Kapitola 32 To je ale překvapení

Po škole a po svačině si Chris s Jackem udělali rychle úkoly a pak konečně mohli jít ven.
Mamka za nimi volala: „Ale před setměním ať jste doma. Je to doufám jasný?“ Ale to už se kluci hnali směrem k lesu do mírného kopce. Konečně jsou volní a aspoň na chvíli svobodní od všech povinností.
Les je přivítal známou opojnou vůní a sojka se rozkřikla po lese. Z kluků jakoby spadla náhle únava a šplhali směrem k oblíbeným skálám. Trochu se přitom zadýchali, a tak mlčeli a jen se drali vzhůru.
Jack najednou zaklel a podíval se, do čeho to šlápl.
„No fuj, to ale smrdí! Co to je? Smrdí to jako velké…“ Náhle se zarazil. Zůstal civět napravo vedle skály, která se před ním vynořila. Chris se šplhal v závěsu za ním. Zatím nechápal, proč bratr v řeči nepokračuje.
„Co jako fuj? Co je, Jacku?“
„Pššššt!“ ozval se Jack potichu a stále zíral vpravo. Zdá se mu to nebo je to pravda? A je to vůbec možné?
Chris zůstal stát vedle bratra a snažil se ztišit dech. Nejprve se mu při pohledu směrem, kam hleděl Jack, nezdálo nic podezřelého. Jenže pak si všiml, že se tam něco pohnulo.
„Co je?“ chtěl vědět.
Ale Jack jen přiložil ukazováček ke rtům, jakože ticho a začal se pomalinku, co noha nohu mine plížit k té skále, za kterou viděl Chris ten pohyb. Konečně stáli oba přikrčení za skálou a opatrně vysunuli hlavu ven.
No ne! To snad není možné! U paty skály ležel na břiše tmavě šedý drak. Hlavu měl položenou trochu stranou směrem vlevo, ocas měl stočený směrem k hlavě a pěkně si pochrupoval.
Kluci se prudce nadechli. Zmocnilo se jich napětí. Někde přece musí být i ten druhý, hnědočervený. Jejich hlavy zase cukly zpět za skálu. Zůstali na sebe bez hlesu koukat. Tak přece!
Pak Jack naznačil bráškovi, ať ho následuje a začal pomalu couvat směrem zpátky na bezpečnější místo.
Menší Chris to nevydržel, naklonil se k bratrovi a začal přerývaně šeptat: „Jacku, co budem dělat? Jak to, že jsou tady v našem lese?“ Na jeho hlase bylo slyšet, že má strach.
„Jak to mám, sakra, vědět? Vím to samý co ty. Ledaže by…,“ a Jack nedomluvil, jelikož se zamyslel.
„Co jako ledaže?“ naléhal Chris.
„A co když nás sledovali?“ vypadlo najednou z Jacka.
„Sledovali? Ty jako myslíš…?“ váhavě ze sebe vyrazil mladší bráška. Ta myšlenka, kterou Jack naznačoval, mu zatím připadala úplně absurdní a neskutečná.
„Přesně tak, právě že myslím. Viděli jsme je přece z karavanu cestou domů. Třeba to nebyla až taková náhoda.“
„No ale co teď budem dělat? To není normální mít za domem dva draky,“ chtěl vědět Chris.
„Já vidím jednoho,“ namítl Jack.
„Ale byli přece dva. Co když…,“ nestačil Chris dopovědět.
Náhle bylo slyšet takový divný svištivý zvuk. A nad nimi se rozprostřel velký stín, který na ně dopadl i skrze vysoké borovice. A pak uslyšeli takové divné tupé ŽUCH.
Jack s Chrisem strachy úplně nadskočili. A ztuhli.
„Tak vidíš, jsou tu oba,“ řekl za okamžik vítězoslavně Chris. Srdce mu prudce bušilo, až měl chvílemi pocit, že ho cítí až v krku. Náhle se ho zmocnilo i takové divné radostné vzrušení. A dostavil se dokonce pocit satisfakce. Přece jenom Normanovi nekecal! A pak si vzpomněl na ten zvláštní, trochu až strašidelný pocit, když stáli s bratrem přímo u menšího draka a troufale ho hladili po krku.
Vtom Chris vytřeštil pohled. Z kopce přímo k nim pomalu přicházel hnědočervený drak. Hlavu měl vysoko zdviženou, tlamu naštěstí zavřenou. Tu pootočil hlavu a zastavil se. Velké zelené oko na ně upřelo svou pozornost. Drak pootočil hlavu na druhou stranu a změřil si je i druhým okem. Pak nasál do nozder vzduch a chlapci v upřeném oku spatřili výraz poznání. Drak pootevřel tlamu a mírně vydechl. Objevil se malý obláček páry. A pak se vydal k nim.
Chris sebou prudce trhl, ale Jack ho rukou zadržel.
„Počkej! Myslím, že nás poznal“ přikázal.