bral. Věděl, že maminka pro něj chce jen to nejlepší. A něco mu dnes hodně vrtalo hlavou.
Jenže než stačil odpovědět, musela se mamka zabývat problémy malé Annie a její otázka zůstala nezodpovězená.
A tak Chris doma vyčkával na vhodnou příležitost, až bude mít maminku jen pro sebe. Příležitost se naskytla, když po večeři dávala nádobí do myčky. Chris jí začal pomáhat odnášet špinavé nádobí ze stolu.
„Mamíí, chtěla jsi vědět, jak je to s Normanem,“ začal trochu nejistě.
„No tak povídej. Jsem jedno velké napnuté ucho,“ pobídla ho maminka se zájmem.
A tak Chris spustil: „S tím zrádcem se už nebavím. Jak už víš, on to vykecal klukům. To si kamarádi nedělaj, ne? Tak sem mu řek, že s ním končím.“
„A s kým se teď ve škole bavíš? Není ti tam smutno bez kamaráda?“
„Bavím se ták normálně… Ale dneska jsem se začal bavit s Troyem. To je ten novej, víš?“
V tu chvíli se maminka narovnala v zádech. Nádobí bylo v myčce, tabletka na mytí také. Maminka navolila správný program a zmáčkla tlačítko. Myčka se dala do práce a začala napouštět vodu.
„Chrisi, chtěl ses na něco zeptat. Tak do toho,“ pobídla ho.
„Mamíí, tady kolem nás žijou různý lidi. Třeba Mexičani, Číňani, černoši a tak. A Troy je takovej docela dost tmavej. Jestli mi teda rozumíš?“
Maminka zbystřila. To nebyla jen tak ledajaká otázka. I táta, který seděl v houpacím křesle naproti krbu a četl si noviny, zpozorněl. Jedním uchem synka poslouchal. Zajímalo ho, jak to Chris s Normanem vyřešil.
„A ty si myslíš, Chrisi, co? Jestli s Troyem jako můžeš kamarádit, když vypadá tak trochu tmavě? Tak nějak jsi to před chvílí asi myslel, že?“ zkoumala synkův názor maminka.
„No, barevnýho kamaráda jsem ještě neměl…,“ nevěděl Chris jak dál pokračovat.
Maminka se zamyslela. Na takovou otázku svým dětem ještě nikdy nemusela odpovídat. I tatínek čekal, co řekne. Maminka popošla směrem k manželovi a sedla si naproti němu do červeného koženého křesla.
Pohodlně se v něm schoulila a otočená směrem k manželovi řekla: „Vypadá to, že paní Taylorová, Troyova maminka, je asi původem indiánka. Její manžel je tmavší blonďák. Zahlédla jsem je spolu, když vycházeli z nákupního centra. Takže Troy bude zřejmě po mamince.“
Tatínek na ni zůstal malou chvilku hledět.
Pak se otočil k Chrisovi a řekl: „Synku, nemělo by nám příliš záležet na tom, jakou má kdo barvu. Dnes je to hodně jiné nežli dřív. Máme tu přece rovnoprávnost a demokracii a barva kůže dnes už nehraje takovou roli jako v minulosti. Kolem nás žijí lidé různých národností. A ti mají své specifické rodinné zvyky. Ale také je mít nemusí. Vždyť celá Amerika je vlastně složená z lidí, jejichž předci se sem přestěhovali ze všech možných koutů světa. Například z Evropy, Asie, Austrálie i Afriky. Amerika je vlastně takový velký mišmaš. Něco jako obrovský koktejl různých našich předků. Takže tu vedle sebe žijí potomci Angličanů, Němců, Rusů, Mexičanů, Norů, Číňanů, Italů, Řeků, Turků, Arabů, černochů a také původních obyvatel této země, Indiánů. A mohl bych ještě dlouho pokračovat, než bych vyjmenoval všechny národnosti našich předků.“ Tatínek pohlédl na maminku a ta jen souhlasně přikývla.
Tatínek tudíž pokračoval ve své řeči: „Jak dobře víš, my s maminkou nejsme žádní rasisté. Myslíme si, že nejdůležitější je, aby lidé, se kterými se chceme setkávat a přátelit, měli dobré charakterové vlastnosti a správné názory na život. A hlavně, aby to nebyli třeba nějací náboženští fanatici, kteří se často neřídí svým rozumem, ale tím, co jim přikazuje jejich náboženství. A to se dá velmi často bohužel nepěkně zneužít. Na to jsi ale ještě příliš malý.“ To už s nimi v pokoji seděl i Jack, který si přišel do lednice pro něco dobrého. I on poslouchal, co tatínek vysvětluje.
Maminka s tatínkem ve všem souhlasila a zamyšleně prohodila: „Víš, synku, my samozřejmě ještě Taylorovi neznáme. Vždyť teprve zítra k nám mají poprvé přijít na návštěvu. Myslím si ale, že když budeš chtít s Troyem kamarádit, nic proti tomu s tatínkem mít nebudeme. Pokud to samozřejmě nebude nějaký povedený ptáček. Myslím tím, jestli to nebude nějaký rošťák. A vždyť nemusíš nikam spěchat.“
Při zmínce o rošťákovi měl Chris náhle pocit, že se musí Troye zastat a vyhrkl: „Troy určitě žádný rošťák není, on hodně čte. Dnes mi ukazoval krásnou knížku…“ Větu už ale radši nedokončil. Kdyby řekl, že čte Troy knížku o dracích, nemuselo by se to teď rodičům zrovna líbit.
A tak jen ještě dodal: „Chodí prý s mamkou často do knihovny. Umí o knížkách moc krásně vyprávět.“
Na to si Jack přisadil: „Takže to bude asi pěknej knihomol. Jenom jestli se umí taky trefit do míče.“
Maminka ale řekla: „No vidíš, tak to by mohl být docela slušný kluk, když ho rodiče vedou ke čtení. Už teď jsem na toho Troye zvědavá. To asi nebude obyčejný kluk. Já se vám teď musím ale z debaty omluvit. Annie už musí jít spát.“
A tatínek na to: „Chrisi, pojď si ke mně sednout blíž. Chtěl bych ti říct, že na vysoké škole jsem měl tři bezva kamarády. Brada, Harryho a tím třetím byl Morgan, vysoký černoch s kůží tmavou jako ebenové dřevo a vynikající basketbalista. Měl výbornou povahu. Vlastně je to jeden z nejlepších lidí, co jsem kdy poznal. Morgan dnes žije v New Yorku a je to vyhledávaný kardiochirurg.“
V té chvíli se do toho vložil vedle sedící Jack: „Ale tatíí, jak jste spolu mohli kamarádit, když ty jsi medicínu nestudoval?“
„Jak? No mohli, protože jsme měli společného kamaráda, co nás spolu seznámil. Znáš přece strejdu Harryho Coloreda? Tak Morgan s ním chodil na střední školu. No a pak jsme spolu také hráli basketbal. Tedy, když já si vzpomenu, co všechno jsme spolu my čtyři prožili třeba na lyžích nebo s holkama na jezeře. To bylo ještě v době, než jsem poznal vaši mamku.“ Tatínek mrkl čtverácky na syny a zasnil se.
Po chvilce se vzpamatoval a pokračoval: „Kluci, já tím chtěl prostě jen říct, že opravdu nezáleží na tom, jestli má někdo barvu kůže bílou, žlutou, černou nebo rudou. Záleží, jestli je vám s ním dobře, jestli si máte co říct, jestli vám pomůže, když o něco důležitého jde a jestli vás při první příležitosti nezradí. A taky jestli se pořád nevytahuje jako třeba Norman nebo vás nesráží třeba blbými poznámkami k zemi.“ A při těch slovech mrkl taťka na Chrise a usmál se na něj.
„Tak jsme to důkladně probrali a už musíte jít na kutě. Zítra se zase brzy vstává.“
Jenže Chrise trápilo ještě něco: „A tatíí, ty myslíš, že kdybych s Troyem začal kamarádit, nebudou proti mně kluci ve škole nic mít?“ A bylo to venku. Tento problém totiž od začátku trápil Chrise ze všeho nejvíc.
Tatínek se ale pousmál a odpověděl synkovi na otázku otázkou: „A s tím mexickým klukem Carlosem Franciscem a já nevím už, jak se dál jmenuje, se snad nekamarádí? Kdo nám tu zrovna nedávno vyprávěl, že hraje tak dobře fotbal a kluci ho obdivují? Nebyl jsi to náhodou ty sám? A ten je taky pěkně tmavej.“
„No jo, já vím. A jmenuje se příjmením Pérez Rodrígez. Jenže toho už kluci dávno znají.“
„No tak aspoň poznají zase Troye. Neměli by odsoudit někoho dopředu jenom proto, že ho ještě neznají a že má trochu jinou barvu kůže, než mají oni. To by nebylo přece fér, nemyslíš? A teď už opravdu musíte jít spát,“ uzavřel tatínek rozhovor.
Chris pak ležel v posteli a došlo mu, že se na zítřek už docela těší. Zítra ve škole uvidí Troye a pak k nim dokonce přijde i na návštěvu.